Normalizovaná demokracie |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

V průzkumech se pouze 3% Němců vyslovují pozitivně o Scholzově vládnoucí koalici, to že vládne katastrofická a neschopná sestava se bere jako peripetie demokratické hry, musí se vydržet do příštích voleb. 54% dotazovaných Němců si přeje vládu vedenou CDU, polovina z této skupiny by preferovala jednobarevnou vládu CDU, druhá polovina koalici s SPD. Druhou stranou v pořadí voličské obliby je AfD se 17%, třetí SPD se 16% následovaná zelenými s 10%. Národ se chce zbavit neschopné vlády a domnívá se, že volby přinesou změnu, přitom Merz nebo Soder z CDU/CSU jsou nebezpečně podobní těm, kteří právě teď vládnou. Merz, Weber a Leyenová z CDU žádnými jinými kvalitami neoplývají. Rekombinace politických partají má zemi vyvést z ekonomické krize, kterou vyvolala politika masové imigrace Angely Merkelové a protiruská politika unijní Komise podporovaná Spolkovou vládou. Podle názorového průzkumu 71% Němců hodnotí imigrační politiku Merkelové negativně, přitom 40% lidí této skupiny v roce 2015 politiku Merkelové podporovalo. Jen 23% dotazovaných hodnotí azylovou politiku Merkelové pozitivně. V průzkumech let 2015-16 měla politika Angely Merkelovou většinovou podporu. Německo si přeje změnu, ale ve východních spolkových zemích, kde voliči vybrali politickou změnu, vládnoucí použili všech prostředků, aby politickou a programovou alternativu zablokovali a většina Němců se domnívá, že je to zcela legitimní postup. Když nepomohou politické prostředky, mají mocní v záloze soudy, které alternativní AfD jednoduše zakážou, i tato absurdita je v očích většiny legitimní.

Evropská unie je učebnicovým příkladem platnosti triviálních marxistických pouček, které říkají, že politika a ekonomika jsou dvě strany jedné mince, deset let nesmyslné politiky masové imigrace, klimatických nesmyslů a politika bezbřehé protiruské nenávistí dovedlo Spolkovou republiku (a Unii) do společenské a ekonomické krize, jejíž konce se ani zdaleka nerýsují. Neuplyne den, aby se v Německu nepsalo o krizi v klíčovém automobilovém průmyslu. V magazínu Manager se píše, že vedení VW hodlá v brzké budoucnosti snížit počet zaměstnanců svých podniků ze 130 tisíc na 100 tisíc. Z 13 tisíc zaměstnanců vývoje a výzkumu má odejít 6 tisíc lidí. Koncern musí v středním časovém horizontu ořezat investiční záměry o gigantických 20 miliard. Podle finančního ředitele Arno Anlitze jsou dvě fabriky VW bezprostředně před zavřením. Jednoduše auta nejdou na odbyt.

Růstové problémy ve VW přinesou české ekonomice fatální problémy a evidentně málo schopná Fialova vláda problémy ještě umocní. Česko urgentně potřebuje schopnější vládu, schopnější lidi a perspektivní programy. Česká vláda má dlouhodobou podporu kolem 35% voličů a tedy jedinou přirozenou odpovědí by byly parlamentní volby, ovšem ještě dřív než se v Česku mohla narodit skutečná demokracie, se začalo operovat sacrosanto dogmatem o čtyřletém vládnutí. Dokončení kterých důležitých projektů by zabránila změna vlády? Dá se pochopit, že Fiala a spol. potřebují ještě pár měsíců, aby odčerpali víc státních peněz a obsadili ještě víc unijních a národních jobů, svým způsobem též jde o důležité projekty.

Demokracie se chápala jako nejefektivnější forma politického utilitarismu, v dnešní liberální podobě se proměnila ve velmi zjednodušený výraz numerické sumace voličských hlasů a parlamentních křesel. Volič je do té míry suverénní, do jaké hlasuje v intencích vládnoucího liberálního režimu. Demokratický proces vždy v minulosti měl určité předpoklady, které podle velkých společenských teoretiků dnešní doby nejsou naplněny. Dysfunkční vzdělávací systém neplodí vzdělané lidi, kteří by měli oporu pro svůj názor ve vědění a v kritickém usuzování. Glorifikace současného pseudodemokratického systému je velmi problematická, vede ke stagnaci a ke krizím. Systémové korektury jsou denunciovány všemi možnými způsoby, nakonec i soudními postihy, přitom systém vlastně nic neohrožuje a politická alternativa by ho pouze vylepšila. Ani politická alternativa, které se vládnoucí režimy tak obávají, není schopná být opravdu radikální jako byla hnutí devatenáctého a dvacátého století: liberalismus, nacionalismus, bolševismus, fašismus, osvobozenecká hnutí, sionismus atd. Dnes pro silnější společenský pohyb chybí v Evropě klíčový předpoklad: ideově zaujatá a vitální mládež připravená přinést oběti na oltář svého ideového snu.