Maláčová chce pro státní zaměstnance 3000 korun na hlavu navíc |

Sdílet článek:

Daňové poplatníky by to stálo zhruba tolik jako skoro dvacet let misí českých vojáků v Afghánistánu a Iráku.

Newyorské útoky z 11. září 2001, jejichž dvacáté výročí jsme si o víkendu připomněli, stěžejně přispěly k rozpoutání „války proti terorismu“. Do ní se zejména na území Afghánistánu a Iráku zapojili také české vojenské jednotky. ČR za tyto mise do loňského roku vydala zhruba 17,5 miliardy korun. Z toho za vojenské mise v Afghánistánu vydala v letech 2004 až 2020 celkem 16,4 miliardy korun. Za irácké mise do roku 2009 pak necelou miliardu. Další peníze pak padly na drobnější kuvajtská či pákistánská nasazení.

Komu se taková suma zdá vysoká, nechť si ji zasadí do kontextu. Na zhruba právě takovou částku by daňové poplatníky vyšlo například přidávání státním zaměstnancům o pevnou částku tří tisíc korun, které navrhuje ČSSD. Včera tento záměr, který už dříve deklaroval šéf partaje Jan Hamáček, potvrdila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, jeho stranická kolegyně.

V případě Hamáčkova, resp. Maláčové návrhu jde evidentně o předvolební uplácení. V případě našich vojáků v Afghánistánu nebo Iráku šlo o skvělou reprezentaci země. O přihlášení se k určitým hodnotám. O stvrzení spojenectví. To vše ostatně ani nelze dobře poměřovat penězi. Už vůbec na ně nelze přepočítávat životy našich vojáků, kteří při misích bohužel padli. Jsou-li ochotni politici jen tak uplácet voliče tou samou sumou, za niž po bezmála dvacet let výtečně působili v zahraničí naši vojáci, pak těžko někdo může jejich působení označit za nákladné. Naopak. Jde o doklad výborného poměru cena/výkon, alespoň tehdy vzhledem k dalším možným využitím, jehož se ty peníze – jak nyní před volbami vidíme – také mohly dočkat.

Bohužel, hospodárná, skvělá, ba hrdinská reprezentace českých vojáků v zahraničí se překryla s údobím určitého soumraku Západu, což na jejich působení v očích některých kritiků nezaslouženě vrhá stín.

Tento soumrak symbolizuje jako máloco to, k čemu došlo takřka na den přesně dvacet let po newyorských útocích. V pátek před víkendem ruský plynárenský gigant Gazprom oznámil, že dokončil plynovod Nord Stream 2.

Před dvaceti lety, když se svět sbíral z šoku z „náletu na Dvojčata“, se říkalo, že už nikdy nebude stejný. A není. Svět se změnil. Ale tak, jak by tehdy čekal jen málokdo. Ekonomická síla Západu povážlivě klesá, zejména pak Evropy. Ta tam je ruku v ruce s tím také síla geopolitická. Před dvaceti lety by ke kompletaci Nord Streamu 2 nedošlo. Rusko bylo rozklížené. A Západ mnohem semknutější než dnes. Ale také – tehdy stále čerstvě oslněn svým studenoválečnickým triumfem – bohorovně přesvědčený o své neochvějné pozici světového lídra. Dokonce tak neochvějně, že – rovněž před dvaceti lety – umožnil Číně vstup do Světové obchodní organizace. Tím jí dal ekonomická a geopolitická křídla, která ji nyní vynášejí na pozici supervelmoci nového bipolárního světa.

Domýšlivost předchází pád. A svůj pád nyní Západ prožívá. Ve vojenské oblasti jej demonstruje aktuální nešťastné stažení z Afghánistánu. Potupa. Před dvaceti lety mnozí čekali, že 11. září přiměje Západ k ještě pevnějšímu semknutí. Nenastalo. Západ v domýšlivém opojení zapomněl na to, co jej učinilo tak silným.

Je to zhoubná domýšlivost, jež dala – a sále bohužel dává – Západu zapomenout na to, na čem vyrostl. Na svobodě. Na tom, že dával volný průchod lidské invenci a podnikatelskému zápalu. Na pokoře. Na tom, že nerelativizoval své dějiny. Na tom, že ctil křesťansko-židovské kulturní kořeny a pracovní morálku. Dnes jsou tato slova skoro sprostá. Stejně jako kapitalismus. I na něm Západ vyrostl.

Západ vyrostl, ale teď chřadne. Mohl být mnohem dále, ale upadá na úroveň Číny či Ruska. Není to tak, že jej tyto autoritářské režimy dohání. To je mnohem spíše tak, že Západ ztrátou svého potenciálu klesá na jejich úroveň. Vsadil totiž pod vlivem domýšlivého pocitu neohroženosti chybně na to, na čem v minulosti Peking či Moskva tolik pohořely. Zejména na víru, že ekonomiku a společnost lze rozvíjet administrativně shora, regulovat oboje ve jménu světlých zítřků. A je vlastně jedno, zda pod vlajkou rudou nebo zelenou.

Spontánnost a invenčnost, živené přirozeně „zdola“, jsou třeba v EU stále pevněji sevřeny v kleštích regulací. Co ještě kleště nezahubily, to přežívá jen skrze dotace na dluh. Západ přejal jistou formu socialismu. Ekonomicky slábne, což drolí jeho někdejší semknutost. Místo aby posiloval to, co ve 20. století upevnilo jeho pozici světového lídra, následuje cestu poražených 20. století.

Nord Stream 2 to vystihuje. Evropa, resp. EU domýšlivě vsadila na zelenou politiku. Domýšlivě proto, že míní, že když zezelená ona, zezelená celý svět. Pokud ale budou ostatní světové ekonomiky typu Indie nebo Číny, ba i USA, zelenat pomaleji, Evropa dále hospodářsky upadne, aniž by v environmentální oblasti z globálního hlediska čehokoli podstatného dosáhla.

Dosáhne pouze toho, že bude ekonomicky ještě zranitelnější a energeticky ještě závislejší na Rusku, nejen skrze Nord Stream 2. A ještě rozklíženější v důsledku kremelského „rozděl a panuj“. Smutná to vizitka posledních dvaceti let.