Kázání prof. Petra Piťhy na slavnost Nanebevzetí Panny Marie: Prožíváme pád civilizace




Přinášíme kázání Mons. prof. Petra Piťhy, které na slavnost Nanebevzetí Panny Marie pronesl v neděli 15. 8. na pouti v Luži u Košumberka. Ve své promluvě se zamýšlí nad hodnotami, na nichž stojí lidská civilizace.

 

Bratři a sestry,

ctitelé mariánští,

jsem rád, že po nějaké době jsem opět na tomto sličném mariánském místě. Oslovuji vás v době nelehké. Svědčí o tom i nezvyklé množství poutníků.

Slavíme velký svátek. Jeho dějiny jsou dost zajímavé. Papež Pius XII. 1. listopadu 1950 prohlásil Mariino nanebevzetí za článek víry, potvrdil vlastně jen to, co křesťané věřili a oslavovali už celá staletí. V Jeruzalémě máme doklady již v 5. století, od 6. století ho slavil celý křesťanský východ a od 7. se začíná slavit v Římě. V pozdějších staletích je nejčastějším titulem mariánských kostelů, což trvá dodnes.

K dnešním textům, dobře známým, není třeba dlouhého výkladu. Setrvám tedy pouze u momentů, které jsou právě teď aktuální. V knize Zjevení sv. Jana je průhledný mariologický výklad. Maria zajisté nebyla oděna sluncem, ale zářila jako Slunce. Musíme si uvědomit, že drakem ohrožovaná rodička není jen zmíněná Bohorodička, ale také Matka Církve. Ta, což je velice aktuální, je napadána a ohrožována neustále. Dnes mimořádně, jak o tom svědčí hořící katedrály a vraždy kněží, což by nám nemělo zastřít ostatní méně dramatické útoky, i když případ kardinála Pelleho nebyl nijak nedramatický.

Druhé, co musíme připomenout, je útěk ženy na poušť. Jde o to, že dnes sice žijeme v přelidněné oblasti v obrovském blahobytu, ale duchovně se ocitáme na poušti, protože lásky (mám na mysli ochrannou, sebevydávající lásku) je kolem nás žalostně málo.

V úryvku listu apoštola Pavla do Efezu je na prvním místě silný důraz na jedince: Skrze jednoho člověka přišla smrt, skrze jednoho člověka přišlo vykoupení ze smrti. Dále je významné domyslit apoštolem popsané pořadí zmrtvýchvstání. Nezadatelně první je Kristus. Pak následují ti, kdo jsou Kristovi. Je nasnadě, že druhou je jeho Matka, protože je s ním bytostně spojená. Pak přijdou ostatní. Jako velmi nebezpečná je naznačena možnost stát se Božím nepřítelem.  Sv. Pavel hovoří o tom, že jako poslední nepřítel bude zničena smrt. Z toho plyne, že každý, kdo posloužil smrti, může být spolu s ní zničen. Proč o tom všem mluvím? Proto, že každý z nás je jeden člověk, a to zcela určitý, a naše jednání může způsobit vážné důsledky pro všechny lidi.

Úryvek Evangelia sv. Lukáše nám připomíná tři skutečnosti. Prvou je, že Maria šla za Alžbětou vlastně na výzvu archanděla Gabriela, aby se přesvědčila o pravdivosti jeho řeči. Byla tedy vyzvána, aby se zbavila pochyb. Z toho lze usoudit, že víru zákonitě doprovázejí pochyby a že víra bez nich vůbec nemůže existovat. Kdybychom je neměli, měli bychom jistotu. Nešlo by už o víru, ale o jistotu vědění.

Druhou věcí je, že ji Alžběta označila za nositelku života a radosti. Vše nasvědčuje tomu, že se Alžběta domnívala, že nosí mrtvý plod, protože se dítě ani v šestém, možná sedmém měsíci nepohnulo. Pak je ovšem Mariin pozdrav prvním zázrakem Kristovým, a to vzkříšením mrtvého. Evangelista říká: Dítě se živě a radostně pohnulo. Maria je tedy nejen nositelkou života a radosti. Není proto divu, že u různých myslitelů se o Kristu mluví jako o učiteli radosti.

Konečně za třetí, jak vyplývá z podání celé epizody, jde o oslavu suverénní moci a nekonečného milosrdenství našeho Boha.

Teď patrně čekáte, že řeknu Amen, ale já to nemohu udělat, protože jsem své kázání otevřel sdělením, že budu mluvit v době nelehké a musím vysvětlit, proč ji za takovou považuji.

Jsme, přátelé, vyděšeni. Ano, velmi vyděšeni z toho, co prožíváme. Hledáme cestu, kterou se vydat do nejisté a mlhavé budoucnosti. Problém je vyhrocen tím, že nestojíme na křižovatce, ale na pokraji neprostupného pralesa. Cestu nemůžeme zvolit, musíme ji najít a vytvořit. To nevyřeší kritiky, i kdyby byly zcela oprávněné. Může to vyřešit jedině program. Dnes je módní říkat vize, ale ta je k ničemu, protože bez programu není ničím, než debatou o vidinách.

Jisté je, že prožíváme pád civilizace. Je to obtížné, ale nejde o nic neznámého. Proběhl mnohokrát a nám předcházející byl zánik Římské říše. Podobnost naší situace s ním je jako přes kopírák. Uvedu jen některé momenty. Rozšíření říše Alexandra Makedonského přineslo multikulturní stát, což zákonitě vedlo k jeho rozpadu. Kromobyčejný blahobyt v centru země způsobil takový hédonismus, že to vyvolalo sebezáhubnou morální krizi. Nemožnost administrativně spravovat celek tak velký přivodila rozklad právního řádu.

Podstatné je, že vždy vznikne civilizace nová. Jistě to může trvat i několik století vyplněných zmatkem. Změny civilizace mají své zákonitosti, které jsou dobře známy. Jednou z nich je, že nová civilizace staví na půdorysech a základech civilizace předchozí. Lze si to představit tak, že na základech antických chrámů byly vystavěny křesťanské kostely. Je proto rozhodující, abychom tyto základy uchovali ve všem, nejen v architektuře, ale i ve vědě atd., a přenesli je do nové doby. Víme, že po pádu Říma tuto službu vykonaly nepatrné iroskotské kláštery.

Položme si však veledůležitou otázku, kde vůbec civilizace vznikla a co jsou její nutné znaky. Právě a jedině tak můžeme z dané situace vyjít.

Počátek civilizace označila, můžeme říci geniálně, americká antropoložka 20. století Margaret Maedová. Řekla, že civilizace začíná tam, kde v dávné kultuře najdeme zlomenou a následně zhojenou stehenní kost. Argumentovala tím, že v živočišné říši platí, že když si zlomíte nohu, zemřete. Nemůžete utíkat před nebezpečím, dojít k řece pro pití nebo lovit potravu. Stáváte se masem pro dravou zvěř. Žádné zvíře nepřežije zlomeninu nohy tak dlouho, aby se kost zahojila.

Zlomená stehenní kost, která se zahojila, je důkazem toho, že si někdo udělal čas a zůstal s tím, kdo upadl, ránu mu zavázal, odnesl ho do bezpečí a staral se o něj během zotavování. Pomoc někomu jinému v těžkostech je to, čím začíná civilizace. Vidíme tedy, že základním znakem civilizace je pozitivní vzájemnost. Problémy naší civilizace vznikají jejím nedostatkem. Nedejme se přitom zmýlit organizovanou solidaritou, starobním a zdravotním pojištěním, sítí zdravotních a charitních zařízení. Jde o její nedostatek v běžném životě, a to méně ve vážných situacích a masivně v maličkostech.

Dalších znaků je celá řada a já upozorním jen na tři:

1) Sdílené hodnoty. Společnost se musí shodnout na určitých hodnotách, které jsou nutné pro její soudržnost. Zdá se, že kromě tří prvních to jsou i dnes přikázání Desatera Mojžíšova zákona. Tvoří totiž ochranu proti základním nebezpečím ve společnosti. Explicitně to uvádí čtvrté: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

2) Dalším nutným znakem civilizace je rodina. Je to základní jednotka společnosti i státu. Sama o sobě má charakter státu, neboť má svou ústavu danou svatebními závazky, své teritorium a své zákony odlišné od sousedních rodin. Slovo rodina je svázáno se slovy rod a národ. U národa vidíme především jeho symboly, vlajku, znak atd., jeho zákony, z nichž nejzákladnějším je národní jazyk, kterým jsou psány všechny ostatní zákony. Není náhodou, že ve starých dobách mohl rozhodovat o státních záležitostech pouze člověk bezvadně znalý národního jazyka. V ruštině se setkáváme ještě s další věcí. Ródina znamená vlastrodina se řekne semjá, popř. přejímkou famílija. Z toho vyznívá smysl sousloví boroťsja za ródinu, tj. bojovat za vlast. Jde v našem pojetí o obranu rodiny (vlastní) a vlasti všech.

3) Rodina má nezaměnitelný význam při výchově. I když povinnost výchovy máme všichni, protože vychováváme především příkladem, je rodina nejdůležitějším, protože prvním vychovatelem. Dítě se rodí do hotového morálního rámce a zpočátku to bezesporně přijímá. Vcelku je jasné, co je cílem výchovy – spolehlivý, samostatný občan, který zvládá svou funkci ve společnosti. Problémem ovšem je, co daná společnost žádá. Je totiž možné vychovat moudrého a zodpovědného učitele i bezduchého dohližitele ve věznici slepě vykonávajícího rozkazy nadřízených, aniž by vůbec postřehl, co koná.

Z toho všeho pochopitelně vyplývá, že každé sebemenší znevážení rodiny, natož její zákonem dané ohrožování je sebevraždou společnosti. Týká se to již i sociální politiky, která plošně podporuje nesezdané matky, tedy i ty, které se nevdávají záměrně kvůli poskytované podpoře. Pokud to připouštíme, popř. schvalujeme, připravujeme si zkázu. Je nutné se tomu vzepřít a přeji vám k tomu sílu.

Teď mohu říci: Amen – tak se staň.

Petr Piťha

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*