Jídlo by mělo vznikat v regionu, nebo ve státě, ve kterém žijeme

„Většina lidí má dnes svou zahradu v supermarketu, a z našich zahrad začaly mizet pestré odrůdy, které se nepěstovaly jen na stůl, ale pro moštování, sušení, zavařování anebo pálení. Lidé na tom byli závislí, potřebovali ovocem pokrýt co největší část roku, většinou buď ovocem čerstvým, nebo nějakým způsobem zpracovaným. To znamená, že v červnu, na konci června nastupovaly jako první třešně, a přes letní hrušky slívy, a potom jablka. Slívy a hrušky se dostaly až do dalšího roku, dejme tomu do dubna, kdy lidé mohli poslední plody, které vytáhli ze sklepa, konzumovat v případě třeba hrušní a jabloní,“ vysvětluje roli tradičních odrůd Radim Lokoč, který se tento zanikající svět snaží zmapovat a oživit. Vedle činnosti skanzenů se objevuje mladší generace lidí, kteří na svých usedlostech či chalupách chtějí být soběstační v pěstování ovoce, a zkušenosti předků jim přicházejí vhod. O záchraně a oživování našich zahrad a sadů si budeme s Radimem Lokočem povídat i nyní.

 

Martina: Váš kolega Dominik Groman, kterému se říká potulný sadař, říká, že by si přál, aby každé sídliště mělo svůj sad. Souhlasíte s tím? Myslíte, že to má budoucnost a smysl, aby třeba Jižní Město na svých prostorách vysázelo sad?

Radim Lokoč: Myslím, že smysl to má. Samozřejmě u výstaveb v intravilánech obcí bývají různé komplikace, respektive musí se přihlížet k tomu, jak dané prostranství funguje, k tomu, jaké jsou tam sítě. Často se nám stává, že chceme někde něco vysadit, hodilo by se to tam, historicky tam dané stromy byly, ale bohužel tam dneska vede vodovod, jsou tam dráty vysokého, nebo nízkého napětí, a tak dále. Takže jsou tam často takovéto limity. Ale přimlouval bych se za to, protože lidé, kteří tam žijí, budou v neustálém kontaktu s tím, co si kupují, nebo s tím, co jedí, a možná, že je to bude dále motivovat, ať už se o tyto stromy starat, nebo si pořídit zahrádku s ovocnými stromy. Myslím, že se to dá dělat i formou různých komunitních výsadeb, kdy se prohlubuje i postoj dětí, mladých lidí k vlastnímu prostředí, a nebudou ho ničit.

Martina: Teď jste řekl: „Nebudou ho ničit.“ Kolikrát můžeme být svědky toho, že kolem nějaké stezky, cyklostezky a podobně, někdo vysází stromy, ať už okrasné, nebo třeba i ovocné, a vzápětí je někdo poláme, zničí, oloupe. Je to jev, který dřív by nebyl možný, protože lidé měli ke stromům větší úctu i proto, že je vnímali jako stále rostoucí spižírnu.

Radim Lokoč: Myslím, že dříve určitě měli větší úctu ke stromům, protože, jak říkáte, byli do určité míry závislí na úrodě, kterou jim stromy přinesly. Na druhou stranu bych si zase nerad idealizoval úplně všechno, i v různých zprávách ve sto let starých novinách se dočítáme, jak mladiství zničili stromy, takže nějaký vandalismus fungoval i předtím.

Vztah zemědělce, venkovana ke stromům byl do velké míry utilitární. Neoceňovali prostředí esteticky jako my, ale pragmaticky.

Martina: I na to jste narazil, když jste studoval ovocnářství?

Radim Lokoč: Na to jsem také narazil, takže bych si to zcela neidealizoval. Vztah ať už zemědělce, nebo venkovana, k prostředí, byl do velké míry utilitární, oni neoceňovali prostředí esteticky, což třeba my dnes děláme, když se třeba zabýváme vysokokmeny, kdy řešíme, jak dobře to podle nás vypadá, jakou to má estetickou a historickou hodnotu. Oni to vnímali pragmaticky.

Martina: To znamená, že jim nešlo o nějakou vysokou diverzitu v krajině, ale zkrátka o to, aby měli jablka, hrušky, a další ovoce vhodné na určité věci, které potřebovali.

Radim Lokoč: Ano. Tato diverzita tam byla, ale vytvářela se mimoděk, a to až do doby, kdy nastala velká chemizace zemědělství. Potom už se zákonitě snižovala.

Martina: Jsou nějaké typicky české nebo moravské odrůdy jabloní, hrušní, nebo třeba jiného ovoce?

Radim Lokoč: Jsou. Když se budeme bavit o odrůdách typicky českých, tak je to panenské české, které určitě znáte.

Martina: Jablko?

Radim Lokoč: Ano jablko. Muškatelka šedá, moravská odrůda Jadernička moravská, která v minulosti, nemohla nikde na Valašsku chybět, ale ta se zase třeba vůbec nedostala do českých regionů, tam byste ji v minulosti skoro nenašli.

Martina: Takže to bylo krajové?

Radim Lokoč: Ano, krajové. Dá se říct, že to byla moravská krajová odrůda.

Martina: Když někdo šel krajinou, tak ochutnal úplně jiné jablko někde na Valašsku, než třeba někde u Kolína?

Radim Lokoč: Dá se říct, že ano. Byl tam už před 100, 150 lety společný sortiment, který se kupoval v ovocných školkách.

Martina: Před 150 lety existovaly ovocné školky?

Radim Lokoč: Jistě. Mám scan ovocné školky při velkostatku ve Fulneku, kde byl nějaký pan Čermák, je to normální prodejní katalog.

Martina: V podstatě jako dneska?

Radim Lokoč: Jako dneska, a je tam něco kolem 100 odrůd jabloní, které byly v tu dobu běžné, a které se sem dostávaly z Německa, z Francie. Také americké odrůdy se tady pěstovaly. Odrůda Matčino, o které si mnoho lidí myslí, že to je česká odrůda už proto, že se jí říká Matčino, tak to je americká odrůda Monnetit.

Jídlo bychom měli vypěstovat, vychovat, v regionu, nebo státě, ve kterém žijeme

Martina: Jak se tady dostala? Vyzkoumal jste i toto?

Radim Lokoč: U Matčina to zrovna nevím.

Martina: A u jiné odrůdy?

Radim Lokoč: Narazil jsem v archivních dokumentech, které se týkaly rodu Lichnovských, že když si zřizovali v roce 1911 sad, nebo zahradu, tak tam měli asi 15 odrůd, a mezi nimi odrůda Graftinské, tehdy už velice známá a prověřená odrůda.

Martina: Jablka?

Radim Lokoč: Podzimní jablka.

Martina: Radši mi to říkejte…

Radim Lokoč: Pardon.

Martina: Já to neodhadnu.

Radim Lokoč: A vedle toho tam byly odrůdy, které byly vyšlechtěny v Americe, takže už tehdy byl tento obchod na vysoké úrovni. My si myslíme, že to je otázka posledních 50–70 let, ale toto bylo běžné před 150 lety.

Martina: A jak se díváte na teorii, že by lidé měli především jíst to, co roste v jejich okolí? Ať už zeleninu, ovoce, a že bychom si neměli vozit z tropických oblastí věci, které nejsou v kraji, kde žijeme, přírodě vlastní, a tím pádem ani nám. Jak vnímáte, když sem některé odrůdy cestovaly až z Nového světa?

Radim Lokoč: No, jak už jsem zmínil, studoval jsem humanitní environmentalistiku, a toto tam bylo jedno z nejčastějších témat – cestování potravin, a vůbec ekologická stopa toho co jíme a spotřebováváme. Takže můj postoj je k tomu jasný: Pokud to jenom jde, tak si to vypěstovat, vychovat v regionu, nebo ve státě, ve kterém žijeme. Samozřejmě, co se týká globálního světa a fungování ekonomiky, je to ne vždy rentabilní, a nedá se tak vždy konkurovat. Myslím, že u nás ani není takováto tradice, jako v západních, ale i v jiných zemích, jako v Rumunsku, na Ukrajině, tedy, že to, co je v okolí, má pro mě větší hodnotu, než to, co bych si dovezl. Tady se tohle bohužel vytratilo, a je to podle mě hodně dáno i tím, že tady je skladba zemědělské produkce vytvářena velkými subjekty, bývalými družstvy, které hospodaří na mnoha stovkách hektarů. Takže to nemá strukturu menších hospodářství, rodinných farem, které se díky bohu nyní v poslední době opět prosazují, třeba v oboru ovocnářství, ekologického zemědělského chovu. Ale jde to pomalu, a ztěžka.

Zemědělstvím je ve společnosti pohrdáno. Za nejzaostalejší jsou pokládány státy, kde je zemědělství nejvíce.

Martina: Asi nejvíce si lze všimnout, že to lidé skutečně přestali dělat, a vytvořili své bezúdržbové pohledové zahrady, a přestože mají děti, tak nikde nemají třeba maliny, aby je dětem natrhali k snídani. Třeba jsem si všimla, že úplně vymizel angrešt. Angrešt se prakticky nedá koupit, i když jako děti jsme jím trošku pohrdaly, protože nám to zase až tak nechutnalo. Kudy vidíte cestu?

Radim Lokoč: Určitě je cesta v tom, kromě toho, že v rodinách otec, děda, půjdou příkladem svým dětem a vnoučatům, a budou je s tímto světem seznamovat, brát na práce typu zasadíme strom, zasadíme keře angreštu, a tak dále. Toto chybělo i ve škole, a myslím, že se ve společnosti zemědělstvím, nechci říci „pohrdá“, ale nedoceňuje. Pamatuji si, jak nás na základní škole učili, je to možná špatný příklad, který stát je vyspělejší, a nejméně vyspělý byl vždy ten, který měl…

Martina: …zemědělství…

Radim Lokoč: …největší procento v primární, v zemědělské sféře. Přitom, co to je vyspělost státu? To, jestli si doveze všechno, co spotřebuje, nebo že bude mít nejvíce inženýrů?

Martina: My jsme to měřili na HDP.

Radim Lokoč: Je otázka, co je vlastně vyspělost?

Martina: A co je pro vás vyspělost? Potravinová soběstačnost?

Radim Lokoč: Dá se říct, že by to měla být co největší potravinová soběstačnost. A určitě by to mělo být i to znát strategii, jak si potraviny obstarat. Mělo by probíhat třeba komunitní vzdělávání, co se týká rozvoje venkova, údržby prostředí, ve kterém lidé žiji. Přijde mi, že velká část společnosti vydělává na to, aby se dva, tři, čtyři týdny v roce rekreovala někde, kde je pěkně, a co si ve svém vlastním prostředí celý rok nedopřejí. Mělo by se rozvíjet zapojení společnosti do výsadby třeba na veřejných prostranstvích, zahrad a podobně. Ale naštěstí se to se zapojením třeba mladých rodin v poslední době docela děje. My děláme to, co Dominik Groman, komunitní výsadby, vysazujeme se školami a s různými spolky.

Bohužel se stává, že někdo vysadí stromy, a myslí si, že má alej, a už se nemusí starat

Martina: Spočítal byste, kolik už jste toho vysadili?

Radim Lokoč: Starostové na to také slyší. No, asi ne. My neděláme úplně ty obří intenzivní sady, takže v našich genofondových sbírkách máme třeba sady asi od 28 po 130 stromů. Máme zhruba, jestli to teď dobře spočítám, sedm sbírkových sadů, různé komunitní výsadby, ať už to jsou aleje po 30–50–70 stromech, nemusí to být vždy velké věci. Nesmí se zapomínat, že výsadbou to teprve začíná, jako když se narodí dítě, a musíte ho teprve vychovat. To znamená, že minimálně pět let tam je každoroční výchovný řez. A bohužel se stává, že někdo vysadí stromy, myslí si, že má alej, má odškrtnuto, a už se o to nemusí starat. A takovéto výsadby jsou potom špatným příkladem, na který se poukazuje: „Podívejte se, tady to vysadili, a zarůstá to, stromy se lámou, vadí při průjezdu.“ Všechno chce svou péči.

Martina: Řekl jste „genofondové sbírky“. Řekněte, o které odrůdy máte strach, že už jim zvoní hrana?

Radim Lokoč: Většinou to jsou krajové odrůdy, a je tam i několik starých odrůd, které, když jsem po nich pátral, tak už ani v Německu pomologové o nich nevědí, a už je nemají ve svých sbírkách, nebo výsadbách. Při mapování často narážíme na to, že tam je jenom jeden strom dané odrůdy. Někdy třeba něčeho najdeme více – myslíme si, že je to odrůda krajová, a pak ji najdeme třeba v úplně jiném regionu. Je to nikdy nekončící práce, kdy až v dalších letech zjišťujete některé souvislosti, a proto je někdy těžké napsat nějaký text, protože to, co se napíše, tak po pěti, sedmi letech nemusí úplně platit, protože o dané odrůdě zjistíte něco dalšího.

Martina: To znamená, že to není, jako když vymře nějaký živočišný druh, protože tady je pravděpodobnost, že v nějakém starém opuštěném sadu na pomezí Alsaska se může najít odrůda, o které jste si myslel, že už v ČR není?

Radim Lokoč: Ano, může to tak být. Samozřejmě, když se dneska podíváme do 100 let starých seznamů, tak jsou tam odrůdy, u kterých bezpečně vím, že už je nenajdeme, protože to ani podle krátkých popisů, které tam jsou, už to úplně nepůjde. Můžeme si říct, že bychom chtěli, aby to daná odrůda byla, ale nemůže to být přesné, protože se podle těchto starých spisů už ani nedá moc určovat.

Dnes se upřednostňují stolní odrůdy, protože se málo zavařuje a suší, což je pracné. Nemáme potřebu nahrazovat cukr sušenými hruškami.

Martina: Myslíte, že je to proto, že se tyto odrůdy ocitly v oblasti, ve které se o ně nikdo nestaral, nebo se třeba změnily klimatické podmínky? Vzpomínám, když jsem před několika desítkami let byla ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, o kterém už jsme mluvili, tak se tam snažili vysadit políčko, a vysít do něj koukol, plevel, který tehdy tak zoufale sužoval Valachy na každém poli. A oni nebyli schopni koukol vypěstovat, protože tamní půda byla natolik kyselá, že koukol už tam nebyla schopna vyrůst. Je to s těmito odrůdami podobné?

Radim Lokoč: Tak úplně si to nemyslím. Podle mě je to částečně dáno tím, že dnes se upřednostňují odrůdy stolní, málo se zavařuje a suší, nemáme potřebu nahrazovat sušenými hruškami cukr, a je to také pracné. Nevím, jestli se málo pálí, nebo se pálí méně, než dříve, ale u mnoha odrůd to byl často jediný způsob, jak byly využívány, což je zase mnohdy dobře, protože tím pádem ten strom potřebují. My s nadsázkou říkáme, že máme nejradši, když mapujeme alkoholiky, protože oni nic neskácí.

Martina: Všechno jde do bečky.

Radim Lokoč: Všechno jde do bečky. Takže tam třeba tyto stromy nacházíme. Ale myslím, že je to právě způsobem využití, že o to přestali někteří lidé mít zájem. S tím, jak přicházely stále nové odrůdy, které byly třeba sladší, chutnější, tak se velká část lidí zaměřila právě na pěstování těchto odrůd. A starší lidé nechtějí mít velké stromy, protože na ně nevylezou, tak asi spíše upřednostňovali nižší tvary, a nové odrůdy. Já se tomu také nebráním, je to také možnost, na druhou stranu si zase uvědomuji, že vysokokmeny na zahrady historicky patří.

Martina: A je tady třeba rozdíl v nutriční kvalitě? Mezi starou odrůdou, a rychleným jablkem ze zákrsku? Zkoumali jste to někdy i z tohoto hlediska?

Radim Lokoč: Já jsem to přímo nezkoumal, protože to už potřebujete mít nějaké zázemí.

Martina: Spíše jestli jste na to nenarazil.

Radim Lokoč: Byly takové studie. Rozdíl je samozřejmě v tom, jestli pěstujete jablka intenzivně na nízkých tvarech, nebo jestli je pěstujete absolutně extenzivně, a nepoužíváte žádnou chemii. Tam je samozřejmě rozdíl, ale jestli vysloveně existuje nutriční rozdíl u nestříkaného jablka staré odrůdy, a nové, to nejsem schopen říct.

V Holandsku se provádělo až 620 postřiků ovocných stromů

Martina: Slyšela jsem docela strašidelné číslo, že při intenzivním pěstování se třeba na jablíčka za sezonu používají desítky postřiků.

Radim Lokoč: U nás to tak hrozné nebylo, ale v Holandsku to bylo něco kolem 620 postřiků.

Martina: 620 postřiků?

Radim Lokoč: Možná, že to někde bylo i více.

Martina: To vůbec není málo.

Radim Lokoč: To není málo.

Martina: Řekněte mi, když strom roste v krajině, stresuje ho něco více v dnešní době víc, než v minulosti? Stále se bavíme o tom, jak jsou lidé více stresováni, tak týká se to i bytosti stromu, že na něj útočí třeba příliš silná chemie, možná i turistika, nebo automobilová doprava? Zaznamenává strom toto všechno, víme jak se na to, v uvozovkách, dívá?

Radim Lokoč: Nedokážu mluvit za strom, ale když řežeme stromy v krajině, nebo když mapujeme, tak si člověk všímá toho, že dochází třeba k úletu postřiků z pole, a tak dochází k takzvané defoliaci, takže se odlistí část koruny, a může to začínat prosychat. Určitě mu neprospívá solenice, a problém je i to, že řada výsadeb v krajině pochází z 50., 60. let, kdy po desetiletí dostávaly ještě přiměřenou péči, ale dnes cestáři přijedou s motorovou pilou, a odřežou kosterní větve, protože chtějí udělat údržbu, takže tam je pak prosychání vnitřku koruny. K tomu se dá přistoupit tak, že se takový strom zmladí, ale musí se to udělat citlivě, ale oni to udělají absolutně opačných způsobem, a spíše pomůžou k tomu, že strom začne mít defekty, začne prosychat, vytváří se tam nekrózy dutiny, a spíše uspíší jeho konec, místo toho, aby mu pomohli.

Martina: Ovoce je určitě zdrojem chuti, je to potravina, ale také zdrojem vitamínů. Řekněte mi, má ovoce ještě jiné blahodárné vlastnosti? Promiňte, že vás pořád cpu do poetiky, a vy na to jdete s motorovou pilou, ale přeci jen mě strom zajímá, protože myslím, že se na něj nedíváte jenom jako na kus jabloňového dřeva.

Radim Lokoč: Je to samozřejmě i symbol. Když se podíváme do lidové slovesnosti, do lidových písní, umění, tak tam téma jablka je.

Martina: Červené jablůčko dávala mě, potkala mě, neznala mě.

Radim Lokoč: K symbolu jablka se také váží tradice a zvyky, a jeden ze starých vánočních zvyků byl, že se za prvé dávaly zbytky od štědrovečerní večeře pod ovocné stromy. Ale také existoval zvyk, že když jste se podívali přes korunu, tak u ovocného stromu, myslím, že zrovna u jabloně, bylo vidět až do nebe.

Martina: A také se pomazávaly kmeny těstem na vánočku.

Radim Lokoč: Ano, je v tom symbol plodnosti.

Snažíme se do zahrad dostat i drobnoplodé ovoce, také méně známé druhy, jako muchovníky, rakytníky, zimolezy, mišpule a kdouloně

Martina: My se v souvislosti s ovocem bavíme především o stromech, ale co ovocné keře? Všímáte si i těch?

Radim Lokoč: Vysloveně je nemapujeme, protože to už by bylo opravdu hodně práce. Existují sbírky drobnoplodého ovoce, ale na druhou stranu, když ode mě někdo třeba chce poradit, nebo když je nějaká zakázka na zahradu, tak se tam snažíme dostat i drobnoplodé ovoce, případně méně známé druhy, jako jsou muchovníky, rakytníky, zimolezy, mišpule, kdouloně, protože to vše se dá zpracovat. Muchovníky, z mojí zkušenosti, otrhávají děti, když chodí kolem. Takže i takhle si můžete na velice malém prostoru udělat jedlou zahradu, protože tyto keře, třeba u muchovníku, dosahují velikosti třeba jen 2,5 metru.

Martina: Vrací se to?

Radim Lokoč: Asi to není většinový trend, ale zaznamenávám zvýšenou poptávku. Je to spojeno i s informovaností, protože ovocné školky toto nabízejí. Takže myslím, že ano, ale že se to netýká rybízů a angreštů, kterých bylo dříve na zahradách hodně, ale spíše druhů, jako jsou muchovníky a zimolezy, to se stále více sadí.

Martina: Já jsem si právě koupila dřín, jakože budu mít dřínky. Ale za 1000 korun mi poslali ozdobný japonský, který sice moc pěkně kvete, ale zase se moc nenapaseme.

Radim Lokoč: Nakupujete ve špatných školkách, potom vám dám nějaké tipy.

Martina: To je velmi důležitá věc. Když se někdo rozhodne, že přeci jenom pokácí túje, a rozhodne se udělat živý plot z něčeho, co on sám, nebo jeho děti očešou, co byste jim radil? Jak postupovat? Protože najmout si zahradníka není nic levného, když to člověk sám neumí.

Radim Lokoč: Existují zahradníci, kteří toto reflektují, a tímto směrem jdou. Myslím, že nejsou všichni zahradníci zaměření na to, aby udělali zahradu z tújí a smrků.

Martina: To určitě ne, ale…

Radim Lokoč: …ale existují zahradníci, kteří toto znají, a když takovouto poptávku mají, tak se dokážou docela rychle zorientovat, a něco navrhnout.

Martina: Jak je poznat? Mluvíte na mě moc obecně.

Radim Lokoč: To nevím, jak je poznat. Během vstupního rozhovoru, podle toho, co vám navrhnou. Samozřejmě laik se v tom úplně nevyzná a může se stát, že zahradník vás od toho bude spíše odrazovat s tím, že s tím bude větší péče. Ale většinou není, ovocné keře se dají vždy nějakým způsobem jednoduše ořezat, nebo zkrátit, není to takový problém. Takže není to tak, že byste tam pak měli nekontrolovatelnou buš, to v žádném případě.

Martina: Vy jste asi nikdy nesázel maliny, viďte?

Radim Lokoč: Jasně, je třeba to nějakým způsobem udržovat. To je jasné.

Martina: Když si budu chtít vysadit na zahradě jabloně, hrušně, podle čeho se orientovat? Jak si poradit?

Radim Lokoč: Už jsem zmínil, že celá záchrana starých agrových odrůd je u nás řízena, nebo koordinována Českým svazem ochránců přírody. Existuje webová stránka stareodrudy.cz, kde je, dá se říct, docela velká databáze starých a krajových odrůd. Je tam i filtr, kde si můžete přednastavit nadmořskou výšku, způsob využití, nebo barvu plodu. Sice to je „malé“, nebo „velké“ plody, ale můžete si podle toho vybírat odrůdy. Pokud se nepletu, tak tam bývají kromě skenů s pomologií, a fotografií, kde vidíte, jak vypadají, také odkazy na školky, které tyto odrůdy množí. To je jedna možnost, jak to udělat, případně se potom spojit s někým, kdo se tím zabývá, a kdo návrhy zahrad dělá. My jsme třeba v rámci vzdělávání v regionech dělali webovou stránku, nebo brožurky, kde jsou seznamy odrůd, ať už starých, nebo nových, keřů, které se tam hodí, a jsou vyzkoušené.

Tendence zakládat zahrady, které nejsou jen na okrasu, ale jsou tam vysazeny ovocné stromy, keře s malými plody a zelenina, viditelně posiluje

Martina: Vidíte, že je v tom opravdu posun, že lidé inklinují k tomu zakládat společné komunitní zahrady, a ne jenom měnit zahrádky před svým domem, ale i před svým panelákem? Že lidé více začínají přemýšlet nad tím, že je dobré vysadit třeba i nějakou zeleninu. Nebo nás k tomu bude muset dohnat až nouze?

Radim Lokoč: Nouze nás k tomu asi dožene ve větším měřítku. Ale vidím kolem sebe, ať už jsme do nich byli zapojeni, nebo ne, mnoho dalších organizací, které dělají různé výsadby, a to jak na venkově, tak i ve městě. Jsou tady příklady pozitivní závisti, kdy starosta z jedné obce vidí, že vedle, nebo v nějaké jiné obci, něco vysadili, a řekl si: „Proč by to nešlo také tady?“ Existují případy, kdy se sadí třeba se školou, nebo s dětmi ze školky a jejich rodiči. Když to srovnáme s obdobím před 10 lety, tak je zde určitě nárůst.

Martina: Vzpomínám, že ve škole jsme měli takzvané pozemky.

Radim Lokoč: Ano, pěstitelské práce.

Martina: Existuje to ještě dnes?

Radim Lokoč: Myslím, že v takové formě, jak jsme to měli my, už ne. Dneska je tam, myslím, předmět, který se jmenuje Člověk a svět práce.

V extenzivním pěstování by se vedle produkce mělo více směřovat k rovnováze mezi růstem a plodností

Martina: To je inspirativní.

Radim Lokoč: Asi záleží na každé škole. Já mám děti na základní škole a naše škola s námi chodí sadit, takže tam to funguje, protože tam jsme to tak nastavili. Udělali jsme i školní sad, který funguje jako genofondová, a zároveň výuková plocha, a současně je tam květnatá louka, na které se můžou dělat pozorování z biologie, a tak dále. Ale jak to funguje na dalších školách, úplně přesně nevím.

Martina: Od jednoho vašeho kolegy jsem četla, že je velký rozdíl v přístupu extenzivním, a intenzivním, co se týká ovocných stromů. On tam říkal: „Jde o to, aby se strom dožil co nejvyššího věku, a cítil se dobře.“ To je tedy cíl sadaře. Co si pod tím přesně představit? Protože já myslím, že většina lidí to vnímá tak, že je důležité mít co nejplnější lísku na ovoce.

Radim Lokoč: Práce ovocnáře v intenzivním hospodaření směřuje k tomu, aby toho vypěstoval co nejvíce, tam se sleduje produkce. V extenzivním sice také chcete mít produkci, ale měli byste více směřovat k tomu, že budete udržovat rovnováhu stromu mezi růstem a plodností. A budete se snažit o dlouhověkost stromu, a aby vám sice přinášel užitek, ale zároveň, abyste si ho nevyčerpala. Nemůžeme si to plést s tím, že v tu chvíli nebudeme vůbec zasahovat, protože pokud budeme pěstovat jabloň, hrušeň, jakoukoliv peckovinu, a nebudeme dělat výchovný řez, tak strom půjde rychle do plodnosti, a zkrátí si životnost. Musíme zapěstovat pevnou korunu, spíše ze začátku trochu oddálit jeho plodnost, a nastavit v koruně takové mechanismy, aby byl strom připraven na roky plodnosti, které potom přijdou. A zároveň potom zasahujeme, pokud se budeme bavit o správném extenzivním řezu, o správné péči, tak, že prosvětlíme korunu, udržujeme v ní rovnováhu mezi růstem a plodností, kdy ji částečně zmlazujeme, a snažíme se o to, aby byla koruna prosvětlená, aby se tam nedrželo tolik nemocí. Ta koruna, která bude rychleji vysychat, nebude tolik náchylná, třeba u jabloní, ke strupovitosti, a zároveň dobře řízenými a prováděnými řezy můžeme prodloužit životnost stromu třeba i o třetinu.

Tak to možná myslel onen kolega, o kterém jste mluvila. Samozřejmě nemůžeme mít tu iluzi, že přijdeme k nějakému starému stromu, a řekneme si: „Prodloužíme jeho život.“ Tyto stromy jsou už třeba v takové fázi, kdy už vůbec nemá smysl něco dělat, a měli bychom ho raději nechat dožít. Třešeň, která má 80 let, prostě nezmladím. Mohu to udělat, ale už to nebude mít ten efekt, který by to mít mělo, a spíše to povede k tomu, že se buď nic nestane, nebo to bude většinou kontraproduktivní, koruna začne prosychat, a budou tam problémy do budoucna.

Martina: Máte ve své práci v ovocnářství nějaký sen do budoucna?

Radim Lokoč: Chtěl bych ještě do budoucna najít mnoho dalších odrůd, které teď vidíme jenom na papíře v různých seznamech, nebo o kterých jsme slyšeli. Chtěl bych, aby se výsadby, které jsme realizovali, ať už se jedná o sbírkové sady, i jiné, dostali do takového stavu, že dokážou pro další desetiletí, ač už my tady nebudeme, plodit, a dělat radost ostatním. A chtěli bychom si, nemluvím jenom za sebe, vychovat další kolegy, kteří se tímto budou zabývat, protože co si budeme povídat, je to dneska aktivita nás čtyřicátníků, neznám moc dvacetiletých, kteří se do toho hrnou. Ale doufám, že to zase přijde s jejich věkem, a doufám, že jich bude dost, aby nám s tím pomohli.

Martina: Vzpomínám si na jeden zážitek z dětství, kdy jsem se dívala, tuším, na seriál Sanitka, a tam přichází jakýsi dědeček děkovat Jaromíru Hanzlíkovi, že mu zachránil život, a říká: „Já jsem si v nemocnici našel kamaráda, a my teď chodíme po krajině a roubujeme pláňata.“ Já si na to vzpomínám, protože jsem se šla zeptat tatínka, co to je pláně. Už to vím. Řekněte mi, dělá tohle ještě někdo, nebo děláte jenom vy? A má to smysl?

Radim Lokoč: Dělají to ještě další lidé, zažil jsem několik takových případů. Někdy je to třeba tím, že člověku zůstanou rouby, a nechce se jich úplně vzdát, nebo respektive je škoda, když si objednáte nějaké rouby, nebo něco zajímavého najdete, a zůstane vám to. Mám pár kamarádu, kteří toto dělají. My jsme třeba takto přeroubovávali některé stromy, kdy jsme vysadili alej, bylo jenom pár odrůd, a přeroubovávali jsme to.

Martina: Chcete najít ještě nějakou odrůdu, a pojmenovat ji po sobě?

Radim Lokoč: Ne. Takové tendence nemám, to ne.

Martina: Radime Lokoči, já moc děkuji za rozhovor, děkuji za vaši práci a za to, že i díky vám budeme možná v budoucnu moct u cesty utrhnout jablko a zakousnout se. Díky moc.

Radim Lokoč: Děkuji za pozvání a přeji vám spokojený život a lepší časy.

Martina: Díky za to.

Přehrát pořad