Krátká cesta od základních lidských práv k listině zbožných přání

Koncept lidských práv, na kterém jsou postaveny moderní společnosti, se poprvé objevil v díle španělského mnicha Juana de Mariany v 16. století. Je to „právo na majetek a právo se svobodně scházet a diskutovat společné záležitosti”. Tato práva jsou přirozená, protože je občané nabývají z „vyšší moci”.

Myšlenky Juana de Mariany rozvinul o dvě stě let později John Locke ve své knize „Dvě pojednání o vládě”.

První úkol státu

Hlavním úkolem vlády ve svobodné zemi je chránit přirozená práva, tak to vnímali zakladatelé USA. Proto se americká ústava zabývá omezením moci vlády. Ne tím, co občané nesmí dělat, ale co vláda nesmí činit svobodným občanům.

Koncept přirozených lidských práv se průběhu dalších desítek let formoval do praktické podoby. Aby stát mohl přirozená lidská práva efektivně chránit, musí být nějakým způsobem jasně definována. Dále musí být zavedena dodatečná práva, která zajistí řádný proces při jejich ochraně.

To bylo úkolem prvních deseti dodatků americké ústavy, které byly schváleny najednou a z nichž první definuje svobodu slova a pátý až osmý dodatek určuje, jaká budou pravidla spravedlivého procesu.

Měnící se definice

První zlom v historickém chápání lidských práv nastal před zhruba sto lety během krize ve třicátých letech. Demokratický prezident Franklin Delano Roosevelt během svého projevu v roce 1932 řekl, že „úkolem státníka bylo vždy nově definovat tato práva podle měnících se sociálních podmínek”. Dále pokračoval: „Každý člověk má právo na život; to znamená, že má také právo na slušný život.”

Čtyři svobody

V roce 1941 pronesl Franklin Delano Roosevelt projev, který nese název „Čtyři svobody”. Kromě historického práva na svobodu projevu a svobodu vyznání má člověk podle něj také právo na „přiměřený životní standard” a právo na život v míru.

Na konci války, v roce 1944, Franklin Delano Roosevelt ve svém projevu vysvětlil, proč tomu tak musí být:

„Lidská práva ve své původní podobě se ukázala jako nedostatečná, aby nám zajistila svobodu a rovnost při hledání štěstí. Jsou nutná dodatečná práva, práva, která garantují slušný životní standard pro jednotlivé muže, ženy a děti.”

Listina zbožných přání

Organizace spojených národů ustanovila výbor pro lidská práva v roce 1946. Manželka prezidenta Roosevelta, Eleanor, se stala jeho předsedkyní. O dva roky později představila OSN svoji deklaraci lidských práv, která je považována za základní dokument globálních pravidel pro lidská práva. Deklarace byla schválena jednomyslně, pouze osm zemí se zdrželo hlasování.

Deklarace má 30 odstavců a mezi základní lidská práva podle ní patří nejen právo na adekvátní životní standard, ale i právo na podílení se na kulturním životě komunity.

Malý logický rozpor

Problém takto definovaných práv je v tom, že je možné je rozšiřovat v podstatě donekonečna do okamžiku, kdy začnou popírat sama sebe, protože jejich poskytnutí je závislé na tom, že někdo druhý něco někomu dá. Má-li někdo právo na nějaký standard nezávislý na individuálním úsilí, musí někdo druhý pracovat o to usilovněji. Stát jaksi nevytváří nic.

Anglický filozof doby osvícenství John Hobbes ve své nejznámější knize Leviathan napsal: „V situaci, kdy má každý právo na všechno, neexistuje spravedlnost”.

Skupinová práva

Posledním krokem na krátké cestě lidských práv je institut skupinových práv. Jsou to práva, která náleží každému jednotlivci v nějaké skupině definované podle rasy, původu, pohlaví nebo čehokoli jiného.

Přitom pohlaví definuje OSN takto: „vnitřní identifikace jako muž, žena, kombinace muže a ženy nebo nikoho: jak si jedinci říkají”. Taková definice ovšem umožňuje, aby se muž prohlásil ženou a dožadoval se všech ženských práv.

Thomas Pangle ve své knize „Filozofické základy lidských práv ” argumentuje, že lidská práva, která jsou postavená na takovém základě, nemají „větší vážnost a morální autoritu než krabice dopisů poslaných Santa Clausovi”.