Co týden dal (speciál) |

Sdílet článek:

PL/VÁCLAV KRÁSA

Vážení přátelé, kteří občas čtete „Co týden dal“, dnes má jinou formu, protože jsem dělal rozhovor pro Parlamentní listy, a tak Vám předkládám upravenou verzi rozhovoru.

Začnu velmi diskutovanou „kauzou Motol“. Co vy na tento případ říkáte? Je pro Vás velkým překvapením?

Přiznám se, že selhání ředitele FN Motol bylo pro mě obrovským překvapením, které jsem vůbec nečekal. S Miloslavem Ludvíkem se znám mnoho let, což je pochopitelné, protože jsem byl dlouhá léta poslancem a členem Výboru pro zdravotnictví a sociálních věcí. Vůbec tomu nerozumím, proč vrcholní manažéři mají potřebu krást, podvádět a hrabat stále více a více majetku. Já se řídím heslem „rubáš nemá kapsy“ a ke spokojenému životu nepotřebuji miliony. Takže pro mě je takové jednání zcela nepochopitelné.

„Obávám se, že už vůbec nerozumím svému předsedovi vlády, který dnes uvedl, že musíme být ekonomicky i vojensky silnější, což zahrnuje i silnější podporu Ukrajiny,“ napsal jste na svůj fb. Co více k těmto premiérovým slovům říci?

Předseda vlády říká poslední dobou věci, které jsou opravdu nepochopitelné. Jeho tvrzení, že když budeme vojensky a finančně podporovat Ukrajinu, tak budeme ekonomiky a vojensky silnější, je prostě nesmysl, který degraduje nositele takových myšlenek. Ukrajina je v našich médiích skloňována každý den a alespoň já téma Ukrajiny dnes vnímám tak, že všeho moc škodí. Jsme pořád bičováni tvrzením, že Ukrajina bojuje za demokracii a Evropu, a přitom vnitřně víme, že to tak není. Ano, Ukrajina vede válku s Ruskem, které ji napadlo, ale prosím, pojmenujme válku tak jak je a netvrďme, že Ukrajina je spása Evropy, protože tomu tak není. Za svůj, už poměrně dlouhý život, jsem zažil mnoho obdobných lživých propagandistických kampaní a jsem na ně hodně alergický a troufnu si tvrdit, že nejsem sám.

Za nepochopitelný jste označil i jeho další výrok. O co šlo v tomto případě?

Pan premiér se vyjádřil k hlasování Poslanecké sněmovny o vetu pana prezidenta k zákonu o platech ústavních činitelů. Pan premiér prohlásil: „S výhradami k vetu pana prezidenta v otázce platů ústavních činitelů v zásadě souhlasím. Řadu z nich jsem v uplynulých měsících opakovaně veřejně vyjádřil, nedokážu si však představit, že by nyní bylo možné dojednat a schválit lepší řešení, a tak musíme veto pana prezidenta přehlasovat.“ To je ukázka bídy dnešní politiky.

Když vím, že zákon je špatný, tak pro něj nehlasuji. Ostatně zákon skončí u Ústavního soudu a téma bude zase brzy na stole. Pro mě je zcela nepochopitelné, že politici věděli dlouho, že musí reagovat na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci odměňování soudců a státních zástupců, ale řešení neustále odkládali a prokrastinace se jim teď hrubě nevyplatila.

A co zvýšení platu ústavním činitelům říkáte? Je to v tuto dobu na místě?

Samozřejmě, že pár měsíců před volbami je téma platů ústavních činitelů přímo toxické. Je to jedna z věcí, která je mediálně hodně sledovaná a občany logicky zajímá, protože je platí ze svých daní. Sám, jako poslanec jsem zažil debatu o platech a vždy je to nepříjemná věc, protože poslanci a senátoři jsou vlastně ve střetu zájmů, ale někdo musí zákonem stanovit výši platů a zákony přijímá parlament. Už dávno mohl být přijat zákon, který by stanovil výši platu ústavních činitelů, jako násobek průměrné mzdy a byl by pokoj, a hlavně jejich platy by určitým způsobem korelovaly s růstem platů občanů. Nerozumím tomu, proč se tak už dávno nestalo. Neustálé diskuse o platu poslanců a členů vlády jsou ostudné.

Vraťme se ještě k té Ukrajině. Ve svém komentáři – Co týden dal, jste se tentokrát věnoval setkání prezidenta USA Trumpa se Zelenským. Toto setkání vyvolalo obrovskou diskuzi. Jak toto setkání hodnotíte Vy?

Musím se přiznat, že mě prezident Trump stále více pozitivně překvapuje. Jeho zvolení jsem přivítal, ale nic moc jsem neočekával. Pokud jde o setkání prezidentů USA a Ukrajiny, nepovažuji jejich hádku za něco zásadního. V politice se tak občas děje, tady byla hádka před veřejností, což možná Donald Trump přivítal. Nepochybně dojde opakovaně k jednání, takže nic extra. Mě zaujalo, že prezident Trump byl první státník, který ukázal, že „král je nahý“.

Prezident Zelenský nemá nic, co by mohl nabídnout, a to mu Trump veřejně řekl. Je to zcela odlišný postoj od evropských politiků, včetně našich. Řekl mu jasně, chceš zbraně a peníze, musíš za to něco dát. Už jsi dostal dost a my nemáme přehled co se s tím, co jsme dali, stalo. To je zásadně rozdílný postoj od toho neustálého tvrzení, že musíme Ukrajině dát všechno o co si řekne, protože bojuje za demokracii a Evropu, což je samozřejmě mediální lež.

A jak vidíte další vývoj na Ukrajině?

Nevím a myslím si, že to neví nikdo. Na jedné straně snaha nejsilnější země „západního“ světa se snaží ukončit konflikt, na druhé straně evropské země stále stupňují válečnou rétoriku. Úplně mě šokovalo prohlášení francouzského prezidenta o jaderném deštníku nad Evropou. V této válce se zatím o jaderných zbraních vůbec nemluvilo a teď se téma najednou zvedá. Já pořád doufám, že vybičování válečnické atmosféry má možná zakrýt jiné důležitější problémy, aby na ně nebylo tak vidět. Tady mám na mysli hluboký hospodářský propad spojený nesmyslným green dealem, obrovské problémy západních zemí s migrací, kterou nezvládají apod. Válečná rétorika může lidi trochu sjednotit a odvrátit jejich zrak od jiných problémů. Poslední prohlášení ze summitu EU mě však hodně zneklidnilo. Souhlas všech států s militarizací a prohlášení, že Rusko je hlavním nepřítelem Evropy jen přilévá oheň do válečné atmosféry.

Vůbec nerozumím, proč jsme neustále strašeni Ruskem. Co by Rusko mohlo získat, kdyby napadlo Evropu? Suroviny má, území také, ale chybí mu občané, takže by nakonec dopadl, jako současná Ukrajina, která má málo lidí na obranu svého území. Je to prostě nesmysl, ale možná šířený úmyslně. Je možné, že špičky EU mají zcela jiné úmysly. Možná, že usilují o využití válečné atmosféry k centralizaci EU, ustanovení ministra zahraničí, možná vrchního velitele a další funkce, které by byly nadřazeny jednotlivým členským státům. Maďarsko, které na summitu nepodpořilo další výdaje pro Ukrajinu, dnes je upozaďováno a ostatní se snaží vytvářet takové uskupení, které se obejde bez hlasu Maďarska. Je to obcházení základních smluv o fungování EU, protože právo veta je dnes jedinou efektivní možností, jak se vzepřít diktátu většiny. Jde jednoznačně o snahu podřídit si jednotlivé státy, a ty, které nebudou poslušné, budou odkrojovány.

V předešlém díle – Co týden dal, jste mimo jiné napsal. „Aniž si to uvědomujeme dějiny se opakují, i když s jiným obsazením. To, co po zvolení prezidentem spustil Donald Trump, je revoluce, zásadní převrat, který lze směle přirovnat k dění po roce 1986, kdy se v Sovětském svazu dostal k moci Michail Gorbačov.“ V čem konkrétně vidíte tu podobnost?

Málo kdo z nás si již plně pamatuje situaci na konci 80. let minulého století, kdy svět byl rozdělen tzv. železnou oponou na východní a západní bloky. Po vítězství Michaela Gorbačova došlo k výrazné změně v Sovětském svazu, která se projevila poměrně rychle v zahraniční politice, a to sbližováním Ameriky se Sovětským svazem a obrovským mediálním zájmem o jednání mezi Gorbačovem a Reaganem. Sovětský vůdce byl poprvé doprovázen svojí manželkou, což v západní diplomacii je standard, ale na východě se tak nikdy nestalo. Gorbačov provedl zásadní strukturální změny, protože celý východní blok výrazně prohrával v hospodářském souboji se západem a stav byl neudržitelný. Jeho politika vedla k rozpadu celého východního bloku a zrušení železné opony. Byl to nový svěží vítr, a i když Československo pořád vyčkávalo a naši komunisté žili v bláhové naději, že nakonec vše přežijí, tak i u nás proběhla změna režimu.

Málo si připouštíme, že, až na Rumunsko, jsme byli poslední zemí, která opustila sovětský blok. Obdobný vítr svobody dnes cítím z Ameriky, která se, také z hospodářských důvodů, odhodlala provést strukturální změny, jejímž nositelem je Donald Trump. On bourá všechny klimatické nesmysly, genderové ideologie, ilegální přistěhovalectví a další nesmyslná opatření, která vedla postupně k omezování svobody slova, různým GDPR, whistleblowingu a podobně.

Všechny tyto nesmysly vedly k obrovskému růstu byrokracie a šikanování a otravování lidí nesmyslnými úřednickými příkazy.

Očekáváte tedy podobné „změny“ jako v roce 1989 i v Evropě? A co ČR? Jakou tam vidíte v tuto chvíli podobnost s událostmi 89?

Zatím to tak nevypadá, že Evropa bude následovat Ameriku, ale já věřím tomu, že zdravý rozum nakonec musí zvítězit. Přeci nemůžeme trvale ničit naše hospodářství nesmyslnou klimatickou ideologií, preferencemi různých podivností, které jsou proti přírodě a pod pláštíkem dezinformací omezovat svobodu slova. Poslední dobou si připadám hodně podobně, jako za minulého režimu, kdy jsem věděl, že si musím dávat pozor, co, kdy, kde řeknu. Zkrátka se cítím pod pokličkou a věřím, že opět najdeme sílu se té pokličky zbavit. Bohužel, Evropě to bude trvat asi déle, protože nemá lídry, kteří by byli připraveni a věděli, co chtějí. Fascinovalo mě, když hned po inauguraci si prezident Trump sedl uprostřed sálu a začal podepisovat jeden dekret za druhým. Znamená to, že byl připraven okamžitě pracovat a věděl, co chce dělat. Poctivě se připravoval na své druhé funkční období a obklopil se schopnými spolupracovníky, ale také bohatými spolupracovníky, takže není závislý na finančních skupinách, které měly dosud vliv na americkou politiku. Pokud jde o Českou republiku, obávám se, že my budeme stále vyčkávat a možná až poslední se přidáme k tomu očistnému proudu, pokud se do Evropy dostane. Máme to tak trochu v povaze a možná také tím dokážeme uhájit svůj prostor a přežít všechny možné dějinné zvraty.

Připadá mi, že se umělci nějak pomátli,“ napsal jste také na fb. Prozraďte, prosím, i pro naše čtenáře, kteří umělci a čím Vás tak překvapili?

Napsal jsem na Facebook, že tomu přestávám rozumět, když jsem si přečetl, jak herec Ondřej Vetchý organizuje nějakou skupinu k nákupu válečných dronů pro Ukrajinu, jak Boleslav Polívka a Ivan Trojan radí Slovákům, jak si mají uspořádat svoje vnitřní poměry a Václav Vydra nebo Zdeněk Svěrák zvou na nějakou demonstraci. Všichni tito herci, a je jich určitě mnohem víc, zneužívají svoji mediální známost, a i oblíbenost u občanů, kterou však nezískali svoji politickou činností, ale tím, že dělají skvělé umění, baví lidi a umělecky ztvárňují závažná témata. Pokud chtějí ovlivňovat politiku, tak by se měli věnovat politice, a nikoliv manipulovat s lidmi, kteří si řeknou „Když takový známý herec toto řekne, tak je to asi pravda“. Ono tomu mnohdy tak není. Herci a umělci se zpravidla zabývají politikou velmi okrajově a domnívám se, že podléhají spíše emocionálním pocitům, ale podstatu věcí často nevidí. Tím jim nechci ubírat jejich právo na vyjádření názoru, ale je třeba přiznat, že jenom ta jejich známost jim umožňuje stát na pódiu, ale nikoliv politické znalosti. Nemohu si odpustit připomenout, že v minulém režimu, kdy točili jeden film za druhým, takovou odvahu neměli.