Přiběhne pán na nádraží, má dlouhý baloňák a onanuje…
Výpravčí na něj volá:
“Pane, zbytečně se honíte, už to ujelo…”
Mladý Kohn utekl Roubíčkovi s pokladnou a dcerou. Za měsíc hlásí Roubíček jeho otci, že syn už začíná svého činu litovat. “Vrátil jim snad pokladnu?” zajímá se Kohn. “Ne, zatím jen dceru…”
Povídá letuška cestujícímu šeptem: Sssst, kouká vám kousek úúúúdu. “Ale,reaguje cestující, děkuji za lichotku, to je celej.”
Den matek – jediný den v roce, kdy o půl devátý večer v panice a z nedostatku lepších nápadů a možností člověk jede na benzinku koupit „pravou růži“ v průhledný krabičce za tři (TŘI) kila, aby obdaroval ženu, která není jeho matka, ale je matkou jeho malého spolubydlícího, který byl upozorněn už někdy dopoledne, že by mámě měl aspoň nakreslit obrázek a který to do večera nezvládnul, protože prý neměl inspiraci (čti vysral se na to).
Den matek je nejnespravedlivější den ze všech. Večer, když bylo jasné, že z mladýho Van Gogha žádná Hvězdná noc ani Váza ze slunečnicema nevypadne (jednu chvilku sice svitla naděje a to, když si z nůžek něco vystřihoval, byla šance, že si aspoň ustřihne ucho takže by Van Gogh přeci jenom proběhl), jsem pod falešnou záminkou, že musím z nějakého důvodu v neděli večer na benzinku pro benzín, protože přece nenechám auto před domem s prázdnou nádrží, co by si po nás sousedi pomysleli, vyrazil na benzinku.
„Máte nějaké květiny?“ rozhlížel jsem se na benzince.
„Tady máme stojánek,“ ukázala paní na stojánek s „pravými růžemi“
„Aha, a máte nějaké které, nejsou mrtvé už od Sametové revoluce?“
„To jsou jediné květiny, které máme,“ pokrčila paní rameny.
Znechuceně jsem si chvíli prohlížel ty Leniny v mauzoleum, pročež jsem vzal jsem tu nejživěji vyhlížející „pravou růži“ a nechal si ji namarkovat.
„Třista dvacet korun,“ usmála se paní.
Jelikož jsem gentleman a jsem slušně vychovaný, spolkl jsem s nelibostí větu: „Za ty prachy si tu zombie růži strčte do prdele“ a tupým úsměvem potvrdil, že to je naprosto v pořádku zaplatit takovou pálku za jednu mrtvou kytku v plastu.
„Nebojte, vaše maminka bude mít určitě radost,“ ubezpečila mě paní.
Neříkal jsem nic a jel domů.
Doma jsem tajně synovi podstrčil růži, on ji předal mojí ženě a byl ve slávě. Žena ho dojatě objala a dala tomu zlatíčkovi čokoládu. Já jsem nedostal nic. Jelikož žena už šla spát, protože ráno brzo stává, šacuju, že z toho nekápne ani žádná divočina.
Na den matek jsou totiž matky rozněžnělé a dojaté. Na den matek se nešuká.
Zajímalo by mě, jestli na den otců pojede žena o půl devátý večer na benzinku aspoň pro žvýkačky, ale tuším, že ne. Den otců nikoho nezajímá.
Šéf odborářů Josef Středula na mimořádné tiskové konferenci ohlásil stávkovou pohotovost. Jednal tak na základě představení vládního úsporného balíčku, se kterým Středula nesouhlasí a prohlašuje ho za zločin proti přírodě i lidem.
„Z moci mi svěřené několika lidmi tady teď před vámi stojím jako někdo, komu leží na srdci blaho českých zaměstnanců. Ti jsou účelově vykořisťováni vládou a já a jenom já jsem jejich jedinou nadějí. S okamžitou platností tak vyhlašuji stávkovou pohotovost. Všichni zaměstnanci tak budou ve střehu, protože stávka může přijít, kdykoliv si zamanu,“ hřměl Středula na tiskové konferenci natolik intenzivně, že se mu v koutku úst začal tvořit takový ten hnusný bílý maz.
„Napříč celou republikou jsme vystavěli strážní věže s připraveným ohništěm. Jakmile vydám povel, ohniště vzplanou a kouř vyšle během pár minut signál všem zaměstnancům, že přišel náš čas,“ nastínil Středula, který stejně jako zbytek odborů žije v devatenáctém století v tom, jak bude probíhat přechod ze stávkové pohotovosti na opravdovou stávku.
„A to není všechno. Pokud vláda nesplní moje požadavky do dvou týdnů, vyhlásím generální hladovku a přilepím se k silnici před úřad vlády, abych na sebe strhnul pozornost a aby se o mně psalo,“ pohrozil dále Středula vládě.
Premiér Fiala se po vyslechnutí výzvy odborů nechal slyšet, ať už jde ten pomatený Středula se svými výhružkami do prdele, což v odborech vyvolalo ještě větší nevoli.
„Tak takhle ne. Já jsem vážený předseda odborů a takhle se mnou nikdo jednat nebude,“ rozčiloval se Středula na další tiskové konferenci, kterou uspořádal poté, co ho Fiala poslal do prdele.
„Se zaměstnanci, potažmo se mnou, se takto jednat nebude. My jsme silná skupina, která má svá práva a hlavně máme moc. Premiér Fiala překročil pomyslnou čáru a jeho jednání nezůstane bez odezvy,“ vyhrožoval Středula, načež si demonstrativně podřezal žíly. Ale jenom trochu, protože kdyby to udělal pořádně, kdo by potom bojoval za práva zaměstnanců?
Když ani to nezabralo, svolal Středula další, v pořadí již třetí tiskovou konferenci.
„Že vám není stydno, pane Fialo. Nejen že očividně nenávidíte zaměstnance a chcete je zničit, ale navíc je vám lhostejné zdraví předsedy odborů. Velmi jsem se ve vás zklamal. Tak jako tak máte poslední šanci na změny. Jestliže nebudou splněny mé požadavky, začnu střílet rukojmí jednoho po druhém,“ vztekle bušil Středula do řečnického pultíku a dožadoval se pozornosti, které se mu stále nedostává.
V návaznosti na třetí Středulovu tiskovou konferenci vzkázal premiér Fiala, že nemá čas to komentovat, protože musí řešit důležitější věci s mnohem důležitějšími lidmi.
Na to konto Středula svolal další, již čtvrtou tiskovou konferenci, na které už jenom ústavičně plakal.
A pár tweetů od Dojnice:
- Jsem v kavárně, kde už asi dvacet minut nesnesitelné vříská nějaké dítě a jeho rodiče to evidentně považují za roztomilé. Netvrdím, že by se mělo zakazovat dětem chodit do kaváren, ale Polednice by si pro něj teda přijít mohla.
- Pokud realitka píše “výhodou domu je jeho původní stav, takže jej můžete rekonstruovat zcela podle vlastních představ,” znamená to, že to je barabizna na spadnutí.
- Táži se vás, slečno nevěsto AB, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomným panem XY, budete mu oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci až bude v televizi mistrovství světa, nebudete se ho ptát s otráveným obličejem “Už zase hokej, jo?”
(6 votes, average: 4,83 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář