Východní pobřeží USA zažilo v květnu akutní nedostatek benzínu. Prvotním impulsem byl útok hackerů na ropovod Colonial, který musel 7. května zastavit provoz. Absolutní kolaps dodávek a zavřené pumpy ale vyvolaly státní regulace, které následovaly.
O nesmyslných regulacích a státu, který dělá, co nemá
Ropovod Colonial dodává ropné produkty z rafinerií na pobřeží Mexického zálivu podél Atlantického oceánu až na sever do New Jersey těsně u hranic s Kanadou. Jeho dodávky pokrývají zhruba 45% ropných produktů spotřebovaných na východním pobřeží. Ropovod v celkové délce téměř devět tisíc kilometrů má dvě větve, z nichž jedna přepravuje benzín a druhá diesel a ostatní produkty.
Ropovod se stal cílem hackerského útoku, který donutil provozovatele zastavit jeho provoz. Podle FBI stála za útokem kriminální skupina s názvem DarkSide a údajně dokonce donutila provozovatele ropovodu zaplatit výkupné.
Nekonečné fronty u čerpacích stanic
Jedním ze států, který se potýkal s akutním nedostatkem benzínu, byla Severní Karolína. Její guvernér v reakci na hackerský útok vyhlásil stav nouze, který automaticky uvedl v platnost zákon, který říká, že „je zakázáno nadměrně zvyšovat ceny”. Zároveň požádal guvernér přes sociální sítě občany, aby hlásili jakékoli nadměrné zvyšování cen. Na závěr všechny poprosil, aby si nevytvářeli zásoby. Tato výzva nebyla zjevně uposlechnuta. Lidé vykoupili kanystry a čerpali benzín do všech možných nádob, někteří dokonce do igelitových tašek.
Výsledkem byly zavřené pumpy, u ostatních dlouhé fronty a zoufalé telefonáty s cílem zjistit, do které fronty se postavit. Regulace, jejímž cílem bylo ochránit zákazníky a zamezit nepřiměřeným ziskům, dosáhla toho, co lze v takových případech s jistotou předvídat.
Bez zvýšení cen neměli zákazníci žádnou motivaci omezit spotřebu. Naopak. Obávajíce se dalšího omezení dodávek, spotřebu zvýšili. Dodavatelé za stávajících cen neměli žádnou motivaci dovézt benzín z ostatních států, neboť zvýšené náklady na dopravu cisternami po silnici regulovaná cena nepokryje.
Hledej, čekej a doufej!
Přídělový systém známý jako svobodný trh byl nahrazen přídělovým systémem s názvem „hledej, čekej a doufej, že něco zbyde!”. Stát je většinou přesvědčen, že když zruší svobodné ceny nějakého zboží, není nutné rozhodovat, co kdo dostane. To je omyl. Vždy je nutné rozhodovat podle nějakého systému, komu co přidělit. Systém „hledej, čekej a doufej!” je nejčastější alternativou a vítězí v něm ten, kdo má nejvíce času stát ve frontách, a navíc ještě kliku.
Paradoxně přídělový systém „hledej, čekej a doufej” nechrání ty, které chtěl stát ochránit. Pokud někdo opravdu potřebuje benzín, třeba na cestu do nemocnice, nemá v tomto přídělovém systému záruku, že jej dostane. V případě přídělového systému známého jako svobodný trh by určitě zaplatil o něco více, ale benzín by si důstojně koupil na každé pumpě.
Regulace z roku 1920 nepomohla
Další regulací, která situaci v USA zhoršila, je zákon s názvem Jones Act z roku 1920. Tento zákon stanovuje, že pouze lodě, které jsou vlastněny USA a plují pod její vlajkou s amerikou posádkou, mohou dopravovat zboží mezi americkým přístavy. Původním záměrem stoletého zákona bylo zvýšení obranyschopnosti země.
V dané situaci je jeho hlavním důsledkem omezení námořních kapacit na dopravu ropy po moři místo odstaveného ropovodu. Chybí lodě, které by benzín k východnímu pobřeží dopravily. Americká administrativa pod tlakem chaosu u benzínových stanic schválila dočasné pozastavení platnosti zákona, nicméně se tak stalo až po nějaké době a v okamžiku, kdy benzín již na mnoha místech došel.
Opakování chaosu z dob ropné krize
Situace, která nastala po uzavření ropovodu, není nová. Například v sedmdesátých letech čelila Amerika podobnému problému po vyhlášení ropného embarga. Stejně jako nyní zavedla kontrolu cen, která vedla k chronickému nedostatku a různým přídělovým systémům. Ponaučení, které si z toho vzala, není zřejmě žádné, přestože mohla porovnat účinnost svých opatření s ostatními metodami, neboť například Německo nechalo tržní síly, aby určily cenu benzínu.
V článku publikovaném v roce 1974 situaci shrnul Milton Friedman: „Po zkrácení dodávek arabskými zeměmi nezavedlo Německo žádnou cenovou kontrolu na ropné produkty. Zpočátku omezili cestování v neděli, ale brzy toto omezení odstranili. Cena ropných produktů vyskočila o 20 až 30%, ale nikde nebyly fronty, žádný chaos. Chamtiví zákazníci ve svém vlastním zájmu našli nejméně bolestný způsob, jak šetřit benzínem. Chamtivé ropné společnosti našly ve vlastním zájmu způsob, jak dostat benzín k zákazníkům ochotným zaplatit danou cenu. Ostatní evropské země zavedly stejně jako USA kontrolu cen. A stejně jako USA, zažily chaos.”
Průměrný zákazník ví, co se děje
Průměrní zákazníci jsou racionální bytosti řídící se zdravým rozumem. Neexistuje jediný důvod, aby uposlechli výzvy guvernéra na omezení spotřeby, protože nemají žádnou motivaci, a apely guvernéra spolehlivě rozmetá jediný člověk, který je neuposlechne. Lidé ho ani nemusí vidět, aby věděli, že v takových případech se nikdy nestane, aby lidé z morálních důvodů omezili spotřebu benzínu, protože nepojedou na víkend. Bez jakéhokoli ekonomického vzdělání jim zdravý rozum napovídá, co se stane.
Zároveň lidé instinktivně chápou, že bez úpravy cen se situace jen tak nezklidní. Vědí, že prodejci nemají žádnou motivaci dodat více ropy, a proto ji nedodají. Odpovědnost velí lidem udělat si zásoby, protože mohou opravdu potřebovat někam dojet, a proto si je snaží udělat.
Tvrdit, že fronty se tvoří pouze v zemích, jejichž obyvatelé nejsou tak ‘vyspělí’, není pravda. Když stát, byť nechtěně, zavede přídělový systém „hledek, čekej a doufej”, budou fronty a chaos všude. Bez ohledu na vyspělost jeho obyvatel a množství morálních apelů.
(4 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář