Nepřehlížejme Erdogana kvůli Putinovi

Nemůžeme nevnímat probíhající válku na Ukrajině a kdo si aspoň trochu uvědomuje riziko, že putinovský režim jednak může použít jaderné zbraně a jednak otevřeně deklaruje, že se na Ukrajině nehodlá zastavit, tak stojí na straně Ukrajiny. Naše vnímání se hodně zúžilo na to, že na světě je teď právě jeden zásadní problém – a to fakt, že fašistické Rusko napadlo ukrajinskou, možná nedokonalou, ale přece jen demokracii. Což je vše pravda a tohle ohrožení je reálné a palčivé. Neměly by nám v jeho stínu ale zaniknout další ohniska velkých problémů, byť média jsou zahlcena Ukrajinou.

Ponechám na někom jiném průšvihy jako je Tibet, západní oblasti Číny, kde žijí Ujguři nebo Jemen, který je dlouhodobě pod podobným nátlakem ze strany jiného totalitního a krvavého režimu – Saúdské Arábie.

Také jen letmo zmíním, jak lehce a rychle jsme z médií vypustili dění v Afghánistánu, kde se věci vrátily ne do předválečných, ale vyloženě středověkých podmínek. Možná, že mi těch Afghánců vlastně není tak líto, protože to připustili. Líto je mi afghánských žen. Největší chybu tam západ podle mě udělal v okamžiku, kdy se snažil cvičit Afghánce a ne Afghánky. Ale o tom jindy.

Máme tu totiž velmi blízko, na prahu Evropy, režim, který je stejně krvavý, totalitní a ve svém principu nebezpečný a agresívní – jen si ho neuvědomujeme tolik, protože (zatím) nevlastní jaderné zbraně. Erdoganovo Turecko.

I Turecko vede agresívní útočné války jen ty se nám vytratily z hlavního mediálního proudu. Turečtí vojáci se otevřeně snaží v podstatě ovládnout Libyi, respektive její surovinové zdroje a prohlašuje, že Středozemní moře mezi Tureckem a Libyí je vlastně součástí tureckých výsostných vod. Nestačí, že padesát let nezákonně okupuje půlku Kypru, ale v poslední době stejně nestydatě a agresívně napadá výsostné vody té druhé půlky Kypru – a krade tam nerostné zásoby. Turecká armáda svévolně operuje na území Iráku a Sýrie a pomalu kus za kusem ukusuje jejích území a ukradené domy a pozemky rozdává svým lidem. Pokud vztah Turků ke Kurdům není vyloženě genocidní, jedná se minimálně o protiprávní etnické čistky a původní a legitimní obyvatelé syrského Kurdistánu jsou vyháněni pod hrozbou zabití. Nemluvě o chování tureckého režimu vůči Kurdům, kteří jsou nedobrovolnými občany Turecka.

Kolikrát už jsem narazil na postoj „Vždyť je to Turecko, tak tam jen dělají pořádek“ Není to Turecko. Je to Kurdistán. Západ jen ve své lenosti připustil zapouzdření stavu, který vznikl zcela protiprávně a v rozporu s mírovými smlouvami v Sevres po skončení první světové války. Ačkoli Kurdům bylo slíbeno respektování jejich práva na sebeurčení a vznik vlastního státu na jimi osídlených územích, západ dovolil Turkům, aby kurdské právo na sebeurčení popřelo a velkou část Kurdistánu si ukouslo a prohlásilo za „Turecko“.

Je dobře si uvědomovat, že mediální stín války na Ukrajině právě v těchto dnech Turecko zneužívá a v Turky okupované části Kurdistánu bychom našlí další Buču. Právě teď probíhá nejen pokus o likvidaci Ukrajinců, ale stejně tak pokus o vyhlazení Kurdů. Já vím, naše hlavní média to neukazují, protože nejsme schopní obsáhnout víc než jedno barbarství a nebezpečí. Ale měly by.

A stejně nemravné a šílené je, že jsme připustili zapouzdření stavu vzniklém po agresívní válce rusko/sovětsko-turecké koalice proti Arménii, která 1921 vyústila ve smlouvu v Kars. Arménie v této smlouvě přišla asi o dvě třetiny svého území, západní Arménii a Kilikii, které od té doby Turecko trvale vydává za „Turecko“ – včetně historického jádra Arménie a jejího hlavního města Van. A aby byla pomsta bolševiků dokonalá, část východní Arménie – region Arcach, turecky Karabach, Lenin sebral Arménům a „daroval“ Azerům.

Kolikrát jsem se jen snažil zmateným přátelům, kteří situaci a histoii Kavkazu neznají, vysvětlit, že realita opravdu není taková, že by zlí arménští separatisté chtěli „ukrást“ Azerům „jejich“ Karabach. Protože Arcach – Karabach je Arménií a nelze akceptovat představu, že „patří“ Azerbajdžánu. Zkusme si představit, že bychom vzali na vědomí, že z České republiky by si Německo zabralo české kraje a Jihomoravský kraj navíc zabralo Rakousko. Protože vůdce tak přece rozhodl a o tom se nepochybuje. Že unás se o rozhodnutích vůdce vůbec nebavíme? V tom to je. Situaci v Arménii zavinil Lenin, despota stejně odporný jako německý Fuhrer. Udělal to proto, že se Arménům mstil za jejich odpor vůči bolševikům. A my většinou kvůli neznalosti a nepochopení reality ten stav už sto let tolerujeme a dokoce ho mnozí považují za „normální“ stav věcí.

Většina lidí u nás navíc nemá vůbec žádné tušení o tom, že nejde jen o problém s okupací Arcachu, protože azerské ozbrojené bandy pronikají přes hranici i do ostatních částí Arménie – a chovají se vlastně stejně jako ruské hordy na Ukrajině.

Co s tím má Turecko? Turecký fašista Erdolf si hýčká svého pejska, bílého koně, azerského diktátora Alijeva stejně jako ruský fašista Putler Lukašenka. Je to poskok na špinavou práci. Erdolf nemá (zatím) atomové bomby. Za to má pátou kolonu, která velmi významně ovlivňuje politiku v Německu – a tím celé EU, a současně je členem NATO. Což kolem něj vytváří aureolu nedotknutelnosti. Vše se odbude tím, že Turecko je náš spojenec. Ale Turecko není náš spojenec. Turecko obratně zneužívá naší ochoty ho za spojence brát.

Hodně lidí si pomyslelo, že se z Turecka stal ten hodný, vždyť prodal drony Ukrajině. Ale pozor – všimněte se, že v okamžiku, kdy Ukrajina začala vítězit, ochota Turků klesla na bod mrazu. Další drony „nestihne odat“. Výzbroj pro drony už Ukrajinci také shání jinde. Turecko nechce porážku Ruska. Protože trvale už od dob Ataturka hraje dvojí hru. Turecko chce Rusa ochotného ke spolupráci a ústupkům, ale natolik silného, abychom my v Evropě měli vítr z hrozby, že se Turecko a Rusko spojí. Navíc stejně nahlas a jasně, jako Putin a jeho režim říkají, že jejich snem e vytvoření veleříše od Uralu k Lisabonu – samozřejmě pod diktátem Moskvy – Erdolf má v pracovně mapu, která jasně ukazuje, že jeho cílem je nejen obnova říše osmanské, ale vytvoření jiné veleříše – od Vídně po Altaj. Řízenou z Ankary. Jakkoli nám to přijde směšné, není to směšné ajen na pohled panoptikální, on to myslí vážně a tichými dlouhodobými kroky k tomu směřuje. A pravda – Arméni a Kurdové na té mapě překážejí. I to říká jasně. „Je třeba tam udělat pořádek a oba národy začlenit pod ochranu Turecka.“ Protektorát. To slovo my známe, ne?

Mimochodem – 24. dubna 1915 začalo něco, co v historii otevřelo novou smutnou kapitolu. Pokus o cílené systematické vyhlazení celého národa. Pro takové počínání se později vžil pojem genocida. Tak na Velikonoce  1915 začala genocida Arménů. Ano, za Stalina přišla genocida Ukrajinců a za Hitlera genocida Židů. Pachatelé té třetí byli odsouzeni a aspoň ti nejhorší potřestáni a jejich počínání mezinárodně odsouzeno. Turecko ani Rusko ovšem nikdy neprošlo tou potřebnou katarzí. Rusové nikdy nepřipustili žádnou sebereflexi a vlastně je současná válka o jisté míry pokračováním pokusu o likvidai Ukrajinců z třicátých let. Vinu trvale popírají. Tři pašové skončili díky arménskéspravedlnosti zvané Nemesis, ale Turecko jako stát vinu nikdy nepřijalo a nebýt Nemesis, západ by klidně hlavní viníky nechal dožít u nás.

Ano, teď je nejžhavější a nejpalčivější problém s Rusy. Rusko musí prohrát, aby mohla přijít jeho katarze. Ale nepřehlížejme v jeho stínu, že jsou tu další místa, která si naši pozornost zaslouží stejně a ajkamile projde katarzí Rusko, bude na čase začít se hlasitě ptát Turecka jak se s vlastními stíny hodlá vypořádá ono. A jak se s nimi vypořádáme my.