Když chceš hrát jazz, musíš do Ameriky. Počítač taky nenakupuješ v Ulánbátaru

Martina: Laco, jsem moc ráda, že tě tady mám, dobrý den.

Laco Déczi: Děkuji.

Martina: Laco, já tady vychvaluji moudrost, která přichází třeba s věkem. Má věk pro hudebníka, pro jazzmana, nějaký pozitivní vliv? Zkušenost, už víš, jak, kde, co, a nebo naopak je věk pro jazzmana spíše na škodu?

Laco Déczi: Já nevím, ono je to tak individuální, protože když vezmeš největšího hráče, jaký kdy v dějinách žil, tak to byl Clifford Brown na trumpetu. Všichni říkají Davis… Tak jako Davis byl dobrej, všecko, ale tohle to bylo geniální, to bylo od Pánaboha. A to mu bylo jen 25 let, kdy se zabil v autě, a nahrál takový věci, že dneska si rolujou všichni ponožky, když to slyšej.

Laco Déczi: Ano, on byl matematik, strašně moc mu to pálilo. Byl takovej malej, jenom pět feetů. Pálilo mu to strašným způsobem, a taky je to na tom hraní vidět. On hrál bezchybně, harmonicky dokonale, melodika, tam bylo všechno. A on nebyl moc známej. To furt lidi s tím Davisem, říkaj Davis, Davis… A pak říkám – tak si poslechni Clifforda Browna. Mně se stala taková příhoda, že jsme byli v jednom golfovém středisku u Ostravy, Kamura nebo tak nějak se to jmenuje, a tam je Richard, takovej mladší kluk, který to vlastní. On nějak obchoduje s elektrikou nebo tak něco, šikovnej byznysmen. A on má strašně rád jazz. Tak jsme se bavili a já říkám: A koho tak posloucháš, když hraješ ten jazz? A on: No, Chris Bottiho. Já říkám: „Ježíšmarja!“

Martina: Toho nesnášíš, že? (smích)

Laco Déczi: Dyť to je normální módní panák, to je polobuzerant, o hovně to je. To je hrozný, takový nasládlý cukr, víš.

Martina: Dobře, ale vysvětli mi jednu věc…

Laco Déczi: … no poslouchej, tohle ti chci říct. Tak jsem si říkal, tohle bude pěknej blbec, ten Richard. A představ si, co se mi stalo. On říká: A kdo je dobrej? A já říkám: Clifford Brown. On neřekl nic. A ráno přišel na snídani a říká: Ty jsi měl pravdu. Já jsem ty jeho desky okamžitě hodil do smetí a objednal jsem si všecky cliffordovky. Tak to jsem dal klobouk dolů. Víš, jak to pochopil. Některý lidi to nepochopěj. Tak já mám souseda v Americe, který pochlastává pivo a kupuje ten americký Budweis. To je walk alcohol, s vodou, a je to asi za hodinu hotový. A to je hnus a po tom tě bolí hlava, tak to on pije. A já jsem mu donesl pravý Budweiser, flašky, on to vypil a říká: No já v tom nevidím rozdíl.

Martina: A stejně tak je to v hudbě.

Laco Déczi: Tak je to i v hudbě, někdo to nepozná, no…

Martina: Clifford Brown je vlastně dodnes tvůj takový guru, přestože mu bylo pětadvacet, jak už jsi tady zmínil, když se zabil, a ty říkáš, že on byl zázrak a že dodnes se od něj učíš.

Martina: Ty jsi řekl, když jsme se bavili o tom, že Clifford mohl být matematik, že byl tak chytrý, že to je na té hudbě slyšet. Ale někdy jsem se setkala s muzikanty, že říkali – na tohle je moc chytrý. Na to, aby ta hudba byla dobrá, je moc chytrý, protože to moc promýšlí. Tak kde je ta pravda?

Laco Déczi: Je to individuální, je to na člověku, rozumíš. Tak jeho fotr byl pianista, takže on v té muzice už vyrost… Ale byl tam ten talent, to je všecko, a vkus. Měl příšernou techniku… ale bylo to tak, jak to má bejt.

Martina: Přišel jsi za všechny ty roky, co hraješ a co jsi se sebou nespokojený, na to, co je to talent?

Martina: Ty jsi říkal, že tvůj učitel, Carmell Jones, ti říkal: I cvičit musíš naplno. Pořád musíš být soustředěný.

Laco Déczi: No, jinak si zvykneš – tomu se říká bad habits –, a pak si budeš dlouho odvykat, když se něco špatně naučíš. To já jsem měl takových všelijakých zlozvyků… A pak se to odnaučit… protože ono ti to stále připadá, že to bude pohodlnější, a ono to není. Tak to pak zkusíš jinak a musíš pořád, až to dotáhneš. To je důležitý.

Člověk musí sám poznat, jestli hraje dobře, nebo ne

Martina: Jenomže jak to sám na sobě poznáš, že teď jsi v tom cvičení na scestí? Já to říkám ze své zkušenosti, že kdybych nešla jednou za čas, třeba jednou za měsíc, ke svojí paní profesorce, tak klidně ještě i teď, jak jsem stará, tak začnu najednou něco cvičit špatně… A ona mi řekne – „Co to děláš? To je chyba, kterou jsi dělala před dvaceti lety. Ty zase myslíš na něco jiného.“ Řekni mi, kdo tebe kontroluje? Kdo je ti těma ušima? Už to zvládáš sám?

Laco Déczi: No hele, moje žena říká: „Tady napsali v tom Youtube (nebo poloksicht nebo jak se tomu říká, ten Facebook, knihový ksicht) a todle napsali…“ A já říkám: „Mě to nezajímá, já na to normálně seru.“ Já jsem se naučil od Carmella jednu věc – sám musíš vědět, jestli hraješ dobře, nebo ne. A to každej muzikant ví. A když tohleto nemáš, tak už ti nepomůže vůbec nic na světě.

Martina: Jenomže on ti taky říkal, že když se ti začne tvoje hraní líbit, tak se na to máš vykašlat.

Laco Déczi: No to je jasné. Protože to pak už nemáš tu kontrolu, to znamená, už nevíš, co je dobrý. Najednou se zamiluješ do sebe, už jsi takovej narcis… Nejhorší pocit je takový… to říkal Dědek Krýsl: „Nechoď to poslouchat do té režie, když nahraješ to sólo. Nebudeš spát, budeš zamindrákovanej. Když to uslyšíš za dva měsíce, tak ty špatné noty, cos tam zahrál, ti nebudou tolik vadit a budeš hledat ty lepší a budeš si říkat, no není to až tak špatný.“ A to je pravda.

Laco Déczi: No to jo.

Martina: A nepromítne se to do života?

Laco Déczi: No tak to zas ne.

Martina: Nejsi třeba věčně nespokojený i v jiných věcech?

Laco Déczi: Tak já o tom nešpekuluju. Někdy jo, někdy ne. To je těžká otázka, vůbec ti nerozumím.

Martina: (smích) Já mám pocit, že to někdy hraješ… Ty se pořád tváříš, jako že nad tím nepřemýšlíš, a já si myslím, že ne, že ty nad věcmi špekuluješ.

Laco Déczi: No, když cvičíš, musíš přemejšlet, vybírat si noty a tak dál… I ten Clifford říkal, když natáčel desku s těma houslema: „Já jsem to měl doma asi měsíc, hrál jsem ty melodie od rána do večera, a už jsem je uměl i odzadu.“ Takže ten to měl prošpikovaný poctivě, a je to na tom vidět.

Martina: Dá se jazz naučit?

Laco Déczi: Tak já nevím… Některý lidi se to… nevím, no… Hlavně tam jsou dvě základní věci, a to v klasický muzice všichni muzikanti znají – že mají rytmus a je tam harmonie. Takový nějaký třetí houslista nepotřebuje znát harmonii, ale jazzový muzikant ji znát musí, protože každá písnička má jinou harmonii, tu harmonii znát musíš.

Martina: Řekni mi, když si zkouším představit jedenáctiletého kluka ze slovenského Bernolákova, jak začíná hrát na trumpetu, tak slyším dechovku, neslyším jazz. Jak sis ho našel?

Martina: Byl někdy ve hře jiný žánr? Zkusil sis břesknou dechovku?

Laco Déczi: No, já jsem hrál dechovku.

Martina: Hrál jsi?

Laco Déczi: No jasně.

Martina: A řekni mi – když sis našel cestu k jazzu, tak si tak říkám, že jsi v té době asi neměl moc spoluhráčů…? Nebo u nás fičel jazz a věděli to jenom znalci?

Laco Déczi: Ale byli nějaký takový… Když jsme začínali, tak já jsem poslouchal vysílání rádia z Ameriky, nahrávané někde ve Washingtonu, které šlo do celé východní Evropy, a to byl každý den jazz od 21.15 do 22.00. No a s tím člověkem, co to nahrával, jsem se v Maďarsku – ještě za komunismu – potkal, on tam byl. My jsme potom natočili nějaké věci v rádiu, když už jsem v něm byl zaměstnanej, a ty pásky já jsem vzal s sebou a dal jsem mu je, a on to potom vysílal z Ameriky. To bylo na krátkých vlnách. A on všecky jména, Sváťa Košvanec a todle, tak všecky řek úplně přesně, on byl takovej pedant, měl takovej nádhernej hlas. Já ti to kdyžtak dám do toho a můžeš to pustit.

Martina: Dobře, tak si potom kousíček pustíme.

Laco Déczi: Já to tady nemám, ale pak ti to můžu poslat.

Martina: Budu ráda.

Laco Déczi: On měl ohromnej hlas a strašně té muzice rozuměl. No, a on tam vysílal takový ty špičkový lidi, který jsou dodnes na světě největší, to znamená Coltranea, Clifforda samozřejmě, Blue Mitchella a tak dál. A tam jsem poprvé slyšel Blue Mitchella a Clifford Browna, a to mě strašně chytilo. Jako toho Davise jsem znal. Davis byl dobrej, Clifford o něm říkal, že byl smooth. On měl smooth feeling, bylo to pěkný. Ale todle, to bylo dotažený až do konce, to bylo tak dokonalý, že to je až neuvěřitelný. Takže takhle jsem se z toho učil. A pak, když jsem došel do Ameriky, tak jsem hrál s různýma kapelama, ale nejvíc jsem hrál s těma Bobby & Eddie Buster. To byli dva černoši a spolu jsme hráli asi 20 let. No a občas jsme se spolu ožrali a mudrovali jsme a najednou Eddie mi říká: „You play like us.“ A já říkám: „Jako jak to myslíš, „jako my“?“ – „No jako my, my černý.“ A víš, jak to vzniklo? Já jsem nevěděl, že Clifford a Blue Mitchell byli černý, protože to bylo z rádia.

Martina: Aha. Jasně, jasně…

Laco Déczi: Já jsem s nima ještě zažil velkou story, to ti musím říct. To byli ohromný kluci, bezvadný. My jsme hráli ve Stanfordu a tam byla taková kapela, asi 12 lidí, a to byli samí černoši. Tam byl George Baker a další, já tam byl jedinej bílej v tý kapele. A to bylo pro nějaký černý byznysmeny, takový ty zazobaný. To byla taková private party, bylo tam asi 50 lidí, a když byla pauza, tak tam přišel takhle frajer, měl paličku, klobouček, a to byl ten boss, co to organizoval. Přišel tam a říká: Who’s the band leader? A Eddie říkal: „My.“ Jo, říkal my. A – „Jak to, že tam máš toho bílého trumpetistu?“ Rasista… A Eddie říkal: „Laco, pojď sem.“ Tak jsem tam přišel a dělal jsem bojácného, už jsem věděl, že něco bude. Eddie byl mazanej, říkal: „Víš, co mi udělal tenhleten? On myslel, že je bílej.“ A ten vodtáhnul do prdele, rozumíš, svěšená hlava.

Martina: Řekni mi, myslíš si, že dneska – protože tehdy si ten klient v tom Stanfordu fakt stěžoval a ti tvoji černošští kluci v kapele se za tebe postavili… nestalo by se ti to dneska taky? A nebo BLM už si našlo jinou cestu?

Laco Déczi: Né, těžko, ti muzikanti tam, ti jsou úplně jiní, to jsou většinou inteligentní lidi. To tě odnaučí rasismus, víš.

Martina: Co tě odnaučí rasismus?

Laco Déczi: Myslím v Americe, víš. Poznáš hodný lidi, poznáš žida, kterej s tebou vyjebe strašným způsobem, pak takovýho, kterej ti pomůže… Jako Bergmann, doktor, kterej se mnou hraje perkuse – 20 let jsem neměl pojištění, dával nám léky, všecko. Víš, takhle to je. Je to o lidech, všecko to je o lidech.

Inteligentní, pracovitý lidi nemají na kraviny jako Black Lives Matter čas

Martina: A je tam teď jiná situace, než když jsi tam svého času emigroval? Právě mám na mysli třeba to Black Lives Matter a podobně?

Laco Déczi: No tak to jsou zase ty negry, to je negrovina. To nebude nějakej doktor dělat, takovýhle kraviny. Na to ani nemá čas, je v nemocnici a pracuje. To povídal Trump krásnou větu, když ho zvolili za prezidenta, a lidi začali protestovat. A bylo to asi v sobotu, v jedenáct hodin strašná stávka, samý mladý. A Trump říkal: „Podívejte se na ně, jak může někdo jít v jedenáct hodin dopoledne protestovat a nebýt v práci? Tak to je přesně vono.“

Martina: Víš co, já když přemýšlím – ty jsi opravdu zažil Ameriku ze všech možných úhlů pohledu. Ty jsi ji zažil jako emigrant z komunistického režimu, ty jsi ji zažil jako člověk, který hrál v Central Parku, aby se uživil, pak jsi ji zažil už ale taky jako úspěšný a vlastně mezinárodně uznávaný hudebník. Zažil jsi, řekla bych v té době ještě úplně svobodnou Ameriku tak, jak jsme ji měli rádi z filmu Lid versus Larry Flynt a zároveň jsi potom zažil Ameriku, která společně bojovala proti Trumpovi, a teď zase za Joea Bidena. Řekni mi – jak ji pozoruješ? Co pro tebe Amerika znamená dneska? Já jsem vyjmenovala jenom takové základní mezníky. Vnímáš to taky tak?

Laco Déczi: No, tak já jsem se v podstatě o tu politiku moc nezajímal, ale jednu věc jsem zjistil, že už Reagan byl skvělej prezident, úplně ohromnej. No, ten Bush byl takovej divnej, pak tam byl Trump, a to je úplně geniální člověk.

Martina: Předtím ještě Obama.

Laco Déczi: Obama, to byl takovej… nic moc. Špatná ekonomika, on se v tom nevyznal, kdežto Trump byl úplnej obchodní fenomén. A ještě člověk, který mluví, co si myslí. Ty všichni blbové maj napsanej papír, tenhleten Biden, který má pleny, ten má takhle napsaný papír a takhle kouká s těma očima na tabuli v televizi, aby to tam přečet. Chodí takhle po schodech, aby mu nevypadla plena. To je normální blb, ten je tam nastavenej z nějaký mafie. On například udělal takovou věc, že to vyhrál v Texasu – a Texasani jsou všichni republikáni… jak tam mohl vyhrát? Takové chyby dělal. Podvod.

Martina: No z Kalifornie se teď lidé dost hromadně stěhují do Texasu, protože Texas a jeho vnitřní politika je republikánská.

Laco Déczi: No jasně.

Martina: Řekni mi, když už jsme takhle sklouzli do současnosti… Ty jsi svého času řekl veřejně, že Donald Trump je nejlepší prezident. Zůstali ti potom kamarádi?

Laco Déczi: Ale jo. Největší sranda, že můj švára, kterej utek do Německa – a on je výbornej doktor –, říkal: „Ten Biden, konečně tam je. Ten Trump, to je takovej blb, mluví blbosti…“ Ten vůbec nemluví blbosti. Vůbec. On například – víš, co řek tej krávě, tej Clintonovej?

Martina: V té veřejné debatě?

Laco Déczi: Nó.

Martina: (smích) Já jsem to četla.

Laco Déczi: No to je neuvěřitelný. Ona do něj rýpala, že jak má ty vlasy udělaný a tak, a on říkal: „Ty do mě rýpáš, nemáš ty náhodou krámy?“ Ona říkala: „Nemám.“ A on říkal: „Nekecej, dyť ti teče krev i z očí.“

Martina: (smích) Je to brutální. Chápu, že se to líbí tobě, ale je to mazec.

Laco Déczi: Krásný, to je kráva úplně neuvěřitelná, úplně blbá. Ona chtěla být starostka New Yorku, oni jí dali otázku o Broadwayi a ona nevěděla, že v New Yorku jsou dvě Broadwaye. Že je West Broadway, o tom nevěděla vůbec nic. No tak to je jasný.

Martina: Když se o tom tak bavíme, tak čeho sis tedy nejvíc cenil na Trumpovi a jeho politice?

Laco Déczi: No vůbec, to jednání takové, víš, to se mi strašně líbí, takovej otevřenej. Já znám i lidi, který u něj dělaj, a strašně si ho všichni pochvalujou. On jedná na rovinu – když ho někdo nasere, tak letí na minutu na ulici. Takhle to má bejt. Oni mu nemohli dokázat ale vůbec žádnej podvod, žádnou korupci. On nic špatnýho neudělal, nikdy. Oni jsou z toho nešťastný.

Martina: Nakonec se ukázalo, že to skutečně byl komplot…

Laco Déczi: Komplot, samozřejmě.

Martina: … co se týká jeho spolupráce s Ruskem.

Laco Déczi: Jasné. Mu vytýkali, že má takovou ženskou, a on říkal: „No, ale je hezká, Američanky jsou malý, tlustý.“

Martina: No, to prolomí ledy. (smích) Řekni mi, podle nedávných průzkumů si skoro tři čtvrtiny Američanů, přes 70 %, nepřejí, aby Joe Biden znovu kandidoval. Jak vlastně vypadá Amerika pohledem Američana, který se ale přesto dívá ještě trochu zvenčí, protože je cizinec? Jak vypadá Amerika teď?

Laco Déczi: Né, oni se nedívaj, oni…

Martina: Ne, ty.

Biden zavedl žebračenky, ze kterých mají lidi víc, než kdyby pracovali

Laco Déczi: Jo já, můj pohled. No tak já nevím… Víš co, ono se to moc nemění, protože já se pohybuju mezi kamarádama. A to jsou většinou muzikanti. A nebo jako jeden výbornej kytarista, kterýho jsem dlouho neviděl, protože asi hrál hodně kšeftů. A on je doktor – operuje nohy, specialista na nohy, má asi čtyři nemocnice – a má ženu, která kamarádí s mojí ženou. A je to strašná bidenovka. Moje žena samozřejmě volila taky Trumpa, takže se s ní radši nehádá. A představ si, co se jí stalo. Ona je takovej lidumil, a teď někde potkala takovou asi pětadvacetiletou černošku, měla dítě a že nemá peníze. Tak ona ji zaměstnala. Že by tam dělala někde v tom officu. A moje žena říkala: „Počkej, teď šlápne do hovna, to se bude divit.“ A tohle, to my známe. A ona taková naivní. No tak jako fajn, tak si ji tam vzala, všechno, podepsaly smlouvu, no a ona nepřišla první den do práce. Přišla asi až za 14 dní.

Martina: Tak jí to nevyšlo, no…

Laco Déczi: No počkej teď, to nevíš…

Martina: Nevím.

Laco Déczi: Řekla slavnou větu… Přišla tam a ona jí říkala: „Kde jsi byla 15 dní?“ A ona: „Takhle se mnou nemluv, to je rasismus!“ A teď se chytila za hlavu. Biden zaved takový dávky, ty žebračenky, takže když žena bude dělat někde ve Walmartu za kasou, tak dostane asi o 200 dolarů míň, než když dostane žebračenku. Takže nemůžou nikde najít, furt hledaj – hidden work. Furt hledaj, nikdo nechce do práce, dostávaj žebračenku.

Martina: Když porovnáš Ameriku, do které jsi přišel v tom roce ’85, a tu současnou – co se hlavně změnilo?

Laco Déczi: No tak to bylo takové… například v Harlemu byl všude bordel – papíry, plechovky a todle, ale na každém rohu se hrálo. Sice zadarmo nebo za něco, ale všude. Teď jsou tam dva tři kluby… je tam samozřejmě čisto. Takže tohle bylo dobrý. A my jsme hráli s Eddiem dva kšefty denně. My jsme hráli odpoledne ve čtyři hodiny a pak večer. To všecko se zmenšilo, je toho míň a míň.

Martina: Já se vůbec nedivím, že jsi emigroval, když tě tak znám, takovou tu tvoji svobodomyslnost. A navíc jazz, že jo… Ale dost se divím, že jsi emigroval tak pozdě.

Laco Déczi: No tak… já jak jsem hrál v tom rádiu, tak jsem si vydělal slušný peníze, my jsme se měli v tom rádiu dobře. Provázeli jsme zpěváky – nahrávali jsme playbacky a pak jsme to šli točit do televize; my jsme tam byli všichni zelený, protože jsme byli přiožralí… Bylo to natočený, tak jsme jenom dělali… Občas jsem zažil takové krásné srandy, když jsme někde nahrávali a nějaký zpěvák tam zpíval něco potichu a najednou jeden, jak byl přiožralej, tak mu spadnul saxofon… A taky takový zážitek byl ve východním Německu, na to v životě nezapomenu. Právě teď umřel – Venca Týfa. To byl geniální leader trumpetista, skutečně světovej, a ohromnej člověk, já jsem ho měl hrozně rád, strašnej hráč. Ten to měl komplet, jak ten Clifford Brown, ten měl ten vršek tak zmáklej.

Martina: Já jsem s ním zpívala v Japonsku. To si pamatuju. Strávila jsem s ním 15 hodin v letadle.

Laco Déczi: Geniální. A my jsme tam někde ve východním Berlíně dělali nějaký Kessel Buntes. A teď tam byl ještě takovej asi 14člennej dětskej sbor. A to byli Němci, děti německý. A teď ty pionýrský šátky a takle… a Venca, jak by vožralej, tak se zapomněl v šatně, už běžely kamery a on se tam tlačil mezi těma pionýrama a říkal: „Uhni, Hitlerjugend!“ (smích) A to nám půl hodiny tekly smíchy slzy.

Martina: (smích) To tedy těm dětem asi taky. No… ale já jsem se vlastně ptala, proč jsi tak pozdě emigroval? Tedy ještě, že si trošku odpovím – četla jsem poznámku Milana Ulricha, saxofonisty, který ti vždycky říkával: „Co tady ještě děláš?“

Laco Déczi: Jo, to Milan Ulrich říkal. A s Milanem ti řeknu taky krásnou story. Tam byl trombonista Miroslav Kužel, takovej malej, zrzavej, geniální hráč; a oni se nežrali. Milan byl původně Brňák, ale pak už Praha, a Čuďa vyšel z vojenské školy, ale frázoval jazzově, byl to ohromnej muzikant, ta vojna mu neuškodila, akorát pomohla. Ono z vojny vyšli výborný muzikanti – jako Mirek Kejmal, geniální, jeden z nejlepších klasickejch hráčů, světovej. A oni se nežrali. A takhle jsme jednou byli někde na zájezdu, a teď tam byl jenom jeden volnej stolek – ty skupinky už seděly pohromadě – a tam seděl Milan Ulrich a Čuďa si k němu přised. Ne… to nebyl Milan, to byl Dědek Krýzl. A ten tam seděl a teď si k němu přised Čuďák a já jsem si tam sed taky, že to bude dusno, to chci vidět. Oni takhle po sobě koukali a najednou Dědek říkal: „Hele, Čůďo, nic ve zlým, ale víš, že já jsem pěknej čurák? – Ale Dědku, nejseš čurák. – Ale jsem čurák. – Ale nejsi. – Jsem hroznej čurák. Ale víš proč? Protože hraju s tebou.“

Martina: (smích) Nechybělo ti pak tohle v Americe, když jsi odešel?

Laco Déczi: Tak oni maj taky dobrý srandičky.

Martina: Ale pořád jsem se ještě nedozvěděla, proč tak pozdě. Na co jsi ještě čekal?

Laco Déczi: Já hrál v tom rádiu, měl jsem hodně kšeftů – já jsem se neměl špatně, víš. Ale pak tady byl Sonny Costanzo. A pak jsme to se Sonnym nějak utloukli a začal u mě hrát… a tak už to jelo jedno s druhým. Pak jsem přijel do Ameriky a hrál jsem u něj do té doby, než umřel.

Martina: Ty jsi měl „mezipřistání“ v Berlíně, byl jsi nějakou dobu v Německu, a vím, že chlápek…

Laco Déczi: Ne, ne, ne, já jsem utekl rovnou do Kolína nad Rýnem.

Martina: Do Kolína, aha. A chlápek na imigračním ti radil, ať do Ameriky nejezdíš, že v Německu se budeš mít líp. Ale ty říkáš, že v Německu jsi nezůstal, protože tam se člověk může naučit montovat bavoráky, ale ne hrát jazz. Skutečně je to tak?

Laco Déczi: No, tak Američani ho vynašli, ne? Tam jsi u toho. Jako nepudeš kupovat do Ulánbátaru computer.

Martina: A je to tak, že když se jazzman chce stát skutečným jazzmanem, tak musí do Ameriky?

Laco Déczi: Je to nejvíc. Taky se hodně kluci učej, že studujou ty americký hráče, to je taky dneska dobrej systém. Ale prospěje to tam. Ten systém hraní je tam úplně jinej, protože oni hrajou hodně jazzový standardy, protože když se sejdou, tak musej hrát standardy. Tak tam to jede takovým způsobem, že – Co budeme hrát? Tak budeme hrát Horace Silver. Tak Horace Silver víme, že napsal Nica’s Dream a Preacher a Strollin‘ – úžasné skladby. No tak řekne – Co budeme hrát? OK, Strollin‘. Tak udělá takhle a ukáže pět prstů dole, to znamená pět béček, a už jedou. A nebo ukáže takhle nahoru – dva křížky. A už jedou, víš. Když přijdou Evropani, nejsou zvyklí. Se mnou šel jednou nahrávat jeden pianista – Greg Hartley se jmenoval, bylo mu 16. Byl to takovej šmatlavej kluk. A ten už uměl tak tisíc standardů zpaměti. Z listu zahrál úplně všecko, strašnej hráč. To mám taky takovou nahrávku, co jsme nahráli, to se jmenuje Bycicle, to si můžeš potom pustit, tam hraje piáno. To zahrál z listu všecko.

Martina: A kolik mu bylo? Šestnáct?

Laco Déczi: Šestnáct. Nebo Ken Gioffre, saxofonista – neuvěřitelnej. Tomu bylo osmnáct, když jsme hráli spolu, potom odešel a hrál s Frank Sinatrou, s tím big bandem.

LACO DÉCZI