Média proti soudní reformě

Změnu v soudním systému si vynutilo nahromadění vážných až existenčních problémů Izraelského státu, v jejichž řešení brání dnešní nejvyšší soud. Vlastně jde spíše o „protireformaci“, neboť skutečnou reformu, a podle jejich vlastních slov dokonce „revoluci“, provedli v soudnictví aktivističtí soudci v 90. letech minulého století, když si uvědomili, že výkonná moc již nebude automaticky v rukou levice jako dosud (zde). Radikálně levicoví soudci navrhli tzv. základní zákony, které podle nich měly nahradit chybějící ústavu, jež však k praktickému životu nikomu nechyběla, jako nikomu nechybí třeba v Británii. V základních zákonech promíchali soudci pravidla zakotvujícími jejich neomezenou moc s progresivistickými klišé o lidských právech, a levicový parlament zákony odhlasoval, aniž by si tenkrát někdo uvědomil jejich ničivý dosah.

Tyto zákony a z nich odvozená další svévolná pravidla zajistily levici do budoucna monopol na volbu soudců od nejnižší instance až po nejvyšší (zde). Změny také umožnily jakémukoli soukromému subjektu žalovat vládu (dříve jen poškozená strana mohla žalovat), čehož využily protiizraelské levicové a dokonce i teroristické organizace z celého světa, ale nejvíc izraelská levice, která mohla kdykoli žalovat vládní rozhodnutí, a Nejvyšší Soud žalobu mohl přijmout a vládní rozhodnutí zrušit. Nejvyšší Soud (NS) začal postupně zcela svévolně zasahovat do řízení státu. Dalším z nástrojů této svévole se stalo pravidlo, že NS může zrušit takové rozhodnutí vlády, které je „nerozumné“ (nepatřičné, nepřijatelné, nepřiměřené, hebrejsky lo-savir).

Příkladem destruktivního jednání soudců je sabotování repatriace nezákonných migrantů z Afriky. Jednou z nepřátelských akcí Egypta v prvním desetiletí tohoto století byl přesun 100 000 Afričanů přes Egypt a Sinaj do Izraele. Šlo o kriminální živly z Eritreje, Súdánu a deseti dalších zemí. Izraelská vláda vyjednala s africkými vládami návrat těchto ilegálů do Afriky, s čímž většina migrantů za peníze souhlasila. Ale NS rozhodl, že lidská práva ilegálů by v Africe nemusela být na takové úrovni jako v Izraeli a akci zakázal. Většina těchto migrantů se proto dnes potuluje na jihu Tel Avivu, kde dochází k vraždám a znásilněním; cena bytů tam klesla na nulu.

Jiným příkladem je vměšování soudců do hospodářské politiky. Izrael objevil před několika lety obrovské zásoby plynu ve svých teritoriálních vodách a začala se rýsovat růžová budoucnost energetické soběstačnosti. Protože však byla v Izraeli pravicová vláda, sabotoval NS pomocí svých podivných pravidel úsilí o využití plynu s komunistickým heslem „plyn patří všemu lidu“. Levice hledala možnost, jak plynu využít pro „posílení míru“ a tak vymyslela plán na překreslení izraelských teritoriálních vod, aby část plynu připadla Libanonu (zde). Přestože takové rozhodnutí vyžadovalo podle zákona všelidové referendum, rozhodl NS, že zdržovat takovou dohodu s Libanonem by bylo nepatřičné. Rozhodnutí pravicových vlád dříve rušil NS soud s odůvodněním, že půl roku před volbami nelze vydávat důležitá rozhodnutí, avšak levicové vládě na podzim 2022 soud omezení izraelské námořní suverenity dovolil, i když chybělo k volbám jen několik dnů. Levice si tímto darem lásku teroristů stejně nekoupila, libanonský Hizbulláh střílel rakety již několik měsíců po podepsání „dohody“.

Proti skandálním rozhodnutím progresivistických soudců rostla během dvaceti let nevole všech obyvatel. Pravidelně jsou lidé konfrontováni se zcela nepatřičnými a nerozumnými rozhodnutími NS nejen v případech, kdy se rozhoduje pro Araby a pro levici, proti Židům a proti pravici, ale i v desítkách nepolitických případů, kdy pedofilovi je policií a nižšími soudy nařízeno se odstěhovat z domu znásilněného dítěte a NS to považuje za porušení pedofilových lidských práv. Mnoho vrahů a těžkých zločinců vděčí za svou svobodu rozhodnutím NS (zájemce si může na Google Translate přeložit 86 slavných příkladů skandálních rozhodnutí NS zde). Reformu soudů měly ve svém programu všechny židovské politické strany jak současné koalice, tak opozice, kromě Strany práce (socialisté).

Vládnoucí koalice má v 120 členném parlamentu 64 pravicových poslanců, opozice má 46 poslanců za židovské strany a 10 za arabské. Z oněch 46 jsou 42 představitelé pravicových stran, jejichž voličům jde sice hlavně o udržení blahobytného života bez „zbytečné“ ideologie, ale kteří v minulosti spolupracovaly s Benjaminem Netanjahem a také vehementně prosazovali reformu zkorumpovaných soudů. V parlamentu lze za odpůrce reforem považovat jen poslance Strany práce. Takže provládní a protivládní síly jsou mezi Židy dnes v parlamentu v poměru 64:46, zatímco proreformní a protireformní síly dokonce v poměru 106:4 (zde). Tvrdé jádro dnešních demonstrantů proti reformám v ulicích je hlavně ze Strany Práce a Strany Merec (progresivisté co v posledních volbách neprošli 4%ním sítem), reprezentující asi 8% obyvatel, takže pár set tisíc demonstrantů vždy seženou.

Ve 40. letech minulého století bylo v Izraeli mnoho stalinistů a jejich strany tehdy vítězily; jejich potomci ve zmírajících stranách Práce a Merec jsou, ve formě Deep State, zakopáni ve špičkách izraelských tajných služeb, armády, policie, odborů, médií a částečně i podnikatelských svazů (zde). V hlavní bezpečnostní službě, Šin Bet, dokonce levičáci založili oddělení nazvané „Židovský odbor“ (ŽO, Hachativa Hajehudit), zabývající se bojem proti „židovskému teroru“, aby ukázali symetrii mezi arabským a židovským terorismem. Jejich pracovníci se například snaží získat puberťáky z pravicových rodin, aby nasprejovali extrémní heslo na zeď nebo se dopustili násilného činu proti Arabům. ŽO dokonce naverboval své agenty, aby se oženili v rodinách židovských pravičáků, za což se bývalý ředitel Šin Bet Karmi Gilon omluvil. Bývalé elity prostě v demokratických volbách prohrávají a začínají se uchylovat k nezákonným a násilným mimoparlamentním taktikám. Vůdci současných protestů, včetně bývalých předsedů vlády Ehuda Baraka (dnes podniká v obchodu s kanabisem) a Ehuda Olmerta (odsouzeného na mnoho let do vězení za úplatky a propuštěného Nejvyšším Soudem po pár měsících), vyzývají k porušování zákonů. Starosta Tel Avivu dokonce prohlásil: „Abychom obnovili demokracii, musí být prolita krev“ (zde).

Většina soudců NS jsou lidsky velice pochybná individua (zde). Jeden například neprošel polygrafem a bylo mu odpuštěno (Elakim Ribunstein), jiný zařídil beztrestnost svému synu co schválně přejel policistu (Avad Zuabi), jiná (Dalia Dorner) umožnila promítání protiizraelského pomlouvačného filmu Dženin Dženin, z důvodů, že ony lži prý „šly tvůrcům ze srdce“, a dokonce i otec soudní revoluce Aron Barak dohodil ze své funkce džoby své ženě a čtyřem synům, atd. atd. V žádné demokratické zemi na světě soudci nejmenují své kamarády jako v Izraeli a nemohou rušit rozhodnutí vlády jako nepatřičná podle svého názoru. Bohužel i přátelé Izraele jsou zmateni, protože čerpají své informace ze světových médií ve stylu New York Times (NYT), která jsou reformami zklamáni. Obracím se k přátelům: nezapomeňte, že NYT referovaly v roce 1932, že na Ukrajině se lidé přejídají, a v roce 1944, že Židé se mají v Německu výborně – prostě se na ně nemůžete spoléhat, je třeba jít víc do hloubky.

Například pan Lubomír Stejskal, kterého si vážím pro jeho zajímavé články a mám ho rád pro jeho systematickou podporu Izraeli, je zřejmě ovlivněn informacemi světových médií (zde). O izraelské reformě říká (zde), že: „… princip přiměřenosti je sice gumový, leč apriori předpokládat, že ho budou ctihodní členové senátu Vrchního soudního dvora svévolně zneužívat je krajně nepatřičné, nehodné inteligentního dialogu“. Po přečtení dokumentů o oněch soudcích si jistě pan Stejskal uvědomí svůj omyl: princip „přiměřenosti“ je subjektivní a levicoví soudci ho samozřejmě zavedli proto, aby ho zneužívali, a bohužel je nehodné inteligentního dialogu o tom pochybovat. Současná reforma není deformace spravedlnosti ale nutnost, má-li Izrael přežít. Pan Stejskal si mohl zjistit, že Bidenem citovaná „snaha dosáhnout širšího konsensu prostřednictvím politického dialogu“ byla izraelskou levicí odmítnuta, a jako křesťan jistě pochopí, že studium bible, tak opovrhované izraelskou levicí, není zlo ale součást židovské kultury.

Podle průzkumů se přes 2/3 Izraelských Židů hlásí k náboženským tradicím. Většina izraelských bojových jednotek dnes je tvořena věřícími vojáky s čepičkou. Protireformace soudců z 90. let se snažila omezit židovský charakter Izraelského státu a neuspěla v tom (zde), ale uspěla v zastavení Izraele na cestě ke stabilní budoucnosti. Současné reformy asi v důsledku lidské hlouposti v plánovaném rozsahu bohužel neprojdou, ale nepřátelé Izraele se radují předčasně. Přátelé by měli méně věřit levicovým médiím a uvědomit si, že jako na celém dnešním Západě, i v Izraeli jde o boj normálních slušných lidí s levičáckým zlem.

Na Zemi je 200 států, jen 40 jsou stabilní demokracie; je 70 států, kde muslimové představují alespoň 15% obyvatel, z nich jsou jen dva demokratické (Izrael a Indie). Nejkritizovanějším státem z oněch 200 je Izrael, a tato kritika probíhá na úrovni vlád všech států, všech mezinárodních organizací, všech světových médií, ale i na úrovni jednotlivých obyvatel světa.