Jde o klima, nebo o změnu režimu?

Diskuze o čemkoli „klimatickém“ je čím dál víc střetem logiky se zaslepeností. A čím dál častěji se v ní objevují choutky nastolit diktaturu. Uhlí hraje roli zlého kapitalisty.

Jde Zelené frontě o „záchranu klimatu“, nebo spíš o změnu režimu prostřednictvím klimatu? Kdyby šlo těm, kteří tvrdí, že záchrana klimatu je to, co musí lidstvo udělat v průběhu následujících pár let, skutečně o klima, soustředili by maximum svého úsilí na Čínu. (USA už mají svou verzi Green Dealu.)

V prostoru EU už je totiž už prakticky veškerá práce hotová. Ale aby nepřišla tato nesmírně drahá práce vniveč, musí se k ní přidat Čína. A Indie, Japonsko, Brazílie, Rusko, Saúdská Arábie, Írán a další státy. Jenže tyto státy Zelená fronta více méně přehlíží. Místo toho stupňují své požadavky v evropských státech. Což z klimatického hlediska nedává nejmenší smysl. Protože „klimatické řešení“, tady radikální omezení emisí skleníkových plynů, má smysl pouze v globálním měřítku.

Ideologie směřující k totalitě

Protože však na snižování těchto emisí výrazně pracují pouze státy sdružené v EU a pár dalších, celosvětové skleníkové emise nadále rostou. Je tak evidentní, že požadavky na další rychlou dekarbonizaci a v podstatě deindustrializaci a demobilitu evropského prostoru nemohou přinést žádný (opravdu žádný!) efekt pro globální klima. Klíč k němu dnes drží v rukách Asie. Takže proč Zelená fronta nadále stupňuje svoje požadavky na Evropany?

Kromě zaslepenosti, jež vysvítá z vystoupení lidí z tohoto tábora, se již nabízí jen málo vysvětlení. Tím nejpravděpodobnějším je zřejmě snaha o změnu systému, které celý „boj o klima“ slouží jako zástěrka a současně jako prostředek. V prohlášeních radikálních zelených skupin to zaznívá stále častěji. Asi nejdál se zatím v takové deklaraci skutečných cílů odvážil německý profesor ekonomie, filozof, sociolog a politolog Helge Peukert, o jehož souboru požadavků informoval portál iDnes (zde).

Nouzové zákony, zavedení společenských rad, létání na příděl (1x ročně, pak 1x za tři roky), jízda autem na příděl a do pěti úplný zákaz, vytápění na příděl, maso na malý příděl, jídlo na příděl, stanovení maximální příjmu, omezení velikosti bank, přípustnost pouze eko-sociálních půjček, zkrácení pracovní doby, omezení demokracie, zákaz rozdělávání ohňů a grilování, zákaz těžby dřeva, osobní emisní povolenky, pokračování v redukci armády, vysoké dědické daně a daně z majetku, stanovená teplota v budovách, prakticky žádná nová výstavba, to jsou jen některé z požadavků, které sepsal tento ideolog. V řadě z nich jde dokonce dál, než komunisté v SSSR a ČSSR. Vítejte v Severní Koreji! V kombinaci se stále rostoucím radikalizmem zelených aktivistů to představuje výbušnou směs. Směs, která by neměla uniknout pozornosti zpravodajských služeb a policie.

Protože kombinace zaslepenosti a bezradnosti (ta je také z hovorů s lidmi z klimatického tábora patrná) s radikálními myšlenkami již několikrát v lidských dějinách přinesla strašlivé výsledky.

Dá se proti tomu něco dělat?

Stále ještě dá. A má to o něco větší šanci na úspěch, než snahy zastavit prostřednictvím Evropanů globální změnu klimatu. V první řadě je potřeba prorazit clonu zaslepenosti. Na tu nabízí jistý recept například profesor Václav Smil, který při své aktuální návštěvě rodné země poskytl českým médiím několik rozhovorů (zde, zde a zde).

Tento recept spočívá ve skutečně komplexním pohledu. Protože ten, ať se nám to líbí, nebo ne, ukazuje, jaké jsou skutečné možnosti. Z komplexního pohledu, oproštěného od ideologie, ať si jej člověk odpovědně udělá sám, nebo si pomůže Smilovými rozhovory či knihami, je zřejmé, že státy v EU samy nejsou schopné zastavit, nebo snížit světové emise skleníkových plynů. Plyne z něj i to, jaké mají zelené zdroje energie limity, a že tedy není v jejich možnostech utáhnout globální spotřebu energie. Ani kdyby to byly stokrát „komunitní“ zdroje. Je z něj zkrátka jasné, že z unijního Green Dealu má smysl jen pár věcí. Ale ani ty za současných podmínek nemůžou mít globální dopad. Který je pro globální řešení nezbytný.

Čím dřív to lidé pochopí, tím lépe. Jenže mnoho lidí s „klimatickými“ názory to pochopit nechce a nebude chtít. Naštěstí i tady existuje cesta, která by mohla vést k cíli. Ne u všech, to je fakt. Ta cesta spočívá v klidné a věcné diskuzi. V předkládání věcných a ověřitelných argumentů a v kladení otázek. Protože to, že na položené otázky nebudou mít odpověď, která by obstála, je může přivést k vlastní snaze o komplexní pohled. K připuštění pochybnosti o správnosti a neomylnosti jejich víry. Díky tomu by se z řádky klimatistů mohli stát zase jen normální lidé. Kteří mají respekt k přírodě.

iuhli.cz