Evropská unie je zombie – sice ještě existuje, ale jako projekt je už mrtvá




Pro Českou republiku představuje v tuto chvíli větší bezpečnostní hrozbu Rusko, než Německo, protože podle bezpečnostního analytika Lukáše Visingra jsou Rusové ochotnější používat sílu pro rozšiřování svého vlivu, zatímco Německo používá jemnější, spíše ekonomické nástroje. „To je ovšem pouze forma… A to neznamená, že bychom si měli říct, že Němci už nikdy nebudou představovat žádnou hrozbu, protože geopolitické zákony platí stále stejně, ať v Německu vládne nedostudovaný malíř, nebo Angela Merkelová, a v budoucnu nevím kdo… Německo v tomto smyslu může vždy potencionálně představovat hrozbu, protože je to evropská velmoc, která tradičně expanduje na východ, kde ležíme i my,“ řekl v předešlé části rozhovoru Lukáš Visingr. Ten se na Němce, ani Rusy, pro toto nastavení nezlobí, ale jako český občan by byl rád, kdyby naše republika vystupovala jako suverénní země. Například Polsko, na rozdíl od České republiky, se již nechce spoléhat na Západ, a podniká v bezpečnostní politice nezávislé kroky, například uzavřelo trochu překvapivou dohodu o strategické spolupráci s Čínou, která je namířena proti Rusku, a prolíná se s čínským zájmem na zadržování ruského vlivu v oblasti Černého moře a Balkánu. Na tom se mimo jiné ukazuje veřejně zamlčovaný rys, že i další evropské země v krizích volí taktiku „košile bližší kabátu.“ „Státy se řídí vlastními zájmy, a nelze je za to odsuzovat, tak to chodilo, chodí a chodit bude. Je s podivem, že to ještě někoho překvapuje, a je schopen operovat s tím, že existují nějaké evropské zájmy,“ uvedl Lukáš Visingr. A právě rozporuplné podobě evropské integrace si s ním budeme povídat ve třetím pokračování našeho rozhovoru.

 

Martina: Pojďme se podívat na vaši zmínku o tom, že společný evropský postup může trvat jenom do krize. My jsme v době koronavirové krize byli svědky tohoto jevu v přímém přenosu, svědky přeplácení už skoro startujících letadel se zdravotnickými pomůckami, zákazů vyvést za hranice už odkoupené, zaplacené zboží, a tak dále a tak dále. Řekněte mi, znamená to, že ideály Evropské unie skutečně jsou jenom pro dobré časy, a kdyby nastaly horší, nebo zlé časy, tak s nějakou spoluprací a kooperací nemůžeme počítat?

Lukáš Visingr: Myslím, že jste to řekla velmi přesně. Když máme na jedné straně ideologie, a na straně druhé zájmy, pak hodnoty v krizi obvykle neuhrají ani bod. Nepochybně k nějaké spolupráci mezi státy dojde i v krizi, ale bude to spolupráce, která bude bilaterální, a bude na základě zájmů. Země střední Evropy v rámci koronavirové krize dokázaly spolu v řadě ohledů účinně spolupracovat, ale na půdě Evropské unie spolupráce v podstatě neexistovala právě proto, že Evropská unie je na to příliš velká. Takové množství států dokáže najít společnou řeč už jenom v naprosto nejobecnějších deklaracích, bezpečnostní zájmy Řecka, Polska, Švédska a Španělska prostě nemůžete sjednotit, to není možné.

Severoatlantická aliance v tomto smyslu za studené války fungovala velice dobře, protože tady byl obrovský Sovětský svaz, který skutečně představoval velmi vážnou hrozbu pro Evropu, a kdyby došlo k válce, tak by v ní bojovali všichni, protože sovětské tanky by se pravděpodobně nezastavily, dokud by nedojely na břeh kanálu La Manche. Ale teď je situace jiná. Severoatlantická aliance své místo ve světě pořád složitě hledá, a jakž takž se jí to v některých ohledech daří, v některých moc ne, ale pořád je tam jakýsi raison d´étre, smysl existence. Zatímco v případě Evropské unie myslím, že Evropská unie je jako projekt ve skutečnosti už mrtvá, protože její nosná myšlenka přestala fungovat.

To, že tato organizace pořád formálně existuje, funguje, ve skutečnosti zas tak o moc věcech nevypovídá, protože mezinárodní organizace zanikají velmi vzácně, formálně vzato. Ale pokud nosná myšlenka evropské integrace přestane fungovat, a ta přestala fungovat už před několika lety, tak je ta organizace v podstatě mrtvá. Respektive je umírající, a je už jenom otázkou času, než ztratí reálnou moc. Já osobně si nemyslím, že by Evropská unie doslovně zanikla v dohledné době, jenom to bude tak, že státy na ni budou brát čím dál menší ohledy, budou si čím dál víc hledět svého, a orientovat se stále více na své zájmy.

Česko a Slovensko budou nepochybně vždycky velmi úzce spolupracovat ve všech myslitelných oblastech, ať Evropská unie bude existovat, nebo ne. Stejně tak je velmi pravděpodobné, že bude existovat velmi úzká spolupráce Švédska a Finska. Takových případů by se dala jmenovat celá řada. Ale Evropská unie bude svůj vliv a význam postupně pozbývat. Pravděpodobně z Evropské unie budou přicházet různá nařízení a podobné věci, kterým už ale nikdo nebude věnovat moc pozornosti. Myslím, že takto to skončí.

Myšlenka evropského nadnárodního superstrátu, a zániku národních států, je špatná, nefunkční a nesmyslná

Martina: Lukáši Visingře, co podle vás odstartovalo odumírání faktické moci Evropské unie?

Lukáš Visingr: Myslím, že nejde ukázat na jednu konkrétní věc, nebo jeden konkrétní okamžik, ale projekt evropské integrace začal selhávat v momentě, kdy dosáhl toho, čeho původně dosáhnout měl, když se dovršily správné věci, když se dosáhlo toho, že existoval volný pohyb osob, zboží, služeb, kapitálu. To bylo nepochybně správně. Ano, toto je obrovský zisk, který vyplynul z evropské integrace, a přestože jsem k současné podobě Evropské unie ohromně kritický, tak bych si přál, aby tyto vymoženosti zůstaly zachovány. A to byly věci, kterých Evropská unie dosáhla zhruba do přelomu století.

Myslím, že Evropská unie, do které jsme vstupovali, byla ještě z velké části, nebo v naprosté většině, prostě dobrá, pozitivní a přínosná. Ale někdy v prvních letech nového století to začalo nabírat čím dál tím horší směr. Když se do pragmatických záležitostí, převážně ekonomických, čím dál víc začaly montovat politické, nebo spíše vyloženě ideologické záležitosti. Když se v Evropě začala protlačovat jakási ideologická agenda, čím dál víc se začalo tlačit na federalizaci Evropy. A od původní myšlenky jakési integrované Evropy mnoha států, které ve spoustě věcí velmi dobře spolupracují, se to začalo stále více posouvat k myšlence jakéhosi evropského nadnárodního superstátu, který by měl přebírat stále více pravomocí jednotlivých členských států.

A to pochopitelně vzbudilo odpor ze dvou důvodů, za prvé proto, že spoustě lidí, včetně mě, toto z principu vadí, protože jsem vlastenec a ctitel národních států. A za druhé se ukazuje, že to nefunguje, tato myšlenka je špatná, jednak proto, že je špatná ideově, a také, že je to prakticky nesmysl.

A když to začalo být čím dál více zjevné, tak začali nabírat na síle ti, kdo si to uvědomují. Buď si to uvědomují, a dokáží s tím skrytě pracovat, což je podle mě třeba případ Andreje Babiše, a ti, kteří se už otevřené postavili do opozice proti Evropské unii, a začali hlásat buď odchod z EU, nebo její zrušení. A myslím, že ti, kdo si uvědomují, že základní teze Evropská unie je v podstatě mrtvá, se jenom snaží z umírající Evropské unie vytěžit co nejvíc. A myslím, že to ve skutečnosti velká většina v Evropě neřekne nahlas, a těch, kteří opravdu říkají, že se Evropská unie zkazila, a „odejděme“, jako je třeba v Česku SPD Tomia Okamury, je pořád velice málo. Většina je na úrovni, kdy nahlas neřeknou: „Skončilo to, je po všem. Nepovedlo se to, selhali jsme.“ Ale oni si to uvědomují, a říkají si: „Dobře, tak dokud z toho jsou nějaké výdělky, dokud můžeme čerpat peníze, tak je čerpejme. Když Brusel posílá peníze, tak bychom byli pitomí, kdybychom si je nevzali.“ To je strategie, kterou uplatňují velice dobře Poláci a Maďaři.

Většina kroků, které udělal ministr obrany Metnar, byla správná, a posunula naši armádu správným směrem

Martina: Uprostřed toho všeho, co jste teď popsal, je Česká republika. Já jsem tady už několikrát vzpomenula starou moudrost, že národ, který nechce živit svou armádu, bude muset živit armádu cizí. Když se zamyslím nad tím, co jste říkal, tak jak si v tomto kontextu vede Česká republika a její bezpečnostní mechanismy? Její armáda?

Lukáš Visingr: Musím být asi slušný, že?

Martina: Bude to lepší.

Lukáš Visingr: Když to mám říct velmi diplomaticky, tak opravdu moc dobře ne. Samozřejmě česká armáda sama o sobě, v rámci omezených možností, které má, má úroveň velmi dobrou. Hlavně když vezmeme v úvahu poslední dobu, kdy se armáda ohromně podfinancovala. Za posledních pět let se v české armádě odvedlo naprosto neuvěřitelné množství práce, sám jsem ohromně pozitivně překvapen tím, co se podařilo zvládnout. Vím, že se spousta věcí nedotáhla zdaleka do konce, že tam jsou různé sporné, diskutabilní věci, ale to obrovské množství akvizičních projektů, které se rozběhly, nebo jsou skoro dotažené do konce, nebo už se v podstatě konkrétně realizují, je opravdu úžasné.

Myslím, že to je především zásluha ministra Metnara, kterého považuju za jednoho z nejschopnějších ministrů obrany, jakého jsme měli. A kromě toho je to, a to je možná pro leckoho překvapivé, i z velké části zásluha ministra Stropnického, který sice nebyl odborník na armádu, ale na rozdíl od řady svých předchůdců si toho byl dobře vědom, takže si nechal poradit. Ministr Stropnický skutečně poslouchal jak generály, tak své civilní poradce, a v naprosté většině případů se rozhodl správně. Stejně tak u ministra Metnara byla naprostá většina kroků, které provedl, správná.

Jak říkám, za posledních pět let se v české armádě objevilo obrovské množství záslužné práce, zvlášť když vezmu v úvahu, že na ministerstvu obrany je kritický nedostatek lidí, kteří by měli schopnosti a zkušenosti na zvládání velkých akvizičních projektů. Tak tím spíš je to obdivuhodné, protože tady se v takovém měřítku, jako se nakupuje teď, snad nikdy nenakupovalo, a přesto se to všechno daří posouvat vpřed. Někdy pomalu a složitě, ale jde to vpřed. V tomhle směru si myslím, že si armáda, a ministerstvo obrany zaslouží obrovskou poklonu. U jiných složek bezpečnostního systému už to tak nevidím.

Česká republika obnovuje vševojskovou armádu pro obranu domácího území, což by měl být hlavní úkol armády

Martina: Lukáši, na začátku jste se bál, že vám nebudou stačit slušná slova, a pak jste jenom chválil. To znamená, že česká armáda na tom z hlediska kvality výcviku, výzbroje, a třeba počtu, není až tak špatně?

Lukáš Visingr: Když vezmeme v úvahu možnosti a to, z čeho musela vycházet, tak na tom, podle mě, vůbec není špatně. Samozřejmě v absolutních číslech to žádná sláva není, ale je tady nastaven jednoznačný pozitivní trend. Tady se podařilo obrátit předchozí negativní trend. Ještě v roce, snad v roce 2010 nebo 2011, Alexandr Vondra řekl památnou větu: „Vševojskovou armádu si nemůžeme dovolit.“ A potom přišel Donbas, Islámský stát, a koncepce výstavby Armády České republiky, která se realizuje nyní, s nějakými drobnými změnami, a která neznamená nic jiného, než opětovné budování vševojskové armády.

Když si tuto koncepci člověk přečte, tak v ní je naprosto jednoznačně uvedeno, že Česká republika, nebo česká armáda, musí počítat s tím, že bude muset hájit území této země i samostatně, třeba i několik měsíců. To je něco, s čím se dříve vůbec nepočítalo, dříve se kalkulovalo, že budeme muset samostatně hájit tuto zemi maximálně v řádu týdnů. Teď se to najednou posunulo o řád výš. Už se kalkuluje s měsíci, což je obrovský, zásadní posun. A když se podíváme na vše, co se teď nakupuje, tak je to vše technika pro vševojskovou armádu, pro obranu území, pro operace na území České republiky, nebo v její blízkosti. Éra, jak se převážně nakupovalo, řekněme, pro zahraniční operace, různé expediční mise, je pryč, a teď Česká republika obnovuje, sice ne rychle, sice ne bez problému, vševojskovou armádu pro obranu domácího území, což by měl být hlavní úkol armády. A právě to považuju za nesmírně důležitý pozitivní trend.

Není to všechno samozřejmě zdaleka dokonalé, ale tohoto trendu si musíme vážit, a musíme ho podporovat. A tady si zaslouží podporu a pochvalu všichni politici ze všech politických stran, kteří se o to nějakým způsobem zasloužili.

Měli bychom zavést dobrovolnou vojenskou službu. A domobranu, kde by se sdružovali lidé se zbrojními průkazy a zbraněmi v soukromém vlastnictví – pro případy problematických situací.

Martina: Lukáši Visingře, co si myslíte o úvaze, že v nových typech konfliktů, jakých jsme svědky, nemá armáda, myšleno jen armáda, šanci ubránit své obyvatelstvo? Že v těchto nových, současných typech konfliktů, je naprosto nutná úzká spolupráce s obyvatelstvem, pokud možno poučeným, pokud možno částečně vycvičeným, a hlavně ozbrojeným obyvatelstvem?

Lukáš Visingr: Jednoznačně souhlasím, to je zcela správně. Podotýkám, že jsem byl vždy odpůrce povinné vojenské služby, a stejně tak jsem odpůrce čistě profesionální armády. Myslím, že bychom měli zavést dobrovolnou vojenskou službu, v trvání, řekněme, minimálně půl roku, možná roku, kterou by prošli dobrovolníci, kteří by o to měli zájem. Myslím, že za rok je možno naučit člověka poměrně dost, a tihle lidé by potom tvořili stále větší zálohy, ze kterých by se v případě konfliktů dalo čerpat. Kromě toho by pro ty, kteří z nějakého důvodu nechtěli sloužit se zbraní v ruce, navrhoval dobrovolný ekvivalent, něco jako někdejší civilní služba. To znamená, že by člověk mohl, pokud by nechtěl sloužit v armádě, ale chtěl něco udělat pro stát, sloužit třeba jako hasič, zdravotník, nebo něco podobného. Prostě nějaká jiná součást bezpečnostního systému. Tohle by mohlo celý bezpečnostní systém státu ohromným způsobem posílit právě pro případ krize.

To, že teď máme aktivní zálohy, které také expandují, je samozřejmě moc dobře, to rozhodně nebudu kritizovat. Jsem velmi rád, že aktivní zálohy máme, ale musíme si uvědomit, na co aktivní zálohy jsou. Aktivní zálohy, prosím, neslouží k tomu, aby bojovaly ve válce. Pokud by došlo k nasazení aktivních záloh v boji, tak to už by bylo opravdu velmi zle. Aktivní zálohy jsou zde k tomu, aby v případě války převzaly některé role, které dnes plní profesionální vojáci. Úplně typický případ je ostraha objektu, nebo řidič. Na to, aby někdo v týlu řídil nákladní auto, nemusí být profesionálním vojákem s desetiletou služební zkušeností, na to naprosto stačí záložák. A tím získáme profesionálního vojáka, kterého můžeme poslat do boje. Aktivní zálohy, opakuji, jsou proto, aby v případě války převzaly část úkolů v týlu, a tím uvolnily větší množství vojáků pro bojové operace.

To je samozřejmě správně, ale ve výsledku by to nemuselo stačit, protože i vojáků by nakonec nemusel být dostatek, a právě proto jsem přesvědčen, že bychom měli zavést něco jako dobrovolnou vojenskou službu, která by ve výsledku vytvořila daleko větší zálohy, a to takové, které by bylo možné nasadit v boji.

A navazuji na poslední část vaší otázky, stejně tak bych byl pro to, aby se tady začaly vytvářet, po vzoru Polska, nějaké dobrovolnické organizace, v uvozovkách „domobrany“, přestože toto slovo v Česku získalo trochu problematický nádech. Nějaké dobrovolné organizace, ve kterých by se sdružovali lidé, kteří budou mít zbrojní průkazy, budou mít osobní zbraně ve svém soukromém vlastnictví, ale budou tvořit jakousi, řekněme, další případnou zálohu pro případ nějakých problematických situací.

Dokážu si například bez problému představit, že by takový spolek dokázal v nějakém městě dočasně převzít roli policie, nebo nějaké organizace, která by udržovala veřejný pořádek, například, aby zabránila rabování a podobně. Myslím, že třeba případ nějaké živelné pohromy by takový dobrovolnický domobranecký spolek dokázal zvládnout bez problému. Samozřejmě potřeboval by na to nějaké vedení, potřeboval by na to výcvik a podobně, ale je příznačné, že v Polsku má toto na starosti člověk s hodností generála, kdežto u nás se k tomu ministerstvo obrany pořád moc nehlásí.

Evropská unie je jen prázdná skořápka, která ve skutečnosti nemůže naprosto nic dělat, pokud se nějaký členský stát odmítne podřídit

Martina: Záležitost, kterou jste teď popsal, má ještě jeden aspekt. Přestože jste mluvil o odumírání faktické moci Evropské unie, tak její snaha omezovat legálně držené zbraně mezi obyvatelstvem je, řekla bych, ještě poměrně razantní.

Lukáš Visingr: Snaží se, zaplaťpánbůh nemá na to páky, zaplaťpánbůh. Tady je důležité si uvědomit, že Evropská unie v podstatě nemá žádné nástroje reálně k něčemu donutit. Všimněte si jedné věci, když bylo prohlášeno, že Česko, Polsko a Maďarsko porušili evropské právo, když odmítly kvóty na rozdělování migrantů, tak nepřišel žádný trest. Proč? Protože Poláci a Maďaři by ho s největší pravděpodobností odmítli zaplatit. A co by následovalo potom, to nikdo neví. Kdyby nějaká členská země Evropské unie řekla: „My se nepodřídíme, pokutu nezaplatíme, trest nepřijmeme,“ tak v té chvíli je co? Prázdná plocha. Nula. Bílý papír, protože nikdo neví, co by následovalo, a ukázalo by se, že Evropská unie je jen prázdná skořápka, která nemůže ve skutečnosti udělat naprosto nic.

Z téhož důvodu jsem od začátku tvrdil, že tu stupidní, naprosto nesmyslnou, absurdní směrnici o omezování zbraní bychom měli otevřeně odmítnout. Velice dobře by zapůsobilo, kdyby nejvyšší ústavní činitelé, kteří, pokud vím, v tomhle měli v podstatě stejný názor, to znamená prezident, předseda vlády a předsedové obou komor parlamentu, by společně prohlásili: „My tento nesmysl nepřijmeme, postavte se třeba na hlavu. My to prostě neuděláme.“ Mimochodem něco podobného už během jednání o této směrnici udělali Finové. Finský ministr, teď si nejsem jistý, jestli ministr vnitra, nebo obrany, přímo v televizním přenosu řekl: „Pokud tato směrnice bude zavedena, Finsko ji nebude implementovat.“ To by ani nebylo možné, protože Finsko má velký podíl palných zbraní mezi obyvatelstvem. Na 100 lidí připadá 40 zbraní, a vzhledem k tomu, že Finsko je mimo jiné zemí pastevců a lovců, tak to celkem asi dává smysl, že tam omezovat palné zbraně je, jako kdybyste chtěla v Česku sebrat příbory. Tak Finsko dosáhlo toho, že z této směrnice dostalo v podstatě absolutní výjimku. Takže Finové se takto postavili na odpor. A protože Finové jsou prostě Finové, a je o nich známo, že když něco takového řeknou, tak to myslí sakra vážně, nebáli se postavit i proti Stalinovi, tak v Evropské unii někomu došlo, že pokud Finové toto řeknou, tak to opravdu myslí vážně, a že by z toho bylo obrovské fiasko. Takže Finům se takto ustoupilo.

Martina: Takto razantně naše reprezentace vůči Evropské unii asi nevystoupila nikdy.

Lukáš Visingr: Bohužel ne. Bohužel to tady prostě nikoho nenapadne, také říci asertivně: „Ne.“ Prostě bychom řekli: „Pokud si tuto směrnici chcete zavést, tak si ji s pánembohem zaveďte, ale nás do toho, prosím, netahejte.“

Čínská ekonomika je nafouknutá bublina, a až praskne, je možné, že Čína začne válku, a to ne kvůli své síle, ale kvůli své slabosti

Martina: Lukáši Visingře, na Evropské unii už jsme nenechali nit suchou. Pojďme se tedy ještě podívat za oceán, protože vy jste jako třetí z možných zdrojů konfliktů uvedl Spojené státy versus Čína v Pacifiku. Velmi často se hovoří o expanzivních tendencích Číny, a o tom, že je reálnou hrozbou. Ale také se mluví o souvislosti Číny s dalšími asijskými zeměmi. Proč myslíte, že to budou Spojené státy versus Čína a že nebude v Pacifiku úplně jiný konflikt?

Lukáš Visingr: Samozřejmě to může začít jinak, není úplně nutně dané, že to musí začít USA versus Čína. Ale nakonec to tak s největší pravděpodobností skončí, protože Čína má dost mizerné vztahy téměř se všemi svými sousedy, a kam se podívá, tam je nějaký územní spor. Takže je klidně možné, že to začne něčím jiným. Může to začít jako čínsko-japonská, čínsko-tchajwanská, nebo čínsko-indická, čínsko-filipínská válka, možností je celá řada. Ale Američané by se do toho v určité chvíli s největší pravděpodobností zapojili, nepřímo stoprocentně, a velmi pravděpodobně by se nakonec zapojili i přímo, a to hlavně z toho důvodu, že Američané si uvědomují, že Čína pro ně prostě představuje z tohoto pohledu hrozbu, protože ohrožuje jejich zájmy v Pacifiku. A celá řada tamních zemí jsou velmi blízcí američtí spojenci, kteří také vnímají Čínu jako hrozbu.

Navíc, z druhé strany, ve skutečnosti na konfrontaci může mít zájem i Čína, respektive její politické vedení. Jen si musíme uvědomit, že čínská ekonomika je nafouknutá bublina, a ve chvíli, kdy tato bublina praskne, což už není moc daleko, ve skutečnosti asi velmi blízko, tak celý její ekonomický model se začne hroutit, a bohužel státy, respektive režimy, kterým se začne rozpadat ekonomika a společnost, mají takový pitomý zvyk začínat války. Takže v té chvíli je velmi pravděpodobné, že Čína začne válku ne kvůli své síle, ale naopak kvůli své slabosti. Spousta kroků, které Čína provádí, jsou ve skutečnosti příznaky vnitřní strukturální slabosti, nikoliv síly. Čína takříkajíc hází ramena, a všude se snaží ukazovat svaly, a to je ve skutečnosti projev slabosti, ne síly.

USA procházejí velkou změnou. Éra progresivistů končí, protože většinu střední třídy budou tvořit Hispánci a černoši, kteří jsou praktikující křesťané, a budou volit republikány.

Martina: Jenomže, Lukáši, vy jste sice zmínil, že Čína má, můžeme to vidět, nejenom ekonomické, ale velké demografické problémy. Ovšem vnitřní potíže mají také Spojené státy, a progresivističtí ideologové je stále prohlubují. Řekněte mi, nejsou nakonec Spojené státy v současné době samy svým vlastním hrobníkem?

Lukáš Visingr: USA teď procházejí velkou změnou, která bude nějakou dobu trvat, je to do určité míry závod s časem, a je otázka, co vypukne dřív. Já se tady budu odkazovat na dva opravdu špičkové experty. Prvním je náš velvyslanec v USA, Hynek Kmoníček, který o tomto poskytl několik úžasných rozhovorů, kde vysvětlil, že éra progresivistů končí, a to z toho důvodu, že se USA demograficky ohromně mění, protože hispánští přistěhovalci, kteří přicházejí, a spousta už jich tam žije druhou, třetí generaci, bohatnou, etablovali se, dostali se do střední třídy. Víc než třetina z nich volila Donalda Trumpa navzdory jeho občasným výrokům namířeným proti Hispáncům. Další Hispánci přicházejí, ale ne proto, aby pobírali sociální dávky, oni chtějí pracovat. Usadili se v USA sice ilegálně, ale v naprosté většině pracují, bohatnou. A důležitá věc, tito imigranti jsou v naprosté většině praktikující křesťané, tudíž jsou to budoucí voliči Republikánské strany.

Je vysoce pravděpodobné, že do konce této dekády dojde v USA k obrovské demograficko-politické změně, která progresivisty takříkajíc smete a vykope z Washingtonu, a oni se pak budou velice divit, že ta nová, v uvozovkách, barevnější střední třída, a to nejsou jen Hispánci, ale také černoši, kteří také postupně bohatnou, bude ve skutečnosti daleko konzervativnější a pravicovější, než ta dosavadní bílá. To bude velice zajímavý pohled, toto potom sledovat. Stejně tak je pěkné sledovat kontra demonstrace proti výtržníkům z hnutí Black Lives Matter, kontra demonstrace, v jejichž čele stojí evidentně dobře situovaní černoši.

Prostě nakonec platí, že když bohatnete, stanete se pravičákem. Nakonec budou peníze vyhrávat, nakonec to bude důležitější než barva. Nová Amerika bude určitě barevnější, střední třída bude z velké části hispánská, částečně i černošská, ale z hlediska ideového bude pravděpodobně mnohem konzervativnější, než předchozí bílá střední třída.

Druhý odborník, který se k tomuto vyjadřuje, je George Friedman, špičkový geopolitický analytik, který předpovídá něco podobného, a staví to do podobného časového rámce. Éra turbulencí začíná právě teď, a kdyby Donald Trump loni ve volbách zvítězil, tak by se stejně potýkal s obrovským rozkolem ve společnosti. A ať bude nyní prezidentem v podstatě kdokoliv, tak jeden, dva, tři další prezidenti budou mít opravdu hodně práce, ale Amerika z této dekády turbulencí na jejím konci vyjde mnohem silnější, než je teď, zatímco problémy, které jsou v Číně, se budou jenom zhoršovat. Paradoxně, pro USA by ve skutečnosti bylo nejlepší, kdyby válka s Čínou vypukla co nejdřív, protože to by mohlo procesy v Americe výrazně urychlit, a mohlo by to Ameriku znovu sjednotit.

Martina: Společný nepřítel.

Lukáš Visingr: Něco takového, to by mohlo zafungovat. Nezapomínejme, že i před 2. světovou válkou byla Amerika velmi rozdělena. A to, že je dnes prezident Franklin Roosevelt prezentován jako velký spasitel a mesiáš, který zachránil Ameriku z Velké hospodářské krize, je pohled, který se vytvořil až řadu let po válce. Ale tehdy se to tak vůbec nevnímalo, a byl velkou spoustou lidí vnímán velice negativně, a teprve to, že propukla válka s Japonskem, Ameriku teprve doopravdy sjednotilo za jejím prezidentem. Takže myslím, že něco podobného by mohlo nastat klidně i teď.

Cílem Trumpa bylo vyvolat válku s Čínou tak, aby vystřelila první, a pak ji porazit

Martina: Lukáši, rozumím tomu správně, že se neobáváte ani rozpadu Spojených států, ani toho, že cesta k Nové Americe, jak jste říkal, by mohla vést skrze nějakou občanskou válku?

Lukáš Visingr: Rozpadu USA se tak úplně nebojím, považuju to za málo pravděpodobné. A co se týče občanské války, tak je potřeba si uvědomit, že naprostou většinu zbraní v USA vlastní odpůrci progresivistů, takže případná občanská válka by byla asi dost jednostrannou záležitostí.

Martina: Říkal jste, že Čína má velké vnitřní problémy a že mnohé kroky, které dělá, pramení nikoliv ze síly, ale právě ze slabosti. Bavili jsme se o tom, jakou hrozbou je pro nás Rusko a Turecko, tak jakou hrozbou je pro nás, a pro Západ, Čína?

Lukáš Visingr: Velmi lacině a zjednodušeně by se dalo říct, že skoro žádnou. Tak to ale samozřejmě není. Nicméně z hlediska geopolitického Čína je opravdu moc daleko. Pro Českou republiku Čína samozřejmě může představovat hrozbu tím, že se tady bude snažit nějakým způsobem ekonomicky uchytit, nějakým způsobem tady šířit svůj vliv. Určitě jsou tady aktivní čínské zpravodajské služby, které se snaží získávat informace, krást průmyslová tajemství a podobně, ale na rozdíl třeba od Německa nebo Ruska je prakticky vyloučené, že by Čína měla podobný zájem na ovládnutí střední Evropy. To je prakticky vyloučené, čínské zájmy prostě leží jinde. Čína sem chce prodávat zboží, to je samozřejmě primární, Číňané tady chtějí dělat byznys.

Já můžu mít k Číně tisíc a jednu výhradu, ale současně považuju za naprosto absurdní a nesmyslné, pokud se někdo chová způsobem, že bychom měli Čínu úplně ignorovat, že bychom s ní neměli vůbec jednat a podobně. Říkám, mám tisíc a jednu výhradu k Číně, ale samozřejmě s Číňanem si bez problému sednu k jednomu stolu, a budu s ním vést jednání o byznysu, nebo o nějakých záležitostech společného zájmu. Podobně jako to třeba udělali s Čínou a čínskými investicemi Poláci. A podobně to Poláci udělali s Tureckem. Takže někdo má prostě úplně jiné politické hodnoty, a ano, Čína je v tomto smyslu úplně jinou civilizací než Západ, naprosto odlišnou. Ale to by ještě nemělo být na překážku obchodování.

Martina: Myslíte si tedy, že politika Západu by měla být celkově pragmatičtější, a neměla by tak podléhat emocím?

Lukáš Visingr: To platí všeobecně. Ale měla by být pragmatická i ve smyslu, že by měla také Číně vystavit naprosto jasné hranice ve smyslu: Ano, obchod není problém, pokud bude oboustranně férový. To, co udělal Donald Trump, bylo naprosto správně, protože on se velmi rezolutně postavil proti čínským obchodním praktikám, které byly v řadě ohledů vůči Americe extrémně neférové. Základní hodnoty Donalda Trumpa, na které voliči slyšeli, a nejenom jeho voliči, to je teď vnímáno téměř univerzálně. Pokud existuje něco, v čem Donalda Trumpa podporovali i kritici, tak to byl právě tvrdý postoj vůči Číně, protože Číňané najednou pochopili, že tenhle chlápek je z jiného těsta a že Amerika se v tomto smyslu opravdu změnila, že už to nebude jako dřív.

A Trumpovy sankce vůči Číně měly opravdu silný efekt, a já jsem téměř přesvědčen, že kdyby Donald Trump zvítězil v prezidentských volbách, a pokračoval další čtyři roky, tak jsem přesvědčen, že jeho dlouhodobým cílem bylo válku s Čínou vyprovokovat. Myslím, že to byl od začátku jeho plán. On chtěl, aby vstoupil do dějin, chtěl to samozřejmě z velké části kvůli sobě, jeho osobnost je taková, jaká je, to si nemusíme nijak idealizovat. On chtěl vstoupit do dějin jako velký prezident, který prohlédl největší hrozbu USA, a dokázal ji zničit.

Myslím, že kdyby vyhrál, tak by začal sankce tlačit a dál šroubovat a stupňovat, a že by chtěl Čínu přimáčknout ekonomicky ke zdi tak, že by ji donutil, aby začala střílet jako první. A ve chvíli, kdy by začala střílet na kohokoliv, tak by Američané přispěchali na pomoc, a v nějakém intenzivním, ne až tak dlouhém několikaměsíčním konfliktu by Čínu porazili, a Donald Trump by vstoupil do historie jako úspěšný válečný prezident, kterému by všichni všechno odpustili. Myslím, že toto byl jeho hlavní plán, chtěl urychlit nevyhnutelné. A myslím, že Joe Biden spíše bude chtít oddalovat nevyhnutelné, ale věci, které jsou nevyhnutelné, jak známo, nakonec nevyhnutelně nastanou. A já zastávám názor, že když se má něco nevyhnutelně stát, tak je lepší, když se to stane hned.

Válka ve Francii by mohla vypuknout už příští rok

Martina: Po této odpovědi se musím zeptat, přestože vím, že tuto otázku všichni odborníci a analytici nemají rádi: Lukáši Visingře, kolik před sebou ještě máme mírových let? Podle vás?

Lukáš Visingr: Jsou to jednotky let, jak jsem říkal, myslím, že konflikty začnou propukat v této dekádě. Považuju za dost možné, že třeba válka ve Francii by mohla vypuknout už příští rok, to považuju klidně za docela dost možné. Ale že to celkově propukne v této dekádě, která začala letos, tím jsem si prakticky jist.

Martina: Lukáši, nevím, zda je dobré urychlovat, nebo oddalovat nevyhnutelné, ale v každém případě vám velmi děkuji za otevřený rozhovor. Díky moc.

Lukáš Visingr: Já děkuju za tuto příležitost. Bylo to velice příjemné povídání, a myslím, že se hodí rozloučení, které kdysi používali Voskovec s Werichem: „Nashledanou, a v lepších časech.“

Martina: Kéž byste měl pravdu. Díky moc.

Přehrát pořad

 

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 hodnocení, průměr: 4,50 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*