Česká polistopadová malost pod maskou světáka I.

Čtenář se asi podiví, cože to znamená ona římská jednička v nadpisu článku. Její smysl lze objasnit takto.

Fenomén současné české státní a politické malosti má mnoho tváří, spousty variant a nesčetně příčin. Diplomatická událost, o které tento text referuje, inspirovala autora textu k formě zamyšlení nad událostmi zrcadlícími politickou imbecilitu a diplomatickou impotenci panující vládní scény, která by se dala nazvat „Seriál evropských reálně-politických událostí ve vztahu k české nepolitice“.

Strukturu budou určovat praktické kroky a aktivity „západních spojenců“ na domácí i světové půdě. Jejich směry, cíle a záměry se na první pohled zdají nekompatibilní, ba dokonce protichůdné s oficiální linií kolektivního Západu, při hlubším pohledu pod ideologickou pokrývku panující euro-agendy ovšem demonstrují něco, co by se dalo nazvat „egoistickým smyslem pro realitu“. A tak jako Andersen, který ve své jednoduché, nicméně geniální povídce odhalil nahotu marnotratného a zároveň hloupého císaře, zavádějí tyto „realistické kroky“ současnou bezprecedentní oddanost českých vládních aktivistů mocenským centrům transatlantického společenství ad absurdum. Nejde přitom o nic víc a o nic méně než o prostý „selský rozum“ a zbytky pudu sebezáchovy.

V dnešním prvním díle seriálu se zaměříme na výlet německého kancléře Scholze do Číny.

8. dubna oznámil mluvčí spolkové vlády následující novinku: ve dnech 13. – 16. dubna navštíví Olaf Scholz Čínskou lidovou republiku. Nyní jsou jednání, doprovázené očekávaným hartusením známých transatlantických farizejů, v plném běhu.

Vzhledem k situaci na Ukrajině, tahanic kolem Tchaj-wanu a díky ideologickému dogmatismu eurocentristické zahraniční politiky unifikované Evropy, ze které se zcela vytratil bývalý smysl pro realitu bývalých státníků z dob tzv. studené války, egoismu, jehož „tunelový pohled“ doslova tlačí Rusko a Čínu do stále těsnější aliance, šlo z pohledu nekritických konzumentů mainstreamového zpravodajství o překvapivý krok. Naopak občané sice bez diplomatických zkušeností, nicméně se zdravým rozumem, si dokáží spočítat, že o několikadenní návštěvě na nejvyšší úrovni se nerozhoduje ze dne na den – ba naopak: její příprava potřebuje čas a diplomatický prostor k patřičnému dojednání její formy, obsahu a struktury. O to víc, oč pestřejší je její složení. Kromě tří ministrů z resortů zemědělství, dopravy a životního prostředí, z nichž dva patří ke straně zelených válečníků a protičínským aktivistům, budou s kancléřem v letadle sedět zástupci německého průmyslu par excelence.

Shrneme-li stručně pozadí a okolnosti Scholzovy cesty do Říše středu, dostaneme následující body.

Za prvé: německá diplomacie musela udržovat úzký kontakt s čínskou stranou nezávisle na oficiální rétorice, kterou dnes a denně masírují „vůdčí“ masmédia a političtí „jestřábi“ voličskou masu – dříve občany, dnes příslušníky rozmanitých „communities“.

Za druhé: EU se snaží navenek demonstrovat jednotu i v případě, že pod sebou sama řeže větev, na které sedí, jako v případě v případě protiruských sankcí. Dojde-li ale na lámání chleba, je každý sám sobě bližním.

Za třetí: ekonomické, a tedy logicky i politické kontakty mezi SRN a ČLR nebyly narušeny, jejich dynamika zpomalena, ba naopak: intenzita hospodářských vztahů se kontinuálně zvyšovala. V praxi to znamená, že se Čína stala největším obchodním partnerem Německa, dokonce před Spojenými státy. A není pochyb o tom, že pokud by Spolková republika usilovala o nějaká omezení, nebude to mít primárně ideologicky-politické důvody, ale ryze praktické – ku prospěchu německého průmyslu.

Na tomto místě malá, nicméně důležitá poznámka. Po návštěvě německého kancléře v Pekingu a jiných čínských lokalitách má být na řadě Francie – s tím rozdílem, že prezident Si nebude Macrona hostit, nýbrž sám zavítá do metropole nad Seinou. Novočesky formulováno asi takto: je to nejen o ekonomii a obchodu Německa a Francie, ale o tom, jak Česko odešlo z evropské scény. Zahraničněpolitické aktivity ve vztahu k Číně, Rusku a ukrajinské krizi, absolutní slepá podpora Izraele ve všem, co koná, abychom jmenovali jen ty nejspektakulárnější kauzy, politický, ekonomický a migrační skluz Fialovy vlády s antievropskou politikou Evropské unie, včetně pochybných „diplomatických“ aktivit prezidenta-generála směřujících ke zrušení zbytků suverenity České republiky – to jsou potenciální témata pro novou kapitolu našeho seriálu.

Závěrem si dopřejme něco spekulací, založených na empirii minulých let.

Již nějakou dobu se objevují „spekulace“ o narůstajícím významu Číny v roli zprostředkovatele mezi Ruskem a Ukrajinou, potud oficiální formulace; neoficiálně, zato realisticky mezi Ruskem a USA/NATO/EU. Je to logické již z následujícího důvodu: NATO nechalo Ukrajinu krvácet až do stádia sebezničení v naději, že oslabí Rusko. Neméně důležitý je evidentní záměr USA, směřující k úplnému odříznutí Evropy od laciných energetických zdrojů, veškeré ekonomické spolupráce EU – Rusko a skrze něj od euroasijského prostoru. Jmenovitě jde o znemožnění budoucí možné spolupráce Evropy s organizací BRICS. Toto byl a je evidentní cíl americké politiky a s ním spojený preventivní krok na Ukrajině, mnohem důležitější než otázka severoatlantických základen tamtéž. Jedním slovem: v zájmu Washingtonu se má postavit nová „železná opona“, tentokrát nikoliv uprostřed kontinentu, ale na „hranici Evropy“ definované Evropskou unií s Ruskem – pevnější a neprostupnější než ta stará. Evropa pod komandem bruselského politbyra se tím stane levným ekonomickým a politickým přívěškem transatlantického bratra za oceánem, jeho poslušným geostrategickým mostem do Asie.

Je více než jasné, že Scholz, Macron a další euro-vůdci vědí velmi dobře, o co jde a co má americká hra za cíl. Jejich takřka bezbřehý oportunismus a zákulisní propojení s nadnárodními mocenskými centry mimo Evropu doposud připustily, aby se věci dostaly tak daleko. Mnozí z nich se podle míry národní hrdosti a tradice tomuto tlaku od počátku bránili, jiní se alespoň nyní pochlapili a opatrně začínají volat po diplomacii. Je otázkou, jestli to vědí i čeští vládní prosťáčkové spojení s duchem pražské „kavárny“, cynicky hrající hru „po nás národní potopa“. Anebo zda jde o politické amatéry, jaké bychom v Evropě jen těžko hledali. Oportunisté, kariéristé a bezcharakterní egoisté, nikoliv naivní prosťáčkové bez sebemenšího pocitu zodpovědnosti za osud vlastní země od 90. let postupně zaplavili rozhodující politické funkce v evropských státech. Scholz a vládní „semafor“ jsou nejlepším příkladem, jak jsou v jiných zemích i skalní oportunisté schopni zachovat alespoň špetku racionality a diplomatického řemesla.

Naopak nejen ekonomická, ale zejména politická kompetence současné české vlády a jejího hradního politruka je evidentně nulová. Důkazem je kopírování západních paradigmat a narativů, které „vzorové“ země přivedly po všech stránkách do fakticky neřešitelné situace a kterých by se dnes nejraději zbavily. Jestliže se prezident republiky, ústavní osoba, zabývá vývozem korunovačních klenotů do Německa v den s podivným datem a údajným sháněním munice pro Ukrajinu, což navíc vypadá spíše jako diplomaticky krytá akce pokoutních dealerů se smrtí, namísto aby poháněl vládu k záchraně českého průmyslu, nelze čekat ani náznak podobného realismu a diplomatické soudnosti, jakou projevil kancléř Scholz. Politik-aktivista myslí krátkodobě ideologií zúženou optikou a v zájmu té či oné zájmové skupiny, politik-diplomat naopak dlouhodobě v zájmu celku. Když k tomu všemu připočteme české sklony k politickému fatalismu a pocit morální nadřazenosti mentálního prostředí „kavárny“, musela návštěva německé delegace v Číně v aktivistickém kruhu prostoduchých rádoby bojovníků proti všemu čínskému a ruskému vyvolat nepříjemné bolesti břicha. Na jejich myšlení to ovšem s největší pravděpodobností nezmění naprosto nic.

Vraťme se ale k politice „sama sobě bližním“. Takřka s určitostí se dá předpokládat, že Scholz a Si nebudou jednat jen o ekonomii, na to má s sebou armádu ekonomických manažérů, ale právě o Ukrajině. Odmítnutím dodat Ukrajině Taurusy byl zřejmý signál všem stranám konfliktu, že se Bundeswehr nezbytnou obsluhou raket nezapojí přímo do války. Tím si Německo zachovalo možnost aktivního podílu na diplomatických jednáních prostřednictvím Číny o ukončení války a uspořádání věcí příštích. Návštěva čínské hlavy státu ve Francii zřejmě signalizuje totéž poté, co Macron vzal věci za opačný konec. Nelze vyloučit, že vyslání francouzských vojáků (pardon, legionářů, jejichž případná eliminace je pro veřejné mínění stravitelnější než smrt rodilých Francouzů) na Ukrajinu má za cíl dostat Francii do hry o budoucí uspořádání okolo Ukrajiny, lépe řečeno toho, co z ní zbude. A zároveň se dojedná několik lukrativních kontraktů francouzských firem v Číně.

A Česko? Věrni přísloví „poturčenec horší Turka“ se celá fialová agenda i s multifunkčním pánem Hradu odebere do politické i ekonomické nirvány. Tak jako v celých post-sametových letech německé, francouzské a jiné firmy s radostí převezmou business, který tak radostně a ideologicky korektně opustili Češi – nebo byli po „hurá akčních gestech“ pražských Hřibů, Vystrčilů, Pekarové, Černochové a dalších vládních expertů ze země vypoklonkováni. A svým jednostranným přístupem k mezinárodním konfliktům se česká anti-diplomacie svou bezvýznamností postavila nejen zcela mimo hru, ale i mimo tradici československé zahraniční politiky, která si přes všechny geopolitické vazby, omyly a ideologické překážky vždy dokázala zachovat smysl pro profesionální diplomacii.

V jednom ze svých řízných parlamentních vystoupení označila Sahra Wagenknechtová německou vládu za „nejhloupější v Evropě‘“ Dozajista nebyla daleko pravdy, zejména s ohledem na její zelené členy. Problém byl jen v tom, že zapomněla na tu naši „českou“.