Kdy přestáváme být dětmi?




Zdánlivě snadná otázka a naznačuje, že jednoho dne všichni tak nějak zmoudříme a odrosteme dětským střevíčkům. Ale zmoudříme opravdu? Nebo jen přijmeme vnucená pravidla, která nám převážně předala škola.

Poslouchej!

Nevyčnívej!

Nespolupracuj s kolegy (ve škole se tomu říká opisování)!

Mlč, dokud se tě nezeptám!

Stejně nic neumíš, tak se nepředváděj!

Schválně zkuste se zeptat v parku skupiny 4-7letých dětí, které z nich umí zpívat, malovat, nebo tancovat, do deseti minut uslyšíte deset písniček, vytvoří taneční skupinu a na chodníku vznikne křídou namalovaný báječný svět. Se partou sedmnáctiletých, nebo osazenstvem hospody Na Růžku už vám to samé raději nedoporučím. Přeci jen tu pořád máme tu epidemii a každé místečko na JIP se počítá.

Ale nejde jen o kreativní vyjádření, kdy věkem ztrácíme chuť dělat věci, které sice neumíme, ale přinášejí nám radost. Tedy s výjimkou golfu a sexu, to jsou asi jediné činnosti, které s radostí děláme i když je neumíme a přináší nám radost.

Jde hlavně o vnímání cen, odměn a spravedlnosti. „Velcí“ ekonomové tomu někdy říkají dětská ekonomika a říkají to se značným despektem. Ale ona ta dětská ekonomika funguje naprosto dokonale, a dětský kolektiv si rychle najde rovnováhu v ekonomických vztazích.

Dětem nepřijde divná volatilita cen komodit. Pokud je v herně ve školce jeden krásný náklaďák a v jednu chvíli si s ním chtějí hrát tři děti, jeho cena roste raketově, ten, kdo ho v tu chvíli má, si za něj mlže říct v podstatě cokoliv, od moučníku k obědu, donesení pěti jiných hraček, nebo výsadní právo na Aničku, která se líbí všem klukům. A stejně tak děti nepřekvapí, pokud produkt náhle ztratí většinu ceny, nebo se dokonce stane bezcenným a válí se někde v odpadu.

To když učitelka přinese tři další stejné náklaďáky, nebo jeden mnohem lepší. Na původní hračku si nikdo ani nevzpomene a cena roste jiným věcem.

V dospělosti toto považujeme za něco strašného a nepřijatelného a velebíme politika, že se „stará“ o to, aby k tomu nedocházelo, a chceme to po něm za každou cenu.

Pro příklad nemusíme chodit daleko, vzpomeňte si na loňské jaro a roušky.

Jak někteří tleskali, když Hamáček ukradl majiteli zásoby roušek, které ten vydřiduch chtěl prodávat za 36 korun kus. Tak politik raději koupil jiné roušky za 700 korun kus a spoustě lidem to přišlo v pořádku.

Ve školce by takový chlapeček Hamáček byl bit jako žito.

Podobné je to i se solidaritou.

Opět si představme výlet školky na borůvky.

Děti se vrhnou do lesa a začnou sbírat do hrnečků borůvky.

Když se vrací, žádnému nepřijde divné dát kousek svých borůvek Honzíkovi, který zatímco ostatní sbírali hlídal jejich věci a při tom si hrál s Alenkou, která si před časem zlomila nohu, a tak do lesa nemohla.

Tak dají kousek i Alence a všichni jsou spokojení.

Tedy dokud nepřijde učitelka a ze skupinky dětí, kromě Honzíka, který pořád hlídá věci a Alenku, vyčlení několik dalších dětí, kteří borůvky taky nemusí sbírat, protože, ..no já já nevím „byli hodní“. a tak jim každé dítě taky musí odsypat.

Jen proto, že to paní učitelka nařídila. Nevím jak vy, ale já bych v kůži těch privilegovaných být nechtěl v okamžiku kdy učitelka nebude v dohledu.

Taková vynucená solidarita v dětském kolektivu bývá pro příjemce časem dost bolestná…

Ale když „zmoudříme“ a „dospějeme“, najednou spousta lidí nemívá problém sypat stále více a více borůvek stále více a více lidem, které buď někdo označí „že byli hodní“, nebo se tak dokonce označí sami a požadují borůvky, protože bez nich… no já nevím by na děti v lese přišel medvěd… nějakou blbost si vždycky najdou.

A teď už ne děti, ale moudří dospělí jim sypou a sypou a v podstatě ani neremcají.

Naopak, se předmětem nenávisti a pohrdání stanou ti, kterým se ze svého pracně natrhaného hrnečku nechce sypat každému, kdo si o borůvku řekne, ale chtěli by sami rozhodnou, kolik a komu co dají.

Dokonce jsme přijali i to, že pokaždé, když jdeme z lesa, tak přes polovinu borůvek nasypeme paní učitelce do velkého hrnce a ta už sama rozhodne komu to dá a už nám ani neříká proč.

A není nám to divné ani ve chvíli, kdy si učitelka u sinice otevře stánek s borůvkami a prodává je a chce po nás další a další. Je to prý nutné a máme na to společenskou smlouvu.

Opravdu je znakem moudrosti a dospělosti, že takové lidi nejen že netlučeme, ale přímo obdivujeme?

Já o tom přesvědčen nejsem.

Vy ano?

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (10 hodnocení, průměr: 4,30 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*