Kdy přestáváme být dětmi?

Zdánlivě snadná otázka a naznačuje, že jednoho dne všichni tak nějak zmoudříme a odrosteme dětským střevíčkům. Ale zmoudříme opravdu? Nebo jen přijmeme vnucená pravidla, která nám převážně předala škola.

Poslouchej!

Nevyčnívej!

Nespolupracuj s kolegy (ve škole se tomu říká opisování)!

Mlč, dokud se tě nezeptám!

Stejně nic neumíš, tak se nepředváděj!

Schválně zkuste se zeptat v parku skupiny 4-7letých dětí, které z nich umí zpívat, malovat, nebo tancovat, do deseti minut uslyšíte deset písniček, vytvoří taneční skupinu a na chodníku vznikne křídou namalovaný báječný svět. Se partou sedmnáctiletých, nebo osazenstvem hospody Na Růžku už vám to samé raději nedoporučím. Přeci jen tu pořád máme tu epidemii a každé místečko na JIP se počítá.

Ale nejde jen o kreativní vyjádření, kdy věkem ztrácíme chuť dělat věci, které sice neumíme, ale přinášejí nám radost. Tedy s výjimkou golfu a sexu, to jsou asi jediné činnosti, které s radostí děláme i když je neumíme a přináší nám radost.

Jde hlavně o vnímání cen, odměn a spravedlnosti. „Velcí“ ekonomové tomu někdy říkají dětská ekonomika a říkají to se značným despektem. Ale ona ta dětská ekonomika funguje naprosto dokonale, a dětský kolektiv si rychle najde rovnováhu v ekonomických vztazích.

Dětem nepřijde divná volatilita cen komodit. Pokud je v herně ve školce jeden krásný náklaďák a v jednu chvíli si s ním chtějí hrát tři děti, jeho cena roste raketově, ten, kdo ho v tu chvíli má, si za něj mlže říct v podstatě cokoliv, od moučníku k obědu, donesení pěti jiných hraček, nebo výsadní právo na Aničku, která se líbí všem klukům. A stejně tak děti nepřekvapí, pokud produkt náhle ztratí většinu ceny, nebo se dokonce stane bezcenným a válí se někde v odpadu.

To když učitelka přinese tři další stejné náklaďáky, nebo jeden mnohem lepší. Na původní hračku si nikdo ani nevzpomene a cena roste jiným věcem.

V dospělosti toto považujeme za něco strašného a nepřijatelného a velebíme politika, že se „stará“ o to, aby k tomu nedocházelo, a chceme to po něm za každou cenu.

Pro příklad nemusíme chodit daleko, vzpomeňte si na loňské jaro a roušky.

Jak někteří tleskali, když Hamáček ukradl majiteli zásoby roušek, které ten vydřiduch chtěl prodávat za 36 korun kus. Tak politik raději koupil jiné roušky za 700 korun kus a spoustě lidem to přišlo v pořádku.

Ve školce by takový chlapeček Hamáček byl bit jako žito.

Podobné je to i se solidaritou.

Opět si představme výlet školky na borůvky.

Děti se vrhnou do lesa a začnou sbírat do hrnečků borůvky.

Když se vrací, žádnému nepřijde divné dát kousek svých borůvek Honzíkovi, který zatímco ostatní sbírali hlídal jejich věci a při tom si hrál s Alenkou, která si před časem zlomila nohu, a tak do lesa nemohla.

Tak dají kousek i Alence a všichni jsou spokojení.

Tedy dokud nepřijde učitelka a ze skupinky dětí, kromě Honzíka, který pořád hlídá věci a Alenku, vyčlení několik dalších dětí, kteří borůvky taky nemusí sbírat, protože, ..no já já nevím „byli hodní“. a tak jim každé dítě taky musí odsypat.

Jen proto, že to paní učitelka nařídila. Nevím jak vy, ale já bych v kůži těch privilegovaných být nechtěl v okamžiku kdy učitelka nebude v dohledu.

Taková vynucená solidarita v dětském kolektivu bývá pro příjemce časem dost bolestná…

Ale když „zmoudříme“ a „dospějeme“, najednou spousta lidí nemívá problém sypat stále více a více borůvek stále více a více lidem, které buď někdo označí „že byli hodní“, nebo se tak dokonce označí sami a požadují borůvky, protože bez nich… no já nevím by na děti v lese přišel medvěd… nějakou blbost si vždycky najdou.

A teď už ne děti, ale moudří dospělí jim sypou a sypou a v podstatě ani neremcají.

Naopak, se předmětem nenávisti a pohrdání stanou ti, kterým se ze svého pracně natrhaného hrnečku nechce sypat každému, kdo si o borůvku řekne, ale chtěli by sami rozhodnou, kolik a komu co dají.

Dokonce jsme přijali i to, že pokaždé, když jdeme z lesa, tak přes polovinu borůvek nasypeme paní učitelce do velkého hrnce a ta už sama rozhodne komu to dá a už nám ani neříká proč.

A není nám to divné ani ve chvíli, kdy si učitelka u sinice otevře stánek s borůvkami a prodává je a chce po nás další a další. Je to prý nutné a máme na to společenskou smlouvu.

Opravdu je znakem moudrosti a dospělosti, že takové lidi nejen že netlučeme, ale přímo obdivujeme?

Já o tom přesvědčen nejsem.

Vy ano?