Dnes už skoro nemáme novináře, kteří by referovali z míst událostí

SUU/LADISLAV VĚTVIČKA

Martina: A já jen připomenu – což už určitě víte – že od loňského podzimu je to také náš kolega, který má na Rádiu Universum svůj blog „Větva na větvi“. A právě o jeho osobních zážitcích, a o tom, z čeho byl Větva na větvi v posledních měsících, budeme mluvit právě dnes. Já jsem tě právě teď, Láďo, popsala jako člověka, který píše o věcech, o kterých opravdu něco ví, a to nejen z doslechu. Řekni mi, jak vnímáš naší novinářskou scénu, a míru poctivosti novinářů v přístupu k žurnalistice?

Takže já vidím dnešního novináře jako mladého chlapce, nebo děvuchu, ve věku mezi 25 – když vyjdou ze školy – a 35 lety, kteří sedí v kanceláři, a tam vytváří na základě nějakých agenturních zpráv nějakou další zprávu. To je prostě příšerné. A vůbec se nechci bavit o tom, jak to vypadá v médiích typu rádií, nebo televizí – ještě hůř – kde tito lidé po sobě křičí, skáčou si do řeči, skáčou do řeči svému hostu, nenechají ho domluvit. To přece nemá s novinařinou vůbec nic společného.

Martina: Já se určitě nechci dotknout nejrůznějších válečných zpravodajů, ale mnoho novinářů mi vyprávělo, jak vyslali nějakého zpravodaje třeba do místa konfliktu, nebo nějakých událostí, a on pak seděl na hotelu, a zoufale jim volal, aby mu poslali zprávy z četky, aby se měl od čeho odpíchnout. Ale to se asi může stát, protože ne vždycky – když jsi v dané zemi – získáš třeba akreditaci k přístupu do určité instituce, nebo na určité místo.

Martina: To byla Lenka Klicperová a…

Ladislav Větvička: Opačně…

Martina: Petra Procházková, jestli myslíš Petru Procházkovou.

Ladislav Větvička: Myslím, že ne.

Martina: Petra Procházková je sólista, a Lenka Klicperová jezdí se svojí kolegyní.

Ladislav Větvička: Myslím, že naši čtenáři si to už rozklíčujou. To jsou pro mě novináři opravdu s velkým N – nebo novinářky – protože opravdu informují z místa konfliktu, ať už to bylo ze Sýrie, nebo třeba nedávno, před půlrokem, z toho průseru – nevím, jak to líp nazvat – v Karabachu. Pak to mají na vlastní oči, vidí to z vlastního úhlu pohledu, jsou mezi tamními lidmi, vidí hrůzy, které se tam odehrávají. Toto jsou pro mě novináři. To, co se děje v médiích dnes, to pro mě už ani novináři nejsou.

Jsou tři typy socialismu: Internacionální sovětského typu. Na něj navazující nacionální. A nyní socialismus multikulturní, kdy Brusel dodává dotace, jakože to je kapitalismus.

Martina: Nedávno jsem narazila na marxistickou teorii žurnalistiky, a musím říct, že jsem byla nepříjemně překvapena, protože marxistická teorie žurnalistiky zní, že „tisk je organizátor, propagátor a agitátor.“

Ladislav Větvička: Skvělé.

Martina: Není tam ani slovo o informátorovi. Ale když to tak vezmeš, tak „agitátor“ – v tom se asi dnešní žurnalistika zhlédla.

Ladislav Větvička: Skvělé. Takže jsme zase zpátky u toho, že tady byly tři typy socialismu: První socialismus – internacionální – ruského, nebo sovětského typu. Na něj navázal socialismus nacionální. A teď jsme v socialismu multikulturním, kdy nám Brusel dodává nejrůznější dotace, a tváří se, že takto má fungovat kapitalismus. A toto přesně do toho zapadá, protože pokud oni berou tyto marxistické poučky za své, tak to potom přesně odpovídá tomu, jak vypadá naše zpravodajství. To je příšerné.

Ladislav Větvička: Ano.

Martina: Myslím, že jsme docela opsali kruh.

Ladislav Větvička: Ano. Vše ve prospěch Bruselu.

Nešokovalo mě ani tak to, že mi v iDnes zrušili blog, ale že plivli do tváře čtenářům tím, že zničili to, co bylo úspěšné a vytvářelo jim čtenost

Ladislav Větvička: Tak mě nešokoval ani akt této likvidace, jakožto autora na médiu iDnes, jako spíš to, co provedli svým čtenářům, protože zlikvidovali veškerou spolupráci, která mezi mnou a iDnes byla. To bylo spíš to, co mě tenkrát šokovalo, protože zrušit veškeré věci, které byly výhradně psané pro iDnes, které jim vytvářely čtenost a které naprosto jednoznačně byly u čtenářů úspěšné – tak to prostě plivli svým čtenářům do ksichtu – to se jinak říci nedá. To mě tenkrát překvapilo. Ale jinak musím říct, že to bylo asi to nejlepší, co mohli udělat.

Martina: My si pochvalujeme, že tě tady teď máme, protože se ti uvolnily ruce.

Ladislav Větvička: Ano, já také. Protože teď píšu pro Rádio Universum, a navíc se mi prostor rozšířil o mluvenou složku, což, myslím, je v případě ostravsky psaných blogů velice důležité.

Martina: Kdo měl ten výborný nápad?

Ladislav Větvička: S čím, s ostravštinou?

Martina: S tím, že se to bude načítat?

Ladislav Větvička: Asi ty, ne?

Martina: Aha, díky, žes mi to připomněl.

Ladislav Větvička: Když už máš web s názvem Rádio Universum, tak se to prostě nabízí, to je automatické. A musím říct, že mě to velice baví, protože je to záznam jistého dialektu, který funguje dnes a tady na Ostravsku. Před deseti lety se takhle nemluvilo, mluvilo se trošku jinak, a za deset let se zase takto mluvit nebude. Takže je to jistá…

Martina: Řekněme, že to má folklórní přesah.

Ladislav Větvička: Jo. Nevím, co na to místní folkloristi, ale musím říct, že to bylo asi to nejlepší, co mohlo stát, protože i když se díváme na čtenost, tak ta je podstatně vyšší, než byla tenkrát v případě blogu iDnes. Obávám se, že tam dostali příkaz tyto blogy jako takové přivést ke konci, a nějak rozumně to ukončit, protože zjistili, že dostávají prostor lidé, kteří mohou vyjadřovat své názory, a to v dnešním režimu…

Martina: To není nikde potřeba.

Ladislav Větvička: To nemůže nikdo potřebovat. To je velice nebezpečné.

Martina: Ladislave Větvičko, myslím, že za patnáct let spolupráce člověk naváže, řekněme, určité osobní vztahy, a když je pak najednou ze dne na den odejit, tak mně třeba pomáhá, když cítím určitou nespravedlnost, když se dozvím motivace daných lidí k tomu kroku, protože potom to člověk, když leccos pochopí, může mnohem snáz zpracovat. Řekni mi, dozvěděl ses po tom půlroce třeba o důvodech tvého zrušení něco více? Protože to, co bylo v oficiálních důvodech, třeba že jsi vládní politiky označil za surikaty, nebo že jsi na blogu citoval svůj starší text, kde jsi mnohem dříve předpovídal válku na Ukrajině, tak to by asi ve svobodné zemi nemělo být důvodem k tomu, aby člověk ztratil práci.

Ladislav Větvička: Pro mě to nebyla práce, ale zábava. Blogy na iDnes nebyly nikdy placeny, takže se to nedá brát jako práce. Ale nedozvěděl jsem se ani o slovíčko více, než jsem věděl v září, když můj blog zrušili, a víceméně mě to ani nezajímá.

Martina: Tak mě taky ne.

Ladislav Větvička: Čert je vem, to je jejich problém. Je to smutné, když člověk vidí, kam spěje třeba čtenost média, které bylo před nějakými šesti, sedmi lety jedním z velice zajímavých ostrůvků pozitivní deviace, kam psalo mnoho velice zajímavých autorů. Ti byli jeden po druhém likvidováni, a dnes, když se na to podíváte, tak je tam čtenost sto, sto padesát, dvě stě za několik hodin, kdy tam daný blog je – a to je konec. To pravděpodobně směřuje k naprostému krachu, protože potom takovéto stránky s malou čteností nejde ekonomicky profinancovávat.

Martina: Pokrok nezastavíš.

Ladislav Větvička: Ne.

Čím dále na východ, tím více jsou lidé ochotni pomáhat, protože z vlastní zkušenosti vědí, že je to potřeba

Martina: Ladislave Větvičko, já jsem tady na začátku o tobě mluvila s tím, že komentuješ společenské a politické dění u nás i ve světě, a máš puzení k tomu, že když o něčem píšeš, tak chceš vědět, o čem píšeš. Předpokládám, že mimo jiné i proto, jsi navštívil asi padesát zemí, a nadto navštěvuješ i země, které většinou nebývají vyloženě turistickými destinacemi, nebo cílem turistů. Řekni mi, podle čeho si vybíráš, kam pojedeš? Teď tě mám tady v Praze, ale zítra odjíždíš do Kyrgyzstánu. Co tě inspiruje k tomu, že jedeš do Gruzie, Moldávie, Rumunska, na Ukrajinu, a tak dále?

Ladislav Větvička: Nevím. Říkají o mně, že jsem cestovatel, ale já se za velkého cestovatele moc nepovažuji. Navštívil jsem přibližně padesát států, což není přece tak moc. Evropa samotná, mám pocit, má přes padesát…

Martina: Čtyřicet osm…

Ladislav Větvička: Čtyřicet osm států – vidíš to. A třeba ve Střední Americe jsem byl ve dvou, třech zemích: Kuba, Dominikánská a Mexiko, a to je vše. V Jižní Americe jsem nebyl vůbec, severní jsem akorát prolítával, v Asii jsem byl možná v pěti zemích – takže se neberu za až tak velkého cestovatele, spíš mám pocit, že jsem rok od roku lenivější, a vracím se na místa, kde mně je dobře. To je případ třeba Gruzie, kde jsme v loňském roce strávili při pěti mikrovýpravách dohromady snad tři měsíce času. Pětkrát jsem byl mimochodem i na Ukrajině, loni, i když už nejezdím na východ, protože tam se teď prý nesmí, něco se tam děje, takže jezdím jenom na Podkarpatskou Rus, kde je relativně bezpečno, akorát se změnily podmínky, a to, jak vypadají ulice, a kde zmizeli chlapi – to je trošku smutné. Ale jezdím prostě do zemí, kde se cítím příjemně a kde cítím, že je o tebe ze strany místních lidí zájem jako o cizince, o člověka z jiné kultury. A toto třeba na západě není.

Na západě, když jedeš, ať už je to Británie, Francie, nebo Holandsko – trošku lepší je to samozřejmě v jižních zemích, jako je Balkán – jsou vztahy chladnější. Na východě jsou vřelejší. Navíc jsem nedávno někde viděl graf zemí rozdělených podle odpovědí na otázku, zda byste neznámému cizinci na ulici poskytli jídlo, když by vás požádal, protože má hlad. A byly tam země, kde víceméně byli všichni proti. Jsou to skandinávské země, sever Německa, a anglosaské země. Ve střední Evropě, slovanských zemích, a v zemích bývalého východního bloku je to tak půl na půl. A nakonec naprosto otevřené země, u kterých asi není div, že tam patří prakticky celý Balkán, a celé území postsovětských zemí. Takže to je možná ten důvod, že tito lidi vědí, že když je někdo v nouzi, tak to není jenom tak, a že je třeba mu prostě nějak pomoct, protože tam na východě všichni v devadesátkách prožili nejrůznější ekonomické problémy, a možná z té doby pořád zůstává pocit, že když dám někomu krajíc chleba, nebo napít vody, tak je to něco normálního, přirozeného. To je ten důvod.

Martina: Tam můžou být důvody ještě trochu jiné, protože země, které jsi jmenoval a které jsou poměrně zdrženlivé v tom, aby nakrmili bližního v nouzi, jsou země s vysokou životní úrovní, a také se tam může stát, že toho mnozí zneužívají.

Já mám jednoho pána z hlavního nádraží, který má asi špatnou paměť, a už třikrát mě zastavil, protože mu ujel vlak, a „vydundal“ na mně peníze. Poprvé jsem mu je dala, ale od té doby jsem také zdrženlivá. Ale to je jiná věc. Mě by zajímalo, jestli někdy píšeš o zemích, kde jsi nebyl? Prostě, že si jenom načítáš, ptáš se lidí, kteří danou zemi navštívili? Zkrátka, jestli jsi v novinařině zásadově autentický?

Ladislav Větvička: To je dobrá otázka – ještě jsem ji nikdy nedostal. Když tak o tom přemýšlím, tak jsem nikdy nenapsal nějakou reportáž o zemi, kde jsem nebyl. Vždycky to vycházelo z osobních zážitků, z osobních poznámek, fotek, a z toho, co tam člověk vidí, a ověří si hlavně na vlastní kůži. Protože já nevěřím zprávám o nějaké zemi od člověka, který tam v životě nebyl, a píše to na základě toho, co si nastuduje. Jde to samozřejmě, určitě, novináři to tak dělají, protože dostat se někam třeba do Karabachu – když už jsme o tom mluvili – není legrace. Je to náklad nějakých 20, 25 tisíc korun, když se tam chcete dostat letecky na tři, čtyři dny – cestování, jídlo, hotely – a to dneska ne každé médium dokáže zhodnotit. Ale já jsem to takhle nikdy neudělal, to nejde.

Martina: Pravděpodobně se ti to osvědčilo – ostatně čtenáři to kvitují. A teď by mě zajímalo, jestli jsi někdy jel do země, o které jsi měl určitou představu, měl jsi dojem, že víš, jak se svět v dané zemi točí, jak to tam je, a přijel jsi tam, posadil se do hospody, nebo ses prošel po ulici, promluvil s lidmi v parku, a úplně jsi musel přehodnotit názor?

Ladislav Větvička: Jednoznačně. Mnohokrát, mnohokrát. Typický příklad – Írán. Já jsem měl vždycky velice pozitivní zprávy o cestování v Íránu, a o vztahu místních lidí k cizincům, že bych se tam údajně neměl čeho bát a že to je země velice pohostinná, na každém rohu kouří vodní dýmky a pijí kávu a čaj, a nabízí to. A já jsem tam přijel, a asi dva týdny jsme nemohli najít jedinou „hulírnu“ vodních dýmek, nemohli jsme najít kavárny, protože tam žádné nejsou. Já jsem čekal, že tam budu psát – jsem zvyklý psát v kavárnách, nebo v restauracích. Ale tam jsou malé jídelničky, kde se posadíte, postavíte u pultu, jíte falafel nebo většinou grilované kuře, ale nejsou tam kavárny toho typu. Já jsem si to představoval podle toho, když jsem byl v íránských restauracích v západní Evropě, takže vždycky čekáte íránské pochutiny a dobroty – alkohol jsem tam nečekal, taky jsem celý měsíc žádný nedostal, bo se tam najít nedá, ale to nevadilo – ale to tam nebylo. A pak jsem zjistil, že nějaký opravdu chytrý ministr zdravotnictví asi dva roky předtím, než jsem přijel, prohlásil, že o vodní dýmce se v koránu nic nepíše, a tím pádem není ani zdravé ji propagovat, a kouření vodních dýmek zakázal. Takže to byl důvod, proč dneska před obchody vodní dýmky nekouří. Ale kouří se. V každém městě samozřejmě najdete ostrůvek pozitivní deviace, což je jakási kombinace lokálního tajného soukromého klubu a soukromého bytu, kde to je tolerováno.

V Gruzii se do hospody politika příliš netahá

Martina: Takže Íráncům se u nás, kde je zakázáno kouřit v restauracích, musí líbit.

Ladislav Větvička: To bych řekl. A těchto příkladů bych mohl dát spoustu. Ale naopak lidé byli vynikající, infrastruktura byla špičková, což je přesně to, co se z našich médií nedočtete, a tak máme představu, že to je země, která je zaostalá, a s náboženským útlakem, což naprosto jednoznačně je, s politickým útlakem také, ale je to jejich země, a ať si tam dělají, co chtějí. Z hlediska turisty je Írán naprosto pohodová země.

Martina: Ty jsi zmínil, že jsi v loňském roce strávil celkem tři měsíce v Gruzii. Proč právě tam?

Ladislav Větvička: Gruzie je zatím nedoceněná země, tak jako třeba Albánie, o které se dneska už mluví, a mnozí s nadšením potvrzují, co jsem psal asi před osmi lety, že je nádherná, plná nádherných památek. Mimochodem křesťanských památek.

Martina: Petr Horký napsal knihu Kráska se špatnou pověstí: To se asi na Albánii hodí.

Ladislav Větvička: Ano, naprosto přesně, Petr to napsal špičkově. Pobřeží je dnes plné hotelů, je tam infrastruktura. Já jsem jel do Albánie poprvé autem asi v roce 2010, řekněme, a nejhorší úsek dálnice po celé cestě do Albánie byl u Hustopečí. V celé Albánii byla už tenkrát naprosto špičková infrastruktura. Tady to samozřejmě nikdo nezná, nikdo o tom nechce mluvit.

Ale vraťme se ke Gruzii. Gruzie je podobně nedoceněná země: Má asi sto kilometrů černomořského pobřeží, kde jsou naprosto unikátní věci, jako pláž s magnetickým pískem, která je léčivá, nejrůznější termální prameny. A když chce člověk jet na hory, tak jede do pětitisícovek. Když chce člověk jet do subtropů, tak jede na jih do Batumi – a to vše v rozmezí asi dvou hodin od letiště v Kutajsi. Když chce člověk opravdu do vysokých hor, tak to trvá trošku dýl, ale taky se to dá. Když má člověk rád víno, tak jede na východ k ázerbájdžánské hranicí. Jsou tam nádherná místa, kde máte údolí řeky Alazani, jestli se nepletu, které je mezi dvěma vrcholy Kavkazu, nebo vedle hlavního vrcholu, hlavního hřebenu Kavkazu, a je široké odhadem 30, 40 kilometrů s řekou uprostřed. To jsou kouzelná místa.

Takže, zaprvé, mě láká, že tam nenajdu moc českých turistů, které moc při svém psaní nepotřebuji – nechci slyšet českou řeč, protože mě to ruší – a je tam pohostinnost a krásné věci, které se s cestováním spájejí, to znamená, jídlo, pití a příjemné zážitky. To tam člověk prostě najde v plné míře. Nehledě k tomu, že Gruzíni jsou velice pohostinným národem, a všude se k nám, jako k Čechoslovákům, chovají velice pozitivně, což se dá víceméně říct o celém východě.

Martina: Když tak přemýšlím, v jaké souvislosti jsem v poslední době o Gruzii slyšela, tak mě vlastně napadají separatistické regiony, Osetie, Jižní Abcházie, krátká válka s Ruskem – Gruzie v roce 2008. Když do Gruzie přijedeš ty, co tam hledáš? S kým se bavíš? S kým jaksi cizeluješ svůj pohled na tuto zemi?

Ladislav Větvička: Třeba na gruzínském pobřeží je už poměrně velká česká komunita, jsou tam Češi, kteří provozují řeznictví, Češi, kteří staví pro investory hotely, jsou tam Češi, kteří hotely provozují a vedou, a dá se mluvit s mnoha lidmi, kteří si tam koupili nemovitosti, protože před válkou, před konfliktem na Ukrajině, tam byli naprosto špičkové ceny. Bohužel, to se změnilo, protože se začátkem války se do země dostalo snad půl miliónů Rusů, a mám pocit, že podobné množství Ukrajinců, což vytvořilo tlak na bydlení, na ceny, takže ceny šly nahoru. Nicméně, kdo nakoupil do té doby, tak se daly řádově za statisíce korun koupit apartmány v dosahu chůze od moře. Dnes to samozřejmě stouplo na dvojnásobek, trojnásobek, ale pořád oproti Praze, a oproti bydlení v našich městech, je to velice zajímavá investice. Takže já se tam bavím s místními lidmi českého původu, kteří mají své zkušenosti a svůj úhel pohledu, protože vidí nejenom to dobré a pěkné, co tam my, jako turisti, vidíme za dva týdny, ale vidí i negativní věci, takže to se dá dost dobře srovnat s informacemi, které jsou o Gruzii u nás. A bavím se samozřejmě s Gruzíny, s místními, protože se s nimi nejde nebavit, protože jsou tak družní, a bylo by divné být týden v Gruzii, a nestrávit minimálně dva večery na nějakém večírku, kam jste pozván na oslavu.

Martina: Neumím si představit, že by ses s nimi nebavil o politice. Rozmluví se?

Ladislav Větvička: Nepříliš. Politika nebývá úplně typickým tématem hovorů, tak jako u nás v hospodách, kde se chlapi normálně baví o politice, a samozřejmě nadávají na všechny zleva doprava. Víme, jak to u nás dneska vypadá, ale v Gruzii se do hospody politika příliš netahá. A když tam přijde náhodou téma regionů, které nespadají, nebo nejsou ovládány tbiliskou vládou, tak na to mají svůj úhel pohledu, který je ovlivněn médii, a málokdy se dokážete bavit s někým o této věci hlouběji. Nevím, jestli mají obavy z vyřčení vlastního názoru – což si nemyslím, protože Gruzie patří k zemím, kde se zatím dá svobodně mluvit, na rozdíl třeba od naší země – ale je to téma, o kterém se příliš nemluví. Není to slušné. Tak, jako u nás není slušné se bavit o platu, tak tam není slušné se bavit o politice.

Martina: A dá se tam při hovoru s lidmi podprahově odhadnout, jestli se Gruzínci bojí Ruska, třeba právě na základě zkušenosti z roku 2008?

Ladislav Větvička: Ne, tím nechci říct, že bychom se nebavili o politice, protože já jim to samozřejmě vnucuji. Neřekl bych, že by měli strach z Ruska. Spíš mám pocit, že jsou naštvaní, spíš je v nich podporován v médiích pocit, že jim Rusko ukradlo Jižní Osetii, že jim Rusko ukradlo Abcházii, a oni mají pocit, že dříve, nebo později se to vrátí zpátky. Jenže to je komplikované téma, a samotní Gruzíni vědí dobře, že soužití s Abcházci, což je svébytný národ, nebo s Osetinci, nebylo tak jednoduché už v dobách Sovětského svazu. Tyto národy mají své důvody, proč chtěly nějakou formu samostatnosti, nebo autonomie. A tak dobře, jako je to třeba v Adžárii, což je jižní část, která také chtěla být rozštěpeneckou, a nakonec byla silou – mám pocit, že kolem roku 2005, dva tři roky před válkou o Osetii – obsazena samotnými Gruzíny, a dneska je to autonomní republika. Je to specifická oblast, která patřila do roku 1918 Turecku, která má specifické náboženství, protože většina lidí vyznává islám, a jsou to národnostně Gruzíni, takže jsou jejich. A tam to funguje. Ale v Osetii, a dál, to nefunguje. Ale teď mám pocit, že jsem zamluvil otázku, která byla položena.

Martina: Ani ne, protože jsem se ptala, jestli se bojí Ruska, a jestli se ti z nich podařilo vytáhnout jejich niterný pocit, jejich dojem z toho, jakým způsobem se Gruzie má vůči Rusku chovat, případně vymezovat.

Ladislav Větvička: Rozumím. Ne. Nebojí se, naopak jim ekonomicky válka pomohla, protože příchod tolika lidí znamenal nárůst HDP. A znamenal samozřejmě i negativní věci, nárůst cen bytů, nárůst cen v restauracích.

Martina: A teď mluvíš o válce na Ukrajině.

Ladislav Větvička: O válce na Ukrajině, po roce 22.

Martina: Ne o rusko-gruzínské válce.

Ladislav Větvička: Ne. Já jsem tam byl shodou okolností teprve dva roky po rusko-gruzínské válce, po tom konfliktu, který začal tím, že tehdejší gruzínský prezident napadl hlavní město Jižní Osetie, a Rusové mu to velice rychle vrátili. A tenkrát to byla úplně jiná Gruzie než dnes. Gruzie udělala obrovský pokrok, Gruzie byla tehdy velice chudá, byla zničená, byla zničená infrastruktura, protože Rus, když někam přijde, si potřebuje to své zařídit tak, aby se mu do toho nepletla gruzínská armáda, takže samozřejmě zlikvidoval mosty, zlikvidoval spoustu energetických zařízení, a s tím se Gruzínci potýkali ještě dva, tři, čtyři roky poté. Ale Gruzie udělala obrovský skok dopředu, a mám pocit, to musíme přiznat i Evropské unii, protože to bylo díky penězům, které Gruzie paradoxně dostává od Unie.

LADISLAV VĚTVIČKA

(11 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...