Lidé musí začít rozlišovat, co je v ochraně přírody relevantní, a co je pouze ideologie |

Sdílet článek:

Starost o přírodu, zemi, vodu a vzduch není ničím novým. Starali jsme se o to, kde žijeme dlouhé tisíce let, a až s průmyslovou revolucí jsme se začali k našemu prostředí chovat opravdu drsně. Člověk vždy likvidoval své životní prostředí úměrně svým technickým možnostem, a tak si v dobách průmyslového okouzlení neuvědomil, že se nechová velmi drsně jen k přírodě, ale také sám k sobě a své budoucnosti, a až mnohem později zjistil, že otrávenou vodu a znečištěný vzduch nevyváží technologickým pokrokem. Někteří si to jen uvědomili, další o tom pouze nahlas mluvili, ale byli i tací, kteří pro zlepšení prostředí, ve kterém žijeme, skutečně něco udělali. A tento hlas sílil natolik, že ho zaslechli i politici, a věci se měnily: Do potoků a řek se vracel život, ve městech se zase dalo dýchat. V mnoha směrech se objevily postupy daleko šetrnější k přírodě. Pak se ale do této chvályhodné snahy vlomila ideologie, jakoby někteří politici či aktivisté, a různí spasitelé zjistili, že právě to může být skvělý způsob, jak ovládnout lidi, jak jim vnutit svou vůli, a přitom se tvářit nikoliv jako totalitní ideolog, ale jako zachránce. Jaký je dnes rozdíl mezi láskou k přírodě, ochranou přírody a pouhou ideologií? Jak můžeme být k přírodě stále vlídnější, aniž bychom rozdělovali a ničili společnost, jak to mají ve zvyku extrémisté? O tom všem a mnohém dalším budeme mluvit s krajinným inženýrem, ekologem a milovníkem přírody, Vilémem Jurkem.

Martina: Ještě zmíním, že jste vedoucím úseku péče o přírodu ve spolku Rezekvítek. Tak teď už vás známe, ale potřebuji vás znát víc. Hned na začátku jsem řekla, jaký je dnes rozdíl mezi láskou k přírodě, ochranou přírody, a pouhou ideologií. Povězte mi, vy jako ochránce přírody a ekolog: Jaký je rozdíl mezi ochranou přírody jako takovou, ideologií, nebo jenom náklonností a láskou k přírodě?

Vilém Jurek: Hlavní rozdíl bych shrnul tak, že láska je odhodlání a směřování k tomu, že chci něco zlepšit, a jdu na to tak, že mám cíl, který chci splnit. Kdežto ideologie je spíš o tom, že se debatuje, diskutuje a příliš reálného se neudělá. Ovlivňuje se tím spousta věcí, ale je to spíš teoretické, než praktické. Takže láska ke krajině, a vůbec k přírodě, je o poslání přírodu chránit, což nemá úplně každý. Člověk se pro to musí narodit, nebo získat nějakou zálibu, nebo cit pro přírodu.

Martina: A teď mi ještě řekněte jednu důležitou věc: Existují povolání, která zjevně vyžadují profesionalitu, a pak jsou taková, o kterých lidé mají pocit, že do toho může mluvit úplně každý, a to je třeba právě ekolog. Studoval jste to, věnoval jste se tomu, jste krajinný inženýr, a přesto mají mnozí pocit, že je mluvčími přírody činí jenom láska. Co s tím?

Vilém Jurek: Odbornost a zkušenosti jsou důležité, a může to být jakýmsi limitem, nebo indikátorem toho, jestli to daný člověk myslí opravdu vážně, nebo ne. Když to vezmeme, tak to, že někdo má rád přírodu, ale nevyzná se v ní, a často hovoří v diskusích o nějakých věcech, které jsou laického založení, tak…

Mnoho lidí, včetně odborníků, neví, co to jsou remízky. Lepší by bylo mluvit o prvcích zeleně.

Martina: Víte co? Na to, abych věděla, že vypouštět nefiltrované zplodiny do vzduchu, nemusím být vzdělána v oboru. To je jistě pravda. Ale pak myslím, že všechno chce řemeslo, všechno chce fortel – i ekologie. Ale dnes je ekologem každý.

Vilém Jurek: Ano. Tak. Myslím, že rozdíl je v tom, že řada lidí tomu rozumí, ale už to nedokáže naplňovat. Řeknu to na příkladu jednoho velkého tématu: Obnova remízků v krajině. První věc je, že když se zeptáte lidí, kteří argumentují tím, že chtějí mít remízky v krajině, tak oni neví, co to remízky jsou. To je první věc. Druhý zádrhel je v tom, že se ani ve vědeckých studiích, nebo ve výzkumu, neví, co to jsou „remízky“. Někdo říká, že remízek jsou místa, kde se lámaly nějaké pozemky, které zůstaly bez péče, a jsou zarostlé, vznikl tam lesík. Naopak některé publikace hovoří o tom, že to jsou původní meze, které zarostly.

Remízek je symbol obnovy krajiny. Ale jak krajinu obnovit, nebo jak založit remízek, to už ví jen zkušený člověk, který v tom má nějakou praxi. Takže se dost často hovoří o remízcích, a když se člověk v tomto oboru pohybuje, tak odevšad slyší „remízek“, a že je potřeba obnovit remízky, nebo někdo říká „meze“.

Martina: Určitou dobu to byl symbol toho, aby přestaly existovat nekonečné lány.

Vilém Jurek: Samozřejmě. Obnova remízků je bezesporu velice důležitá věc. Ale odborníci, nebo mí kolegové, kteří tomu trošku rozumí, už příliš o těch remízcích nemluví, ale hovoří se o zeleni, o prvcích zeleně. Pokud to stáhneme do územního plánování, tak existují územní systémy ekologické stability, které obsahují biocentra, biokoridory a interakční prvky. Takže se mluví v této odborné úrovni, ale v momentě, kdy začne někdo operovat s remízkem, tak to je možná to místo, kde se láme láska ke krajině, a ideologie.

Martina: Myslíte si, že když někde odborníci začnou propagovat remízky v tomto znění, tak vy víte, že neví?

Vilém Jurek: Víceméně jo. Je to častý problém. Ale i já to někdy použiju, když už nevím. A musím to používat i z toho hlediska, že se věnuji ekologické výchově a osvětě.

Martina: Jde tedy jen o termín.

Vilém Jurek: Ano, spíš o termín, a vysvětlení. Když už jsme u remízků: Vidíte, že je to dost obsáhlé téma, takže když mám nějakou přednášku, nebo diskusi, tak vždycky říkám, že remízky jsou něco jako paní Colombová – všichni o nich mluví, ale nikdo je neviděl.

Lidé musí začít hledat a rozlišovat, co je v ochraně přírody opravdu relevantní, a co je jen ideologie

Martina: My je občas vídáme. Řekla bych, že laici považují za remízky takové malé hájíčky na krajích polí, nebo i uprostřed pole. Ale pojďme jinam. Tématem remízků jste zástupně otevřel velmi důležitý problém: Všichni jsme byli svědkem toho, že v uplynulých letech to covid trošku zbrzdil, ale předstoupilo malé děvče, a všechny odborníky i laiky plísnilo za to, že jí zničili zeměkouli. Řekněte mi, jak to vnímáte vy, jako odborník? Nechci se vyloženě zabrzdit na Grétě, ale řekla bych, že ona symbolizuje určitý přístup veřejnosti k ekologii a k jednání.

Vilém Jurek: Já symbol Gréty vnímám velice neutrálně, a nepřikláním se ani k jedné straně. Její vystupování, a vůbec prosazování tohoto tématu, jde mnohdy až za hranu tím, že jsou to někdy až emotivní proslovy o tom, že je zničená krajina, zničená planeta, a že máme začít stávkovat, a upozorňovat, víceméně guerrillově, na tento problém. Asi se to ponese celým rozhovorem. Já jsem zastáncem toho, méně o tom mluvit, a víc jednat. Ale samozřejmě, je to o tom, že to jsou proklamace. Na druhou stranu musíme uznat, že jí se podařilo, díky mediálním výstupům, na tento problém upozornit, takže se o tom začalo daleko více mluvit i v tom rozměru, že se o tom začalo mluvit trošku kritičtěji, začalo se tam projevovat kritické myšlení.

A jestli má Gréta ve všem pravdu, jestli je to opravdu tak, že planeta je definitivně zničena, a je potřeba státníky vyburcovat i tímto způsobem? Nebo tleskat, že to je naprosto úžasné? V mém případě je to tak, že ji nevnímám tak, že by mě nějak vyloženě ovlivnila. Ale chápu, že někoho ovlivní.

Martina: Chápeme, že je to vlastně malé děvče, a může přijít se zajímavou myšlenkou. Ale podívejme se, jestli jste se od ní třeba něco zajímavého dozvěděl? Jestli i vás, odborníka vyburcovala, a vy jste si řekl: Páni, to muselo přijít malé děvče, nebo mladé děvče, aby mi otevřelo oči?

Vilém Jurek: Asi ne. V mém případě to není tak, že by mi vyloženě otevřela oči, protože mi je ani otevírat nemusí. O tom, že existuje celosvětová ekologická krize a že planeta má trable, se už mluví řadu let. Pokud někomu otevřela oči, tak je to dobrý, ale musí si v tom začít hledat i to, co je opravdu relevantní. Možná, že je to ideologie, ale je potřeba pátrat dál, a pídit se k nějakým dalším údajům, zjišťovat alternativy, a hlavně, jak to řešit. Jestli existují nějaká řešení. Co můžu udělat já sám? Čím já můžu ovlivnit své okolí?

Řada věcí v Zelené dohodě může mít takové následky, na které hospodářství mnohých států nemusí být připravené

Martina: V každém případě asi oba budeme souhlasit s tím, že spolu s proklamacemi, o kterých jste mluvil, se zelenou ideologií možná otevřela Pandořina skříňka. Řekněte mi, jako člověk, který se ekologii a krajině věnuje, co to může napáchat? Jaká jsou nebezpečí?

Vilém Jurek: Napáchat to může ideologické a radikální změny, které můžou přijít skokově. Abych nechodil kolem horké kaše, tak je to velké téma omezení spalovacích motorů. Já tuto problematiku, byť se zabývám ochranou přírody, docela sleduji. Mezi přáteli mám jak zastánce elektromobilismu, tak i zastánce spalovacích motorů. Myslím, že tyto změny musí být pozvolné. Nejde to řešit hned nastavením limitů, a říct: Končíme! Ať jsou to třeba uhelné, nebo jaderné elektrárny, případně dieselové motory. Nejde to opravdu řešit radikálním způsobem, tedy tak, že to teď hned zakážeme.

Druhá věc, která je v tomto případě až skoro nebezpečná, je to, že budeme mít tolik mluvčích tohoto tématu, že se nedopídíme nějakého reálného výsledku, aby se skutečně něco změnilo. Další věcí je, že v naší rozvinuté západní společnosti o tom mluvíme daleko kritičtěji, a s daleko větší nadějí, že můžeme něco změnit. Kdybychom se podívali do států chudého jihu, a zeptali bychom se úplně prostého člověka, jestli to nějak vnímá, nebo jestli chce nějakou změnu, tak buď nebude vědět, nebo se ho to nebude týkat. A v momentě, kdybychom chtěli někde v Africe zakázat spalovací motory, tak by se tam bez aut obešli, tu zkušenost mám, v Africe jsem sám byl, takže vím, jak to tam funguje.

V rámci tohoto tématu a hrozeb je pestrá škála, a z mého pohledu, a dost o tom mluvím, nám na základě různých studií vznikají prováděcí koncepce a různé metodiky. Napočítal jsem asi osm různých metodik, jak se bránit suchu.

Martina: K tomu všemu se ještě dostaneme. Mluvil jste tady o tom, že by změny měly být, že o nich víme, a že je potřeba se o vzduch a vodu starat, ale. Ale, že by změny měly být pozvolné. Nečekala jsem, že se ke Green Dealu dostaneme tak brzy, ale asi musíme říct „a“, abychom mohli pokračovat. Myslíte si, že politika Green Dealu tak, jak je nám předložena, je pozvolná? Jak se na ni díváte? Jak se na ni dívá ekolog, odborník?

Vilém Jurek: Dal jsem si tu práci, že jsem to přečetl, a zjišťoval jsem. Ona svým způsobem navádí k tomu, aby změny byly pozvolné. Je to úhel pohledu. Někteří ekologičtí aktivisté podrobili tuto Zelenou dohodu dokonce kritice, a říkají, že je moc pomalá a laxní a že změny musí přijít ještě dřív, a musí být více restriktivní. Na druhou stranu je to úhel pohledu ekonomický nebo hospodářský, protože spousta věcí, které jsou v Zelené dohodě obsažené, může mít vliv na hospodaření, a hospodářství na to nemusí být připravené.

Zrušení spalovacích motorů, uhelných a jaderných elektráren, a nulové odpady, budou mít dopad na každého z nás

Martina: Můžeme být trochu konkrétnější. Protože ne mohou, ony budou mít vliv, a vy musíte vědět jasně a určitě mnohem víc my ostatní. Jaký? Jak to dopadne? Na každého jednoho z nás.

Vilém Jurek: Nechci se opakovat, ale jsou to spalovací motory a také věci, které se týkají třeba odpadů. Je tam důraz na stoprocentní bezodpadovost, vlastně zero-waste, kdy bychom v rámci oběhové ekonomiky měli recyklovat naprosto všechno. To samozřejmě dnes nejde.

Martina: Ale přitom máme odstavovat elektrárny. Toho se nebojíte?

Vilém Jurek: To je další téma. A to, že nyní dochází ke zdražování energií, je malá ukázka toho, že energetika není tak jednoduchá, a měli bychom se jí víc zabývat. Když budu hovořit o tom, jestli omezit a uzavírat uhelné, nebo jaderné elektrárny, tak pokud by tady k tomu došlo, tak se musíme podívat na takzvaný energetický mix, jestli jsme schopni v nějaké výhledové době doplnit energetickou spotřebu alternativními zdroji energie. To je velký problém, protože kdybychom teďka skokově zavřeli uhelné elektrárny, tak se můžeme dostat na úroveň Afriky, kde je v některých denních hodinách vypnuta elektřina, protože jí není dostatek.

Martina: Máte z toho obavu? Nebo si myslíte, že přeci jenom někdo vezme rozum do hrsti, a začne třeba dokonce i počítat?

Vilém Jurek: Já jsem v tomto velice pozitivní, možná i naivní, ale věřím, že si někdo konečně vezme kalkulačku, a začne to komplexně počítat, a dá si s tím práci. Já jsem opravdu neviděl žádnou dopadovou studii. Neviděl jsem, a dokonce jsem to hledal, jestli existuje něco takového, kde je tento scénář peněžně vyčíslen, kde by bylo zahrnuto i to, že pokud by nebyla energie, tak to může dospět k tomu, že budou odstávky v továrnách, a kdo takovou odstávku zaplatí.

Mluví se o externalitách, o ničení životního prostředí, ale problém může být i v tom, že nikdo takovou odstávku nezaplatí. Já se nebojím, že by k tomu došlo tady, ale bojím se toho, že energie bude natolik zdražená, že to bude mít dopady na běžné lidi. Dnes už to vidíme na krachu distributorských společností, a co to udělalo s lidmi, kteří museli změnit distribuční firmy, které zkrachovaly, byly vytunelovány, nebo skončily. U nízkovýdělečných lidí to může být problém.

Ještě jsem neviděl žádnou dopadovou studii Green Dealu. Vždyť může dojít k vypínání proudu domácnostem, a zastavování výroby v továrnách.

Martina: Vy říkáte: Nebojím se, protože věřím, že někdo přijde, a vezme kalkulačku. Teď je otázka, jestli ten někdo bude mít vůli, a také odvahu, protože bych řekla, že se spíše množí lidé, kteří trpí něčím, čemu se říká environmentální žal. Řekněte mi, co je environmentální žal? A kde se tady vzal, že muselo vzniknout nové slovní spojení?

Vilém Jurek: Když teď řeknu nějakou definici, tak to bude špatně, a dost lidí mi vynadá za to, že jsem to řekl nepřesně. Každopádně je to o tom, že někdo má najednou strach, že se opravdu zhorší stav planety, že nás to tady zatopí, nebo bude sucho, a budeme tady mít poušť, dojde k nějakému blackoutu, vyhynou nějaké druhy, a celkově z toho budeme smutní, že nikdo nic nedělá. Ale myslím, že toto opravdu není řešení.

Martina: Jsme skutečně v klimatické krizi?

Vilém Jurek: V ekologické, která zahrnuje spoustu dalších věcí. Jakýkoliv problém, který máme, je nějaký komplex. Vždy má důvody, proč máme takové sucho, nebo jsme měli období suchých let. Myslím, že to nelze házet jenom na problematiku nějakých globálních změn klimatu, ale je to taky problém hospodaření v krajině. A je to ještě o tom, že je degradovaná půda, ztráta interakčních prvků v krajině, a tak dále. Ekologická krize obsahuje několik dílčích problémů, ať už je to globální oteplování, problém odpadů, ztráta stanovišť, ekosystémů, chemické znečištění přírody, a tak dále. Takže já ekologickou krizi beru tak, že tady je, a musíme s ní něco dělat.

Martina: Musíme s ní něco dělat. Myslíte si, že na to zabírá teatrální projevování environmentálního žalu?

Vilém Jurek: V rámci teatrálnosti to tak prostě je, každý se nějak vyjadřujeme. To bych nechal na lidech, a nějak zásadně mi to nevadí. Myslím, že tyto emotivní výstupy jsou někam cílené tak, aby ovlivnily politiky. To je věc, která je tak asi dána, ale mně to víceméně tolik nevadí. Spíš mi vadí, že se o tom jen mluví, a hledá se problém, a dost věcí zabíhá až do extrémů, takže spíš, než hledání řešení, se hledá, proč to nejde.

Martina: V čem tedy konkrétně?

Vilém Jurek: Asi bych to raději řekl na příkladu sucha, nebo vůbec revitalizace krajiny a zadržování vody v krajině. Dost často se hovoří o tom, jak to máme v krajině zlepšit, ale když se navrhne nějaké opatření, třeba tolik propagované rozdělování půdních bloků – čehož jsem velkým propagátorem, aby se velké bloky rozdělily, a vkládaly se tam meze. Tak když jsem s tím před třemi roky přišel, tak jsem dostal odpověď, že to není tak důležité a že důležité je budování mokřadů a že toto není hlavní řešení na zlepšení stavu krajiny. Z mého pohledu je problém, že lidé hledají, proč to nejde, místo toho, aby jako odpověď na téma rozdělování půdních bloků bylo řečeno: „Ano, to je dobré řešení, a patří to do tohoto komplexu,“ tak se spíš objevuje kritiky, a že to nefunguje.

O problému sucha mluví stále odborníci i laická veřejnost. Ale není vidět, že by se v krajině dělo něco zásadního.

Martina: Vidím, že vás to stále táhne k tématu sucha, a myslím, že to je velmi zásadní, a pokud se nám v budoucnu nemá lepit jazyk na patro, tak to musíme řešit. Vy jste řekl, že lidé o tom spíše mluví. Slovem „lidé“ myslíte i odborníky?

Vilém Jurek: Ano. Odborníci i ta laická veřejnost o tom spíš mluví, ale aby se v krajině něco zásadního dělo, tak v tom pořád posun nevidím.

Martina: Víte, to je možná u vás odborníků ten největší problém. Protože o tom, jak hospodařit s vodou v krajině diskutujete, řekla bych planě, už mnoho let, a je to stále stejné, jako u covidu, kdy se na řešení neshodnou především odborníci. Co potom mají dělat lidé? O to víc se pak názory a postupy tříští. Jako odborníci jste se neshodli v tom, jak hospodařit s vodou v krajině. Ano, mluví se o tom velmi. Někteří tvrdí: „Už je pozdě na to, dělat jenom nějaké drenáže a podobně. Je to dobré, ale je čas na velká vodní díla.“ Jiní řeknou: „Jste ekologičtí fašisté, když chcete zaplavovat krásná údolí Berounky.“ A tak to pokračuje: máme u nás velká vodní díla na odtávání sněhu, a téměř nesněží. Takže já od vás slyším desítky cest, ale to, že byste se shodli tak, že by vzešel jeden odborný názor, nebo se o něm skutečně pragmaticky diskutovalo, to mi chybí, speciálně u sucha. Tak, a teď jsem vám to všechno řekla: Co vy na to?

Vilém Jurek: Ano. Máte pravdu s tím, že je spousty názorů na to, jak tuto krizi se suchem řešit.

Martina: Jak se k ní do budoucna postavit? Ještě to není krize, ale může být.

Vilém Jurek: Já jsem se nad tím zamyslel, a stále se tím zabývám. Kdysi jsem si dělal rešerši všech opatření, prošel jsem si řadu koncepcí, studií a metodik, a co všechno říkají, tak mě napadlo, že tato opatření by měla být komplexní, a měla by být přesně šita na míru danému prostředí, respektive krajině. Není a neexistuje univerzální všelék, protože když vystavíme deset nových přehrad, tak to není komplexní řešení, protože stav na povodí zlepšíme pouze v blízkosti řeky, ale už o pár kilometrů dál problém sucha dál pokračuje.

Komplexní pozemkové úpravy řeší řadu problémů. A musí to být opatření přímo šitá na míru danému regionu.

Martina: Ano, ale zadržíme vodu v krajině. Není v tuto chvíli prioritou, jakýmkoliv způsobem ji zadržet?

Vilém Jurek: Ano, jakýmkoliv způsobem ji zadržet. Spíš je to o tom, že je to zlepšení stavu okolí, v případě vybudování nějaké větší vodní nádrže. Ale jak jsem říkal, o pár kilometrů dál, řekněme přes nějaký kopec, nebo vrchol, už mohou být úplně jinačí podmínky. Je to potřeba opravdu řešit individuálně, a hledat cesty, aby to co nejoptimálněji řešilo tuto problematiku.

Martina: Chcete mi vlastně říct, že to, co zabere v Litoměřicích, nezabere na jižní Moravě? A chce to se zachovat podle toho kterého krajinného úseku?

Vilém Jurek: Ano, je to potřeba řešit. Komplexní řešení máme v podobě územních plánů, do kterých můžeme vkládat komplexy územních systémů ekologické stability, které také obsahují různé vodní prvky, rybníky, mokřady, poldry. Do územních plánů můžeme dávat to, že se nebude zastavovat zemědělská půda, což je jedno z opatření, a že budeme výstavbu ve volné krajině koordinovat.

Martina: To bychom asi museli začít bourat mnohá sídliště, a mnohé zastavěné plochy, třeba hangáry. A k tomu nejspíš nedojde.

Vilém Jurek: To samozřejmě už nejde, byl by to krok zpátky. To už řešitelné není.

Martina: Tak co tedy dělat?

Vilém Jurek: Řešit tyto věci systémově. Jak jsem říkal, územní plány. Potom, v případě volné krajiny, takzvané komplexní pozemkové úpravy, kterých je v tuto chvíli v naší krajině velmi malé množství. A komplexní pozemkové úpravy řeší řadu problémů, a jsou to opatření, které jsou přímo šité na míru danému regionu.

Martina: Říkáte: komplexní pozemkové úpravy. Zní to dobře, ale nenarazí to vzápětí na jeden z velkých problémů, a to vlastnictví půdy?

Vilém Jurek: Ano. Naráží to i na tyto problémy. Celé toto téma by možná vydalo na jeden díl povídání o pozemkových úpravách. Znám řadu příkladů, kde se to opravdu povedlo, kde se v krajině vymezily prvky zeleně, a kde se to realizovalo a funguje to. A naopak výsledkem komplexních pozemkových úprav na velkých katastrech může být také to, že je tam navržen pouze jeden lesík, a zbytek je ponechán zemědělské výrobě, takže jsou tam zachovány velké půdní bloky bez jakéhokoliv řešení. Takže to má svá úskalí, a je potřeba být aktivní. Musí tam být ti aktivní lidé, kteří si to pohlídají, a budou trvat na tom, že se komplexním plánem pozemkových úprav dosáhne toho, že v krajině budou prvky zeleně.