JINDŘICH HUSIČKA
„A můžu tady zaparkovat? Mohu si na svém pozemku postavit dům? Můžu prodávat zeleninu ze své zahrádky sousedům? Můžu prodávat žárovky? Můžu podnikat? Můžu chovat slepice? Smím nosit zbraň? Můžu sázet na zahraničním webu? Smím bydlet mimo trvalé bydliště? Můžu chodit bez roušky. Smím žít bez očkování? A smíme vůbec svobodně dýchat?
Stále častěji kolem sebe slýchávám: „A smí se to?“ Lidé už nepřemýšlí nad autorem zákazů a nařízení. Neptají se, kdo by nám „to“ mohl zakázat. Prostě žijí v přesvědčení, že by měli neustále žádat o svolení. Čehokoliv.
Moderní státní zřízení zahnalo občana tam, kam potřebovalo. Občan považuje stát za autoritu, která svým ovečkám milostivě dovoluje řídit auto, parkovat na vymezeném místě, podnikat, vyrábět zboží, pěstovat, prodávat, kouřit, pít, vysílat, pronajímat…
Ochočení občané nepřemýšlí nad tím, že jim někdo vzal kus svobody, ale přemýšlí, jak to zařídit, aby ji mohl od státu (s jeho požehnáním) vzít zpět. Často za úplatu. Pokud natrhám na zahradě jablka a začnu je prodávat na trhu, musím si od státu nejdříve koupit kus své svobody – prodávat jablka.”
FB
(22 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Víte, co mi přijde jako totální katastrofa? Že některé životně důležité věci byly i za komančů podstatně jednodušší, než dnes. Komanči vnucovali člověku jeden správný názor a všemi možnými prostředky kontrolovali, jestli není nepřítelem socialistického zřízení, v určitých dobách nepřátele (i domnělé) likvidovali existenčně a někdy i zcela, ale chápali, že každý potřebuje vodu, střechu nad hlavou, nepřemýšleli o tom, jak a kde je ještě oškubat, nebránili jim vstupovat do lesa a trhat lesní plody, bylo jim jedno, co si pěstujete na své zahradě (byli rádi, že si pěstujete, protože zásobování občas hrubě nezvládali). Nesměli jste podnikat. Ale v rámci sousedské výpomoci se běžně šilo, opravovaly auta, stavěly domy, malovaly byty… Zadarmo to pochopitelně nebylo. Jen to nesměl nikdo prásknout, pak mohl nastat problém… Dnes je na všechno tolik předpisů (a některé se možná i navzájem vylučují) že normální jedinec nemá šanci žít tak, aby se na něj něco nenašlo, když se bude chvíli hledat.