Debata svedená na scestí

Debata, jak už to u podobně brizantních témat bývá, je oběma extrémními pozicemi sváděna na scestí a zcela míjí některé důležité souvislosti. Zastánci přijetí smlouvy tvrdí, že se vlastně nic neděje a smlouva prakticky nic neznamená. Odpůrci naopak varují takřka před ztrátou státní suverenity a přirovnávají Černochovou k Biľakovi. Obojí je nesmysl. Ty druhé přehnané argumenty ale těm, kdo se snaží smlouvu rychle protlačit legislativním procesem na počátku prázdnin, kdy má většina Čechů poněkud jiné starosti, jen usnadňují práci.

Smlouva neodevzdává českou suverenitu do rukou mocného spojence. Není ale ani bezzubá, to by ji přece neschvalovali. To, co smlouva za současné nestabilní mezinárodní bezpečností situace umožňuje zcela nepochybně, je, že významně usnadňuje proces případného přísunu vojsk cizí síly na naše území. Proč to někdo neumí říci takto neradikálně a realisticky? Vždyť to přeci vůbec není chabý argument. Naopak. Vojensko-politické bloky nevznikají ze dne na den. Formují se měsíce, roky, někdy i řadu let. Postupně se upevňují a směřování k jejich vzájemné konfrontaci se ukazuje jako víc a víc nevyhnutelné. Buduje se atmosféra vzájemné nevraživosti a nenávisti, ve které i většinová populace, která ve válce obětuje to nejcennější nakonec „hlasuje pro válečné úvěry“.

Přesně do tohoto rámce spadá za současné vyhrocené mezinárodní situace schvalování jakékoli smlouvy podobného typu. Dohoda sama o sobě opravdu nijak fatální není. Je však jedním z kroků mířících jasným směrem.

Svět byl před první světovou válkou v lecčems podobný tomu dnešnímu. Globalizace běžela na plné obrátky, státy byly vzájemně propojené obchodem do té míry, že Norman Angell psal, že díky této vzájemné interdependenci je válka mezi civilizovanými obchodujícími zeměmi prakticky vyloučená. Evropská umělecká avantgarda byla na absolutním vrcholu a šokovala středostavovskou veřejnost podobně jako ta dnešní. Neurasthenie, čili nervová slabost byla mezi smetánkou takřka povinnou chorobou… Zkrátka moderní svět se vším všudy, který se od toho dnešního, navzdory našim současným představám „o civilizovaném 21. století“, příliš nelišil. Přesto se mladí muži nakonec ocitli v bahně flanderských zákopů.

S bloky, které vznikaly a upevňovaly se různými takovými „obrannými smlouvami“ a jejich automatismy roky před atentátem na následníka trůnu v Sarajevu bylo v jeho okamžiku už nemožné hnout. Vše se neodvratně sunulo jediným směrem. Rozhodování převzali do svých rukou generálové. Lidé podobní těm, kteří dnes při návštěvě svého rezortu tak jako náčelník českého generálního štábu, dávají premiérovi – profesoru politologie – darem bajonety, čili předměty, které slouží k zabodávání do břich „nepřítele“…

Války se dnes nikdo nebojí. Všichni ji chtějí jen vyhrát. Protivní odpůrci války označování za chcimíry, prý jen nešikovně maskují svou příchylnost k Rusku. Ani to v roce 1914 nebylo moc jiné. Podobně jako dnes si už fakticky nikdo žádnou válku nepamatoval. „Válka byla legendou, a právě ta vzdálenost ji učinila heroickou a romantickou. Lidé ji viděli stále ještě z perspektivy školních učebnic a obrazů v galeriích… O Vánocích opět doma, volali usměvaví rekruti v srpnu 1914 na své matičky. Mladí lidé dokonce měli vážně strach, že by o něco tak nádherně vzrušujícího mohli ve svém životě přijít, i proto se nespoutaně drali k praporům, proto jásali a zpívali ve vlacích, které je odvážely na porážku,“ psal geniálně Stefan Zweig o atmosféře mobilizované Vídně ve svém Světě včerejška.

O tom by měla být při schvalování všech „obranných smluv“ v okamžiku 109. výročí sarajevského atentátu, který připadá na tyto dny, řeč. O upevňování bloků, automatismu nevypověditelných závazků ve vypjaté mezinárodní situaci a atmosféře budované ve společnosti. Nikoli o tom, zda je Černochová Biľak a podobných nesmyslech. To jen všem, kdo tvrdí, že o nic nejde nebo se ohání antiargumentem „že už to mají všichni“ strašně usnadňuje práci.