Nezachraňujme EU, zachraňme se sami

LIBOR ČÍHAL

Politička a poslankyně EP Kateřina Konečná uvádí v novinách, že prosadila v tzv. Evropském parlamentu směrnici chránící prostého člověka před divokými úvěry a zmiňuje další své bezesporu velmi sympatické aktivity na tomto fóru. Přesto všechno, pokud rychle nezmění strategii boje, nebude opět zvolena. Neuvědomila si, že čas pokročil a jde o něco jiné. Ať na ně vezme kladivo, když už srp a kladivo jsou v Čechách prokurátorsky stíhatelné. Inspiraci musí hledat u Nigel Farage, nejlépe když v podobné rétorice vysvětlí unijním parazitům, že cesta zpátky k evropské civilizaci vede přes rozpuštění této organizace, údernost a přesvědčivost své logiky povýší, když jim to vysvětlí rusky. Okamžitě se stane volitelnou i v řadě dalších evropských zemích, rating ji naroste dokonce i v nepohyblivém a zmanipulovaném Česku. Evropskounijní diktátorský systém vládnutí se evidentně vyčerpal ve všech oblastech a čím dřív odejde, tím lépe. Jakékoliv reformní snažení nebo vylepšování rozpad Unie jen pozdrží a evropkou krizi jenom prohloubí. Národy se musí vrátit k přirozenějším politickým tvarům než je EU, k triviální národní demokracii, která přirozeným způsobem artikuluje národní egoismus. Platí jisté přirozené zákonitosti, jejichž ignorování dřív nebo později dovede systém do katastrofy. V EU se nastolil nereformovatelný status quo bez pohybu, Arendtová napsala, že když se proces akce stane automatickým, společnost petrifikuje a upadá, může to trvat i staletí. Přesně v tomto stavu se nacházíme. V USA pořád existuje reálná šance na politickou změnu, stále tu existuje občanský prostor akce, s novým prezidentem, který nebude mít proti sobě nepřátelský Kongres, se deep state rychle odpaří, rozbít evropskounijní totalitární strukturu bude podstatně komplikovanější.

Mladý italský filozof Diego Fusaro v článku v Posmodernii (převzalo i pravicové El Manifiesto) použil na analýzu unijního konce marxistické kladivo, Fusarův verbální argumentační talent je fascinující, málokde se najde něco rozkošnějšího. EU znamená negaci historie evropského kontinentu, který byl vždy kontinentem partikulárností, bohatství kultur a jazyků; které z principu odlišovaly Evropu mnoha států a svobod v množném čísle od asijského despotismu. Z této perspektivy znamená EU triviální implementací projektu 1989 založeného na globalizaci a nadřazenosti trhu, na homologizaci humanity pod vlajkou jisté formy trhu rámovaného moralistním imperialismem atlantické tradice, který se používá proti vládám, které se ještě neglobalizovaly. Takto chápána Evropská unie je evropskou implementací McDonaldizace společnosti popsané Georgem Ritzerem. Tento projekt, který je de facto sebevraždou Evropy, si klade za cíl komplexní amerikanizaci evropského prostoru a bezpodmínečnou implementaci americké subkultury neomezeného konzumu, dekonstrukci sociálního modelu, privatizaci společnosti, eradikaci jakékoliv identity, která není konformní ideologii tržní ekonomiky finančního kapitalismu.

Opakovaně proklamovaná možnost “suverénní” Evropy” není realistická v rámci dnešní EU, v jejímž designu je vepsána de-suverenizace ekonomiky a sociální a politická amerikanizace. V tomto světle nejsou smysluplné teze těch, kteří by v EU chtěli vidět nástroj rozvoje demokratické politiky jako alternativy k americkému neoliberalismu (napodobováním došlo k “evropské integraci” pod taktovkou Evropské centrální banky). Evropská unie jako “pasívní revoluce” (Gramci), jako “neutralizace (Schmitt) a jako triumf kapitálu po konfliktech 20. století, znamená vítězství monokulturního transatlantického projektu. Evropa vložená do globálního trhu bez hranic, bez národů, bez tradic, bez kultur, bez limit, ve kterém se zhmotňuje americký “way of life”, který se má replikovat i v evropské tradici. Depolitizace, umožněná anihilací suverénních demokratických států, postupuje souběžně s amerikanizací starého kontinentu, tedy s modelem atomizovaného individua v prostoru neomezené konkurence, jak je typické pro americkou imperialistickou thalassokracii.

Tajemství evropskounijní diktatury je ukryto v privátní nadnárodní měně zvané euro – skutečný pilíř liberalismu jako metody vládnutí, které znemožňuje devalvaci a veřejné investice, se zřejmým důsledkem, že jediná cesta k obnově konkurenceschopnosti je vnitřní devalvace, tedy devalvace platů (scénář typický v roce 1989). Tato politika je kompletovaná hesly o škrtech ve veřejných výdajích a o zastavení plýtvání, tak apostrofuje liberální hantýrka sociální práva dělníků a středních tříd, ve prospěch expertokracie bez inteligence a nevolených technokratů. Euro není neutrálním zprostředkovatelem, ale funguje jako forma liberální vlády, jako svěrací kazajka, která brání sociální politice ve prospěch lidí, kteří žijí z práce. Jinak řečeno euro je deflačním mechanismem ad hoc, který má zabránit národním státům, aby se financovaly ražením vlastní měny nebo dluhopisy garantovanými národní bankou. Evropské státy jsou nuceny se podřídit trhu a uznat jeho superioritu.

Jak konstatoval Carlo Galli, euro bylo cílem, pomocí kterého elity omezí ekonomickou suverenitu parlamentu a zablokují sociální evoluci. Jeho smyslem je destrukce ve všech aspektech: starý model státem moderovaného evropského kapitalismu a jeho nahrazení americkým typem divokých privatizací a potlačení reziduí sociálního státu. Podle jednoznačného Stiglitzova vzorce euro znamená hrozbu budoucnosti Evropy, V tomto smyslu vůbec nepřekvapí, že mezi nejzarytější zastánce odstranění národních měn patřil guru liberalismu von Hayek. Ten z ohledu triumfu trhu nad státem, kapitálu nad prací a ekonomiky nad politikou, výslovně navrhoval internacionalizaci měny. Konkrétně navrhuje zrušit státní monopol nad měnou a nahradit ho konkurencí mezi soukromými bankami. Hayekova teleologická konstrukce koinciduje s neutralizací demokratické kontroly ekonomiky státem. V rigorózním sylogismu, pokud je nutné zrušit demokratickou kontrolu, která je založená na státní suverenitě, což implikuje národní suverenitu nad měnou, je nutné de-suverenizovat měnu, a tak je možné likvidovat demokratickou kontrolu nad ekonomikou. Evropská unie jako příklad (Popper, Soros) otevřené společnosti, přeměnila tento sylogismus ve skutečnost.

Aby EU skryla svůj intimně nedemokratický status (marktkonforme Demokratie Angely Merkelové), musí pomocí najmuté intelektuální třídy vyvíjet formule a narativy, které mají uklidnit evropské národy, aby pokorně akceptovaly svoji podřízenost. V prvním plánu tu stojí – non plus ultra masové rozptýlení – rétorika věčného boje proti rudému nebo černému totalitarismu, který má být stále latentní hrozbou “evropskounijní demokracii”. Každý kritik evropské integrace je apriori nacistou. Podle Orwella, minulost je taková, jak strana rozhodne, že má vypadat v zájmu posvěcení současného řádu. Pro uvedení celého tohoto procesu do praxe je nezbytný nový mentální řád řízený správci konsensu a mistry diskursu: s extravagantní verbální hygienou až do takového stupně, že není možné pojmenovat ani rozpory, které se objevují na všech stranách. Z Historie propagandy od Jacquese Ellula: “Propaganda musí být totální a musí použít všechny prostředky, které má k dispozici, včetně nejcyničtějších konstrukcí, které je obtížné vyvrátit, je vždy snazší muže oklamat, než ho přimět, aby pochopil, že byl podveden.”

(10 votes, average: 4,80 out of 5)

Loading...