Na zdrcující přiznání zoufalého stavu našeho školství reagoval v posledních dnech ministr školství Bek „zahájením debaty“ o úpravě rámcových vzdělávacích programů. Což o to, upravit, zpřísnit, lépe a srozumitelněji strukturovat, závazněji stanovit jaké učivo ve kterém ročníku má být žáky zvládnuto – ano, to by byl pokus o krok správným směrem. Takhle o úpravě rámcových vzdělávacích programů ovšem ministr ani jeho úředníci nepřemýšlejí.
Základní filozofii své „modernizace“ Bek shrnul lapidárně: „Opouštíme encyklopedické pojetí“. Děti se nebudou muset „šprtat, zato jim bude nabídnut hlubší vhled do učiva a budou rozvíjeny jejich praktické dovednosti“. Oficiálně se tento přístup v ministerských návrzích nazývá „provzdušnění obsahu“.
Když si Bekova slova přeložíme do běžného jazyka, školství bude pokračovat v trendu snižování náročnosti a ústupu od osvojování znalostí. Znalosti již nejsou nutné, podstatné jsou kompetence. Pokud ne zcela přesně víme, co si pod takovými kompetencemi představit, Bek nám pomáhá: „Posun k rozvoji kompetencí znamená, že bych se býval byl nemusel učit vypočítávat básnické sbírky Otokara Březiny, ale … nějakou báseň bych napsal“. Jinak řečeno, kompetence znamenají méně znalostí, méně „biflování“, méně domácích úkolů, méně výukové disciplíny, další úbytek řádu, zato více nezávazného plkání bez zodpovědnosti se něco vážného naučit. Ostatně i zde mluví Bek otevřeně a výmluvně: „Souvisí to [provzdušnění obsahu] i s technologickou proměnou, protože některá fakta lze vyhledat tak rychle, že není potřeba vzdělávat děti v detailních znalostech“. O tom, jak si ovšem ona „fakta“ budou žáci vyhledávat, když vůbec nebudou vědět, že existují, Bek nijak nemluví.
Pokud by jedním z Bekem deklarovaných cílů úpravy rámcových vzdělávacích programů mělo být „snižování nerovností ve vzdělání“, byl by to cíl správný a nutný. Zejména základní školství trpí mimořádnou a škodlivou rozdílností vzdělávacího obsahu. Stav, ve kterém přechod dítěte z jedné základní školy do druhé (dokonce v rámci jednoho města) může znamenat konfrontaci žáka s učivem, se kterým se ještě nesetkal, nebo s učivem, které má již dávno zvládnuté, by přece v základním školství měl být považován za nepřípustný. Základní školství je přece proto považováno za základní, aby se dětem bez rozdílu sociálního postavení či rasy dostalo stejných znalostí jako předpokladu k jejich dalšímu odbornému růstu.
Tímto směrem však Bek nejde. Neomezil, ale rozšířil (například) prostřednictvím tzv. „disponibilních vyučovacích hodin“ (podle ministerstva jde o čas ve vyučování, o jehož obsahu si může škola rozhodovat sama) pravomoci ředitelů základních škol stanovit samostatně obsah poskytovaného vzdělání na té které škole. Namísto sjednocování poskytovaného vzdělání – zdůrazňuji základního – jde ministerstvo cestou dalšího rozvolňování. Nebude to ku prospěchu kvality znalostí a už vůbec to nebude ku prospěchu snižování nerovností ve vzdělávání.
V jednom ze svých textů profesor Milan Knížák, který má se vzděláváním mladých lidí rozsáhlé zkušenosti, napsal: „Škola musí být namáhavá a musí obsahovat prvky, které jsou obtížně zvládnutelné. Význam námahy je pro vývoj lidské osobnosti zásadní“. Takhle to však ministr Bek nevidí. I proto lze s jistotou říci, že procento těch, kteří budou ve svých patnácti letech odcházet ze základních škol s minimálními nebo dokonce žádnými čtenářskými nebo matematickými dovednostmi, bude rozhodně vyšší než dnešních katastrofálních a nepřijatelných 30 %.
Co tedy dělat s ministrem školství, který je nepoučitelný? A co dělat s vládou, která mu to všechno dovolí?
(38 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Ministr dostal úkol vychovávat další „bezmozky”, kteří je budou volit.
Hlavně každého minimálně půl roku pravidelně změnit ministra , aby byly neustále uplatňovány nové myšlenky a pozoruhodné nápady ,jak neustále “školství “zlepšovat.
Běhám po světě již více než šedesát let, z toho jsem více než 37 let prožila v nějakém školském zařízení – nejprve jako žák, později jako pedagog. Za tu dobu proběhlo tolik reforem, že to nedovedu spočítat, i moje mladší sestry už se učily ve škole jinak, než já, moje dcery byly jak pokusní králíci (zrovna zaváděli státní maturity a nejrůznější další změny v maturitních zkouškách, takže ti první to odskákali naplno, protože se to zavedlo v podstatě bez větších příprav (žáci ani netušili, co je čeká).Každá další změna vždycky vedla k dalšímu zhoršení stavu. Rámcové vzdělávací plány byl jeden z těch výborných vtipů, ovšem z hodně černého humoru. Dítě přejde na jinou školu, protože se třeba rodiče přestěhují za prací (to se hodně propagovalo), a ejhle! Učí se tu něco jiného, docela jinak a jindy, dokonce i podle jiných učebnic. Nějakou látku možná probere podruhé, ale s jinou se nikdy nepotká, protože na předchozí škole ji ještě nebrali a tady to mají dávno za sebou. Lepší fór už je jenom inkluze. Zatímco donedávna byly děti s mentální retardací umísťovány do speciálně k tomu určených škol, kde byli učitelé odborně vzdělaní k tomuto účelu, třídy měly výrazně snížený počet žáků, aby se jim kantor mohl individuálně věnovat, a učivo bylo redukováno způsobem, aby se děti naučily vše, co budou v životě nezbytně potřebovat, ale nebyly zatěžovány učivem, které vzhledem k svému handicapu nejsou schopny pochopit, nyní jsou prostě vrženy mezi ostatních téměř třicet dětí a v představě třeskutých intošů, kteří to zavedli, je tím odstraněna diskriminace. Výsledek? Děti sice pochopí, že lidé jsou různí, ale jinak nic. Ty s běžnou inteligencí jsou při výuce neustále vyrušovány jednak ševelením asistentů těch inkludovaných, jednak samotnými inkludovanými žáky, kteří z učiva nic nechápou, protože neodpovídá jejich možnostem, (asistent to nezachrání, ten jim maximálně zabrání v tom, aby se během výuky plazili pod lavicemi či honili po třídě). No a tak se nikdo nenaučí nic, co by mohl, kdyby tu bylo prostředí vhodné pro soustředěnou činnost. Navíc ti chytří, ale líní vidí příklad, že inkludovaní žáci nic neumí a také žijí…Proč si nevzít příklad, že?