Deset mínus x

Zvrchu i zespodu se potýkáme se stále větší přezíravostí, prolhaností, nepochopením, náklonností k autoritářskému vládnutí, netečností a bezohledností vůči vlastnímu lidu a zvětšující se propastí mezi politiky, masmédii a další elitně smyšlejícími na jedné straně a prostým lidem na straně druhé.Politikům a masmédiím to dali najevo okamžitě a to na sociálních sítích, stejně jako třeba při výměně názorů na pracivištích. Dotírají na jejich vymlouvání se na zahraničí a jasně jim vzkázali: s tím Putinem, Ukrajinou a Německem jděte už někam. S předražeností u nás nemají nic společného: připočte-li se nekonečné množství ryb a mořských plodů, tak je země potravinářsky více než soběstačná. O plynu, ropě a perpetuu mobile v podobě nevyčerpatelné vodní energii nemluvě.

Verdens Gang, největší norské noviny, napsaly, že nyní je situace vážná, hluboce vážná. Proto musíme něco obětovat všichni. Postarejte se o to, kdo může, ať je těm, kdo jsou nejtvrději zasaženi, zajištěna potřebná pomoc, zatímco všichni ostatní musíme přispívat tím, čím můžeme. Dělat to, co je po nás vyžadováno, a to v době, kdy je toho ve hře více než dost. Navykli jsme si na (příliš) dobré poměry. Nyní to půjde od deseti a ačkoliv ne hned k pěti, tak každopádně nastalo to nepříjemné odpočítávání za běh na dlouhou trať, kdy již nejde o to dávat přednost nezbytnostem před věcmi, bez nichž se dá obejít, nýbrž o to, že příjmy celkově již nestačí.

Kdo jsou ti „my“, jež si navykli (příliš) dobrých poměrů? Samoživitelky? Invalidé? Lidé pobírající minimální důchod? Lidé s dlouholetými úvěry? A co se po nás vlastně vyžaduje? Astronomické ceny elektřiny? Nahrávají jedině elektrárenským firmám mnohonásobit zisky a nikomu jinému. Kdo, že je požádán o to, aby něco obětovali? Ne, stejně jako ve všech ostatních případech je účet přeposílán těm, kdo má nejméně, s čím musí vycházet. Tedy těm, kdo pobírá dávky a příspěvky, lidem s nízkými příjmy a těm z důchodců, jež nejsou na tom nejlépe.

Není tomu tak dávno, co jsme byli v Norsku požádáni o to, abychom přispívali do společného díla, tedy abychom zastavili koronavirus. Výsledkem byl prudký nárůst nezaměstnanosti a ztrát životního díla, zatímco se daňoví poplatníci složili na záchranu zisků těch, kteří žádnou nouzí trpět nebudou, jako třeba místního hotelového krále Pettera Stordalena a mezinárodních magnátů jako Louise Vuittona.

Nyní jsme opět politiky a masmédii emocionálně vypjatě vyzýváni k účasti na podobné akci, abychom zachránili zisk elektrárenských firem-monopolů patřících již hyperbohatému, leč stále lakomějšímu státu-skrblíkovi. Tehdy, když se šíří o tom, nakolik je Norsko zámožné a „nejlepší zemí na světě“ a kolik proto musíme za cizí země obětovat bez mrknutím oka, se masmédia vždy až do úmoru drze ohání „my“, „my“ a opět „my“. Ovšem tehdy, pojednávají-li o těžkostech vlastních lidí s vysokými výdaji, či města a obce v začarovaném kruhu nedostatku financí, tak jim vždy vnucují nějaké to „oni“. To jasně ukazuje kdo má co na pořad dne, kdo má definiční moc.

Proč mají být někteří místo trvale lepšího systému vděční za almužny? Příspěvek na bydlení je omezován vstupními kritérii, jež vylučují lidi, jež by ho skutečně potřebovali. Dávky a příspěvky nejsou upravovány podle růstu cen. Mnozí by byli překvapení tehdy, kdyby bývali věděli, jak bídně je na tom sociální síť zvaná NAV, tedy norský pracovní a sociální úřad v jednom. Jsou-li lidé odstřižení od elektřiny kvůli neplacení účtů jsou uživatelům NAVu kolikrát doporučeny nesmysly, jako kupovat si použitý gril na Internetu. Anebo kupovat si jídlo spíše než platit nájemné (aby si byla sociálka jistá, že lidé přijdou o střechu nad hlavou?). Umírajícím pacientům je zamítnuta žádost o přiznání statusu invalidy s tím, že nevyčerpali možnosti, jak by se mohli opět vrátit do pracovního života.

Nyní jsou limity nastaveny tak rigidně, že pokud někdo jakožto důchodce má příjmy o sto korun vyšší, než je hranice pro příspěvek na bydlení, pak mu není přiznán ani příspěvek na bydlení ani příspěvek na drahou elektřinu. A stát šetří nehorázné částky na to, že se řada lidí stydí žádat o příspěvky, aby nebyli za trosečníky se stigmatem „socek“. Přenášení studu opovrženlivým moralizováním nese svá ovoce. Přitom nejde jen o klasické „chudáky“.

Ve zprávách veřejnoprávní televize NRK si posteskli umělci, třeba skláři, že je neskutečné, že ze všeho, co je může položit, to byly zrovna ceny elektřiny, kvůli nimiž mohou zaniknout nejen třeba výrobci hliníku a další v těžkém průmyslu, pekaři a pěstitelé zeleniny, ale mj. celá umělecká odvětví, třeba ve sklářství. Absolutně nemohli předvídat, že se ceny vyšplhají na stále nové rekordy a že budou v řádech několika set procent rozdíl mezi severem, jenž není s cizinou propojen stejnou měrou, a jihem. „Bankroty musíme strpět“, hřmí v masmédiích premiér Jonas Gahr Støre. Mezitím na severu Norska končí v moři sladká voda, jež by se mohla využívat na výrobu elektřiny, jelikož není uživatelů.

Nejsme na stejné lodi. Říkají-li ti nahoře, že tomu tak je, tak to znamená, že je to obyčejný lid, kdo musí veslovat. Skutečná solidarita by oproti tomu znamenala to, že by se vyvážely veškeré přebytečné energie, a to zcela bez zisku a v tuzemsku by byly využívány, aby za výrobní ceny zajišťovaly jak občany, tak i průmysl a živnosti.

Ukrajině ani těm, jež sužuje sucho, či extrémní počasí nepomůže, budou-li Norové ani nikdo jiný obětovat své jedinečné a nenahraditelné přírodní krásy pro «zelenou proměnu», jež v Norsku proběhlo již před nějakými sto lety výstavbou infrastruktury na využívání bezemisní vodní energie, pohodlí tepla v extrémních klimatických podmínkách, blahobyt, či utahování si opasku na úkor sebe a vlastních rodin. Proč najednou nejde to, co osvědčeně šlo dříve? Jenže to by bylo «nacionalismus elektrického proudu», jak se nechali slyšet někteří politici.

Opravdu se nechají masy zmanipulovávat k tomu, aby akceptovali být okrádáni na dysfunkčním trhu ku prospěchu těch, jež tvrdí, že postaví třeba továrny na baterie, anebo německým drahám? Ve světě neexistuje úspěšná a bohatá společnost závislá na drahém a nepředvídatelném zásobování energiemi. Bohužel dost Norů nemá problém s oslabováním a poškozováním vlastních lidí z přesvědčení, že toto je jediný výsledky přinášející způsob, jak pomáhat „nešťastníkům“ po celém světě. Máme nejdražší komplex méněcennosti na světě. Ze studu a špatného svědomí se přijímá, že základ blahobytu je podrýván, jako trest za to, že se Norsko dopracovalo tam, kde je.

Kdy skončí tenhle „blbákov“? Kdy dají občané konečně sežrat politikům všechny ty lži, výmluvy a vytáčky? Tedy nejen to, že elektřina, jejíž výroba stojí 12 øre (norských haléřů), je prodávána za sedm norských korun, nýbrž i tu vidinu elektřiny na příděl? Bude-li do zimy prosazen zákaz jezdění elektromobily, aby se šetřilo elektřinou, pak bude tragikomičnost toho všeho dovršena.