Dobře nám tak

Česká republika patří k několika málo zemím současného světa, které otevřeně dávají najevo, že chtějí mít s nastupující globální velmocí Čínou špatné vztahy. Čína je u nás politickým i mediálním mainstreamem běžně označována za nepřítele a čeští politici se vyžívají v politických provokacích vůči vzdálené mocnosti. Dosud se tímto způsobem chovaly pouze ty nejbanánovější z banánových republik střední Ameriky a některé z malých pobaltských zemí, stále prožívajících nesamozřejmost své nezávislosti v nebezpečném ruském sousedství. Z normálních standardních evropských zemí se v podobných extrémech nezmítá nikdo.

Jaký je přínos z rozdmýchávání nepřátelství vůči Číně pro naši zemi, nám naši ústavní činitelé tají. Snaží se nám namluvit, že máme volbu mezi demokratickým čínským Tchaj-wanem nebo pevninskou totalitní ČLR, která jej považuje za odpadlickou provincii. Posledním výrazem této politiky je návštěva naší velké parlamentní a byznysové delegace na Tchaj-wanu, která nepochybně přinese maximální vyhrocení vztahů s ČLR a je s tímto záměrem také uskutečňována.

Volba mezi Tchaj-wanem a Čínou má asi stejnou logiku, jako by asi měla volba mezi Kubou a USA na severoamerickém kontinentě. Je nesmyslná, protože tyto země a jejich význam nelze srovnávat. Čína je dílna světa, od níž my i celý svět dovážíme velkou část hotových výrobků, je naším druhým největším obchodním partnerem po Německu, v jehož obchodních vztazích figuruje na prvním místě. Přímo do Číny vyvážíme šestkrát více než na Tchaj-wan, a to se navíc velká část našeho vývozu realizuje na čínském trhu nepřímo prostřednictvím vývozu německých firem. Tchaj-wan je v některých aspektech nepochybně zajímavým ekonomickým partnerem, ale v žádném případě není alternativou vztahů s Čínou.

Jaký benefit tedy dnešní oficiální česká protičínská politika naší zemi přináší, když nepochybně poškozuje postavení mnoha českých firem na obřím čínském trhu? Proč je v centru české zahraniční politiky vzdálený konflikt ve východní Asii, s nímž nemáme nic společného a vměšování do něj nás ekonomicky poškozuje? Co získáváme protihodnotou?

Na tyto otázky nám čeští politici dluží odpověď, ale ta se rýsuje sama. Snaží se zalíbit některým spojencům a osobně politicky těžit z jejich přízně v naší domácí politice. O Čínu a Tchaj-wan jim jde nezodpovědně ve skutečnosti až na posledním místě. Chovají se tak dlouhodobě, ke škodě nás všech.

U velmocí však rozhodují jejich zájmy, nikoliv vděčnost. A tak servilita našich politiků jen málo kdy něco pozitivního přinese. Jsou však nepoučitelní. Pro pochvalu od hegemonů jsou ochotni udělat cokoliv. V současnosti třeba zničit i V4, díky níž jsme alespoň něco byli v EU schopni obhájit. Nebo v době našeho předsednictví domlouvat zákaz spalovacích motorů od roku 2035, který zdevastuje páteř naší ekonomiky, a ještě se tím chlubit. Dnes najednou si to Němci rozmysleli, a dohoda byla do týdne jiná, pro nás lepší, ale naše zájmy v tom roli nehrály. Sami si můžeme za to, že na nás, věčné lokaje, nikdo ohled nebere a podle toho s námi zacházejí.

Příkladem budiž jednání německého kancléře s nově zvoleným českým prezidentem při jeho návštěvě Berlína. Na hlavu sousední země, která patří k nejvýznamnějším obchodním partnerům Německa, větším než Velká Británie či Španělsko, si vyhradil půl hodinu a tu ještě nevyčerpal. Neslýchané, ale dobře vystihující postavení, které v očích mocných dnešního světa máme. Můžeme si za to sami.