Kam zmizel zelený idealismus

Od pacifismu k radikálnímu militarismu. Názorový veletoč německých Zelených je důsledkem toho, že průmysl objevil ziskový potenciál zelené tematiky a zavětřil svůj profit.

V sobotu proběhla stranická konference strany německých Zelených v Düsseldorfu. Delegáti přijali rezoluci podporující zvláštní fond ve výši 100 miliard eur na výzbroj Bundeswehru a dodávky těžkých zbraní na Ukrajinu. Předseda strany Omid Nouripour slíbil: „Vždy zůstaneme mírovou stranou.“

Straničtí vůdci svou bezpečnostně politickou piruetu zaštítili citáty známých osobností. Pacifisté jako Mahátma Gándhí nasazovali za mír vlastní životy, zdůraznil ministr hospodářství Robert Habeck a dodal: „Pacifismus neznamená, že necháme druhé umírat, protože nejsme ochotni dělat nepříjemná rozhodnutí.“ A hesenský ministr hospodářství a dopravy Tarek Al-Wazir citoval nositele Nobelovy ceny míru Desmonda Tutu, který řekl: „Pokud jste v situacích bezpráví neutrální, pak jste si vybrali stranu utlačovatele.“

Oba citáty jsou pravdivé, ale úplně stejně by mohly zdůvodnit mnohé minulé evropské vojenské akce, které Zelení odmítli podpořit. Udělali to až teď, ale nemyslím, že to má moc společného s tím, že jde
o Rusko a Ukrajinu. Spíš s tím, že strana Zelených změnila svůj postoj ke svým stěžejním tématům – pacifismu, ekologii a hlavně k politické moci.

Před padesáti lety se z konzumních společností začal ozývat hlas těch, kteří volali po mírovém soužití s přírodou a s lidmi, zavrhovali profit za každou cenu a chtěli spravedlivější využívání společenského bohatství. Jejich nejsilnější politické zastoupení, němečtí Zelení, vzniklo před dvaačtyřiceti lety. Otcové zakladatelé strany se zpočátku upřímně snažili o to, aby společnost nadbytku a zprůmyslňování přírody, válek a sociální nerovnosti přistála na úrovni alternativní společnosti hmotného dostatku a respektu k lidem a k přírodě.

Mocenský potenciál Zelených byl v tom, že reprezentovali rostoucí počet lidí, kterým se vedlo tak dobře, že si dovolili i svědomí a morálku. A toho si všimly i ostatní strany. Všichni politici rádi posvěcují svoje mocenské choutky odkazem na vyšší cíle, a proto se brzy řvavě zelenaly všechny partaje.

Ziskový potenciál zelené tematiky také velmi brzy objevil průmysl – větřil trh pro výrobky a profit. A pak to šlo ráz na ráz. Stranický establishment sešrotoval politický idealismus Zelených a finanční kapitalismus zadupal do země nevýnosnou myšlenku postmaterialistické společnosti složené ze svépomocných a samosprávných regionů.

Kupuj vše, co je zelené

Průmysl proměnil idealistický princip „kupuj jen to, co nutně potřebuješ“ ve slogan „kupuj všechno, co je zelené“. Ekologická myšlenka nezměnila životní styl, ale podnikatelé přetvořili ekologii na zdroj zisku. Když se zelená tak dobře prodává, pak se prostě všechno obarví na eko-style. V reklamě je rozšířený pojem „greenwashing“, tedy umění natřít každé zboží nazeleno.

Zelené tematiky se s chutí ujala také zištná a nekompetentní politická kasta. Pro politiky se ekologie stala morálním posvěcením rozhazování peněz a uspokojování jejich mocenských choutek. Rádi a dlouho mluví o apokalyptických hrozbách a epochálních změnách, ale nenabízejí nosná řešení. Důkaz? No přece to, co dnes spolurozhoduje o válce a míru v Evropě: energetická politika v Německu a Evropské unii.

Je symbolické, že morální kredit a inovativní potenciál zelených myšlenek zašantročila a jen jako instrumenty pro udržení moci znásilnila Angela Merkelová. Německá kancléřka byla dokonalým ztělesněním politika, jehož jediným cílem je co nejdéle zůstat u moci.

V roce 2010 dojednala prodloužení provozní doby jaderných elektráren. Krátce poté ale došlo k havárii v japonské Fukušimě. Merkelová, aby proti Zeleným neprohrála zemské volby v Bádensku-Württembersku, udělala názorový veletoč a změnila své, sotva tři čtvrtě roku staré rozhodnutí
v pravý opak. Zemské volby stejně prohrála, ale její „Energiewende“ (energetický zlom) těžce a trvale poškodila energetickou situaci v Německu a v okolních státech.

V Evropě se o energii starala Komise pod vedením dalšího mistra v mnohomluvné nečinnosti Jeana-Clauda Junckera. A není divu, že když Evropská komise v roce 2015 představila strategický dokument pro společnou energetickou unii, podle kterého EU chtěla ušetřit miliardy a stát se nezávislou na dovozu plynu, komentoval to belgický list L’Echo takto: „Mluvíme tedy o politice, kterou Evropa provádí už dvě desetiletí – jen s tím rozdílem, že Juncker ji chce nyní urychlit. Háček? Urychlení nefunkční politiky.“

Generace německých a evropských politiků zhoršily svým egoismem a nekompetencí situaci ve svých zemích tak, že teď zřejmě nevidí jinou možnost než vypnout demokracii a snáze vládnout pomocí zákazů a příkazů. Je ironií dějin, že jako morální krytí používají ekologii. Kam se poděla kritika zprůmyslňování přírody, násilných konfliktů a sociální nerovnosti? Kde zůstalo mírové soužití s přírodou a s lidmi, kde je spravedlivější rozdělení společenského bohatství?

Zelený idealismus uvázl v parlamentních kuloárech a zapadl do peněženek mocných. Do popředí se dere ekototalitarismus s nabídkou, kterou prý nesmíme odmítnout: nesvoboda a nuzný životní styl, „posvěcené“ jako nutná a trvalá oběť pro matku zemi. Necháme si to líbit?