Když se navracely statisíce mužů po konci první Světové války zpět domů, pro většinu z nich to bylo v prvních poválečných letech mimořádně složité. Jak líčil můj dědeček František (1893-1972), který na frontách od Srbska až do Itálie strávil pět let, skoro všichni měli nepředstavitelné potíže dlouhé roky pak krotit běsy, které si v sobě přinesli z mnohaletého každodenního boje o život.
„Mne a většinu ostatních kamarádů, kteří jsme přežili, nakonec od těch démonů v srdcích osvobodila jen a jen víra v Boha. Víra hluboce vštípená našimi rodiči i prarodiči, víra i po našem návratu neustále žitá na našem moravském venkově“, vzpomínal vždy dědeček.
Ne všichni však takové štěstí měli.
Statisíce jiných bývalých vojáků, kteří neměli tak pevné kořeny, od víry naopak v důsledku osobních zkušeností z války definitivně odpadly. A to se ve dvacátých letech projevilo ve zvýšené agresivitě poválečného společenského prostředí u nás, což nakonec vyústilo v ekonomickou krisi.
A již před ní v nebývalou podporu komunistických a nacistických partají, netajících se záměrem nový stát zničit.
„Ten, kdo přichází z pobytu v pekle totiž jen těžko může přinést ostatním ráj“, končil vždy tyto své úvahy děda.
A tak se můžeme z těchto dávno zapomenutých špatných časů svým způsobem poučit i dnes a to proto, abychom se za pár týdnů či měsíců příliš nehrozili a nepropadali pak beznadějným depresím.
Protože jsme dnes již společností výsostně atheistickou, není nám dáno poskytnout komukoli kdo přichází z pekla – v němž navíc vyrostl a byl v něm i po generace vychován – záchranné lano v podobě živé víry. Nabídnout tedy prostředí každodenního řádu, modlitby a mantinely pevně daných pravidel.
Neslavíme již svátky, nedržíme posty a zdejší chrámy už desítky let spíše připomínají děním uvnitř jakési kulturní domy než skutečné léčebny duší a těl.
Naši předkové to vše ještě měli.
Mnohé to zachránilo, ale přesto ti, kteří tak hluboké křesťanské kořeny ze svých domovů neměli, dovedli skrze své nevyléčené běsy v srdcích pár let po válce naše kraje do hluboké krise. A pak k další hrozné válce a poté k dalším mnoha desetiletím vražedné diktatury komunismu. Z níž jsme se ostatně nevymanili dodnes.
Co je řešením?
Počítat s tím raději již nyní, že takový vývoj může nastat. A dopředu se začít dobře opevňovat. Vírou v Boha a nikoli v člověka. Vírou v Krista, nikoli ve stát. Vírou, že ačkoli naše pozemská těla budou jednoho dne jistojistě zničena, naše duše nikdy!
Vybudovat si rychle v srdcích a ve svých rodinách vlastní systém pomoci a Božího řádu, který nikdo nikdy nebude moci ohrozit. Systém nezávislý na státu, který nás a naše potomky, jak jsme právě očitými svědky, rozhodně nehodlá jakkoli zachraňovat.
Čím dříve začneme, tím lépe. Každý promarněný den může být pro nás osudným. Sice nás ráj na zemi v příštích časech nečeká, ale s Bohem v srdci se pekla bát netřeba!
Leo Š.
(2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Kde se nahromadí příliš mnoho zla, tam nepomohou prášky ani jiná šidítka. Tělesné rány se časem zahojí, ale narušená psychika a celkový duševní stav lidí utrpí rány, jež jdou léčit jen duchovní cestou.
Nemusíme ani chodit do 1.sv. války. Stačí si poslechnout výpovědi politických vězňů z období komunistické diktatury, mnozí potvrdili, že přežívali díky duchovní posile, společným modlitbám, atd. Ano, byli to převážně věřící lidé, ale přiznali, že to jim umožnilo přežít jako člověk a ještě mít sílu a vůli k odpuštění těm, kteří je týrali.
To je v dnešní době pro současné “dobrosery” všeho druhu nepochopitelné. Podívejme jak nám pokrytecké sociální sítě typu facebook, twiter a další šíří nenávist k Rusku, Putinovi a každému kdo nesdílí jejich postoj k válce.
A to nám ještě před pár měsíci dávali kázáníčka z morálky o nešíření nenávisti a lásce.
Tak to prostě je, odtržení od skutečných hodnot daných Bohem, vede k úpadku a postupnému drolení všeho co je pevným pilířem společnosti. Dochází k celkové destrukci mravů, kultury a vnímaní světa na jejímž výstupu je celková relativizace pojmů a hodnot.
Je to opravdu nový Babylon, kde lidé přestávají rozumět slovům, jelikož nechápou jejich pravý obsah a význam, které si progresivisticky vykládají a mění ke svému vidění světa.
tak to je a není třeba k článku nic dodávat.Ok
McNamara 5. lekce ve filmu “Mlha války”: “Proporcionalita by měla být vodítkem ve válce”. poznámka: dají se tam dát české titulky, kdo chce– https://www.youtube.com/watch?v=hOCYcgOnWUM -doporučuji
McNamara sloužil ve druhé světové válce jako taktický analytik a byl vyznamenán Legií za zásluhy, stal se generálním ředitelem společnosti Ford Motor Co, poté americkým ministrem zahraničí Kenedym a Johnsonem (1961-1968) a prezidentem Světové banky (1968-1981) později.
…po opakovaném shlédnutí , mám dotaz: ještě furt si někdo myslíte , že přilívat olej do ohně mimo vyzbrojováním někoho v cizině je pro nás cesta? A jestli, jo tam kam…?