Jak se Tuskovo Polsko po bolševicku vypořádává s národní pamětí |

Sdílet článek:

FRANTIŠEK SVOBODA

Myslet politicky, to je v Polsku heslo dne!

Pro starší ročníky je ta rétorika asi povědomá – jako za bolševické revoluce v Rusku, jako po komunistickém puči v Československu v roce 1948, je potřeba vypořádat se starými pořádky, s lidmi staré epochy, a obsadit všechny instituce lidmi nové doby, avantgardou společnosti, která spolehlivě uvede zaostalou společnost ke světlým zítřkům. Větru a dešti se poručí, rozjaření svazáci přesvědčí svým nadšením váhavé, a se zpátečnickým zbytkem (bohužel pro světlé zítřky zatím dost početným zpátečnickým zbytkem) si režim poradí zákazy a represí.

Zatím poslední kolo tohoto tažení se odehrává v Polsku. Tuskův režim tam jen během prvních 100 dní povyhazoval asi 22 000 lidí, v rozporu se zákonem zlikvidoval (!) a pak znovuzaložil (!) veřejnoprávní média (vláda už prohrála spor o legálnost těchto kroků u dvou soudních instancí a odvolala se k Nejvyššímu soudu), a povyhazoval i řadu ředitelů kulturních institucí, ať už jim do konce řádného funkčního období zbýval rok, nebo naopak první rok měli teprve za sebou. Soudy se teprve rozbíhají.

Do čela Muzea polské armády jmenovala Tuskova vláda bývalého pracovníka komunistické vojenské rozvědky, jakož i zasloužilého svazáka a bývalého člena komunistické strany, Bogusława Paceka. Dva členové správní rady na protest odstoupili (to je pro vládu dobře, beztak to byli kverulanti). Pacek, jak uvádí kádrové materiály, byl „angažovaný, stranický aktivista s krystalizovaným materialistickým pohledem na svět, který řádně plnil úkoly vyplývající ze zavedení stanného práva.“ Jistě i dnes odvede práci, kterou od něj očekává strana a vláda.

Byl odvolán také ředitel Národního muzea ve Varšavě a zrušena výstavba pavilonu konzervačního centra muzea, ačkoli byla ukončena architektonická soutěž a projekt, který ji vyhrál byl připraven k realizaci. Přesto, že i nová politická nominantka Tuskovy vlády připouští, že nové prostory jsou potřeba, stavět se nebude.

Byl odvolán ředitel Institutu pro dědictví národního myšlení s argumentem, že rozdělil peníze mimo jiné pro údajně (ultra)katolické a (ultra)nacionalistické organizace. Pozoruhodné je, že ony organizace působí dlouhodobě a nikdy nebyly ani nejsou zpochybněny ani zakázány. Taktéž je velmi originální myšlenka Tuskovy vlády, že by měl být ředitel odvolán za to, že sledoval kulturní politiku vlády, pod kterou působil. Z toho logicky plyne, že kdokoliv nastoupí po Tuskově vládě, má legitimní důvod odvolat všechny ředitele kulturních institucí, kteří sledovali její kulturní politiku. Pozoruhodné!

Institut pro dědictví národního myšlení byl založen proto, aby studoval dědictví národního a křesťansko-demokratického myšlení. Pod novým vedením s novou politickou objednávkou se zaměří na „monitorování politického extremismu“. Na Institut navázané plánované Muzeum křesťanského národního dědictví bylo zrušeno bez náhrady.

Nový ministr Sienkiewicz také na poslední chvíli zrušil už vybraný projekt pro bienále v Benátkách „Polská cvičení v tragédii světa. Mezi Německem a Ruskem“ a vybral jiný projekt. (Nic nepočká, ani o jeden rok se nic nezdrží, teď o všem rozhodujeme MY!) Kurátor centra pro současné umění se s tím nesmířil a mimo program v Benátkách uvedl i původní výstavu s názvem „Polsko bez cenzury“, pak i v Polsku. Nepřekvapivě dostal ředitel centra Piotr Bernatowicz vyhazov. Změny v Centru pro současné umění ministr kultury komentoval slovy, že „je čas na hlavní chod a je čas na zákusek.“

Tuskova vláda vyhodila i ředitele Muzea druhé světové války, kvůli oné výše zmíněné „nedostatečné identifikaci s ministerstvem kultury“. Politická objednávka na proměnu expozic je již pod novým vedením realizována – z expozic zmizela zmínka o svatém Maxmilánu Kolbem a o rodině Ulmových, kteří skrývali Židy a zaplatili za to smrtí (rodiče i všech 7 dětí), byly odstraněny informace o německých represích vůči Polákům v Gdaňsku, Irena Sendlerová byla zasunuta do kouta a tak dále.

Tuskova vláda zastavila přípravu muzea volyňského masakru v Chełmu, s argumentem, že „rozhodnutí zřídit muzeum (masakru z roku 1943) je předčasné a neuvážené“. Volyňský masakr navrhují vládní nominanti přejmenovat na „polsko-ukrajinský konflikt“. V těchto třech posledních případech je politické zadání celkem jasné – podle současné vlády nemají být Poláci prezentováni jak hrdinové či oběti, nýbrž jako viníci.

Nepřekvapí samozřejmě ani to, že Tuskovi ministři nevpouštějí k vládě kritická média na své tiskové konference.

Co dodat závěrem? Asi jen jednu politickou anekdotu: Víte, u koho se Ficova vláda učí, jak – po gottwaldovsku řečeno – „zakroutit krkem“ levicovým liberálům na Slovensku? U levicových liberálů v Polsku.

František Svoboda

Doporučené články:

Zelenskyj hazarduje s ukrajinskou budoucností

Z mrtvolné stagnace může Evropu zachránit jen nějaká málo pravděpodobná revoluce

Proč jsme slepí (a hanební)?

Klaus Schwab z WEF odstupuje. Co to znamená?

Korejské lidově demokratické hrátky s coup d’etate a poučení z krizového vývoje

Klimatický summit v Egyptě probíhá bez překvapení

Sdílet článek:

Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
	1	2	3	4	5	6
7	8	9	10	11	12	13
14	15	16	17	18	19	20
21	22	23	24	25	26	27
28	29	30

Jak se Tuskovo Polsko po bolševicku vypořádává s národní pamětí

>> Podpora

>> Pravidla diskuze

>> Jak poslat článek?

Doporučené články:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář Zrušit odpověď na komentář