Náraz klimatických mýtů do Charlese Darwina

Pravidelní čtenáři Echa24 vědí, že Kaiser je tzv. klimaskeptik. Pan Pecka je naopak (soudě z vyznění jeho textu) tzv. klimaalarmista. Člověk by upřímně řečeno v tělese nazvaném Klimatým klimaskeptiky už ani nečekal, názorové pestrosti v týmech jsme odvykli.

Nechci polemizovat s odbornými argumenty ani jedné strany a už vůbec ne pana Pecky, který jako analytik má snad načteno i to, co se mu nehodí do světonázoru (tady vidíte tu naivitu navzdory věku). Nemám na to ani odbornost, ani kapacitu, ani čas, rád připouštím, že není šprochu, a konečně, jak autor sám na férovku píše, celá agenda budoucího snižování emisí je založena na modelech a: “I klimatické modely mají celou řadu omezení a rozhodně se nedá říci, že jsou dokonalé.” Čtenáři Blogosvěta si mimochodem mohli v nedávné době přečíst velmi výmluvný článek pana Fürsta na téma modelování obecně, je mi z toho textu špatně dosud.

Čert vem modely

Řekněme, že Klimatým pana Pecky má pravdu. Že Frans Timmermans není fanatik a zpitomělý ohlašovatel soudného dne ale vizionář, kterému budou naše děti stavět pomníky za záchranu lidstva jako Gretě. Že Kaiser a s ním my všichni klimaskeptici jsme úplně mimo. Že jednoduše řečeno celá greendealová agenda je správná a ku prospěchu lidstva. Co se tedy v budoucnu stane? Zkusme tu situaci “modelovat” jinak než měřením teploty a koncentrace CO2.

Adame a Charlesi, GFY

Naše “západní” civilizace se v poslední době vyznačuje zejména důsledným popíráním faktů. Pohlaví budiž příkladem. V ekonomii popíráme Adama Smithe tak důsledně, že už zase žijeme v socialismu, jen se to tak oficiálně nejmenuje. A lidé stojící za plánem na snižováním emisí v EU k naší všeobecné smůle ignorují i dílo dalšího velikána, díky čemuž celý klimaplán rozhodně neproběhne bez následků. Tímto mužem je Charles Darwin, autor evoluční teorie, jejímž klíčovým mechanismem je přirozený výběr.

Přirozený výběr je proces, který dle rozmanitých kritérií vybírá z různorodé skupiny jedinců ty, které potlačuje nebo naopak zvýhodňuje.

V rámci přirozeného výběru existuje něco, čemu se říká měkká selekce. Funguje v zásadě tím způsobem, že provádí selekci jedinců jejich srovnáním s konkurenty, kteří jsou k dispozici. Selekční tlaky zvýhodňují a selektují např. jedince, kteří loví lépe, proti jedincům, kteří loví hůře. Nebo selektují silnější jedince, kteří jsou schopni získat a obhájit své teritorium či stádo samic. A tak dále.

Takovéto selekci se nedá uniknout tím, že organismus dosáhne určité úrovně, vždy se může objevit konkurent, který jí dosáhl také.

Pokud se vám zdá, že to je definice trhu, tak se vám to zdá jen trochu.

Jelikož měkká selekce pracuje s porovnáváním a soutěživostí jedinců, je závislá na hustotě populace a z ní do jisté míry vyplývající intenzitě kompetičních vztahů. U přemnožené populace bude velice silná, naopak u populace, která se nachází hluboko pod maximální hustotou, nemusí mít žádný význam. Zájemci si mohou definice ověřit na wikipedii, zatím to nikdo neopravil.

Člověk, to zní hrdě

Ke smůle nás klimaskeptiků selekce probíhá i v rámci druhu. Třeba druho Homo sapiens, který rozhodně nestojí nad ostatními zvířaty. Maxim Gorkij má jen poloviční pravdu tvrdíce, že “Člověk, to zní hrdě”. Zjevně nebyl v nádražce ve tři ráno. Celou pravdu má Achille Gregor, řka: “Člověk, to zní hrdě. Ale před lidmi se měj na pozoru.“ Asi znal Evropskou komisi.

Člověk je obyčejné, často primitivní, i v nádražce kompetitivní a přemnožené zvíře a k projevům selekce dochází tedy i u lidí. Vnitrodruhové zápasy o teritorium vidíme při sousedských půtkách “kde má krucinál stát ten plot” a ve větším měřítku na Krymu. Pokud jste se někdy porvali o holku, šlo o výmluvný příklad vnitrodruhového zápasu o samici. Zatímco jste se drželi v klinči, ona někam odešla s tím joudou z první lavice, který jí napsal básničku, což je samozřejmě zase selekce, v které jste nicméně neuspěli.

Darwin má se Smithem hodně společného. Skoro se dá říci, že Smith popsal v ekonomii totéž co Darwin v biologii. Neviditelná ruka trhu se moc neliší od přirozeného výběru, konkurenceschopnost od zdatnosti apod. A oba velikáni mají shodně i tu smůlu, že působení jimi postulovaných závěrů není moc vidět. Což neznamená, že je můžeme bez následků dlouhodobě ignorovat nebo dokonce aktivně ohýbat, jak Evropská unie ať už vědomě nebo nevědomě k naší škodě činí.

Klimaagenda by, teoreticky, mohla dávat smysl pouze v momentě, kdy by Evropa byla současně hermeticky uzavřená a ekonomicky a surovinově soběstačná nebo kdyby se jí účastnilo lidstvo jako celek. Evropské unii se ale nepodařilo přimět “zbytek světa” ke globální kooperaci v úsilí o snižování emisí a nepodaří se jí to kvůli vnitrodruhové kompetici. Nebo konkurenci, jak je libo.

Aplikován jen na naši evropskou civilizaci představuje Greendeal selekční nástroj, jímž snižujeme, nikoliv zvyšujeme, svou vlastní zdatnost. I kdyby to pan Pecka věděl, každopádně vyvozuje nesmyslné závěry: “… problém je globální a jinak než globální kooperací se řešit nedá. Těžko si ovšem představit funkční mezinárodní vyjednávání, kde EU jako druhý největší znečišťovatel přesvědčuje mezinárodní komunitu, že má snižovat emise CO2, aniž by to sama dělala.”

Tahle jedna Peckova věta vypovídá o naivitě greendealových zastánců víc než stohy textů. Je to závěr typu: Protože je nás moc, skočíme pod vlak první, jinak nikoho nepřesvědčíme, aby skočil také. Altruismus na civilizační úrovni. Číňanem asistovaná eutanazie.

A teď si podřízneme větev

Evropskému GreenDealu by slušel marketingový slogan: “A teď si podřízneme větev”. Což nezní moc atraktivně, takže je vydáván za příležitost. Pro nás jde ale o příležitost spadnout na hubu. Příležitost v pozitivním slova smyslu to je pro jiné civilizace než evropská, sedící jakžtakž pevně na svých větvích a pečlivě sledujících naši práci s pilou.

Důsledky grétovského řezání nemá smysl dlouze rozepisovat. Nejmarkantnějšší je cílená likvidace automobilového a jakéhokoliv energeticky náročného průmyslu a nejnebezpečnější likvidace produkčního evropského zemědělství, která je nejdál v Holandsku. Čímž tedy nechci obhajovat každého, kdo lije na pole pesticidy v množství “větším než malém”. Primárně lze celý proces do jisté míry chápat jako technologickou změnu a například snahy o udržení maximální biodiverzity jsou zcela na místě, ale kvůli otevřenosti našeho hospodářského prostoru to nebudeme my, kdo nakonec bude profitovat z toho, že na našich loukách bude hodně hmyzu. Leda že ho budeme žrát.

Až se obě likvidace povedou, vyústí v lepším případě v nezaměstnanost spojenou se sociálními nepokoji a následný pád konceptu sociálního státu (což není jen negativní důsledek) a v horším případě v souboj o zdroje. Pak budete rádi, že máte brambory ve sklepě a zbrojní pas.

Život je kompetice a společnost, která dává přednost inkluzi před excelencí, dotacím před konkurencí, migraci před štěstím z vlastních dětí, předčasným důchodům před pocitem hrdosti na schopnost postarat se sám o sebe a sociálnímu státu před osobní zodpovědností si IMHO zaslouží padnout jako celek.

Celá klimadebata jednoduše řečeno není o klimatu. Je o konkurenceschopnosti, řečeno s Darwinem zdatnosti. Grafy o CO2 si strčte za klobouk.

Mimochodem, taková malá odbočka – kdyby vám bylo dvacet a pořád dokola byste slyšeli “nerůst”, nehráblo by vám z toho?

Každopádně my, kteří aktivně neřežeme a jenom sedíme s panem Peckou a Grétou na stejné větvi, máme možnost sebrat jim pilu ve volbách. Otázka je, zda jsme toho schopni. Pokud ne, zbývá možnost přeskočit na jinou větev. Otázka je, budeme-li vítáni.