IVAN HOFFMAN
I pro politiku platí, že se teorie nezřídka rozchází s praxí. I v politice totiž platí Murphyho zákon, že může-li se něco pokazit, pokazí se to. Politici nejsou pouze lidé chybující, ale současně i nadstandardně ambiciózní. Najdou-li se mezi nimi tací, co se cítí být povoláni do služby spoluobčanům, budou to bílé vrány. Více je těch, co si o sobě hodně myslí, věří, že s mandátem obdrželi i rozum, takže lépe než občan vědí, co je pro občana dobré. Většinu politického hejna ovšem tvoří vrány šedé, které si jdou do politiky vydělat na živobytí. Ti tvoří hlasovací mašinerii, která reguluje chod společnosti.
Teoreticky je politika prostorem, ve kterém se střetávají různé názory na to, jak uspořádat chod státu, přičemž právě diskuse by měla vést ke konečnému souznění, anebo alespoň ke kompromisu, k nalezení společného jmenovatele. V praxi se ovšem spíše mluví, než diskutuje, o souznění se neusiluje a kdo má většinu, neobtěžuje se hledáním kompromisu. Politiku lze provozovat i bez diskuse. Otázka ovšem je, zda lze bez diskuse provozovat demokracii.
Naše současná vláda se s opozicí nebaví. Dělá si, co chce, a i odbornou kritiku odbývá odkazem na mandát, který získala ve volbách. Vzhledem k tomu, že rozdíl mezi programovým prohlášením a reálnou politikou je u této vlády nepřehlédnutelný, a dokonce propastný, můžeme mluvit o vládě, která hodila do koše předvolební smlouvu, uzavřenou s voliči. Shrneme-li to, máme vládu, která se nebaví s opozicí, s odborníky ani s občany, a nevidí na tom nic zvláštního.
Kde se u politiků bere ostentativní pohrdání občanem? Někteří psychiatři upozorňují, že politika přitahuje psychopaty. Jsou to lidé se sklonem ovládat druhé. Bývají inteligentní, jsou zdatnými manipulátory, kteří nemají problém lhát, jsou mstiví, bezcitní, nerespektují žádná pravidla. Také to bývají lakomci a při prosazovaní svých zájmů jdou přes mrtvoly. Politika je pro takové devianty ideální hřiště.
Jiným vysvětlením, proč politika ignoruje názor občanů, je přesvědčení, že lidé nejsou kompetentní posoudit složitost světa v širokých souvislostech a z potřebného nadhledu. Říká se tomu elitářství. Problém s elitami je, že se již nejedná třídu tvořenou osobnostmi s výjimečnými vědomostmi, schopnostmi, charakterem a vybraným vystupováním. Dnes již máme co do činění pouze se servisní elitou, o které píše Jan Keller, která nepracuje pro občana, který ji volí, ale pro klienta, který ji sponzoruje.
Je zde konečně i třetí vysvětlení, proč se politika míjí s potřebami občanů. Jako alibi pro jakákoli nekompetentní či vadná politická rozhodnutí slyšíme fráze o takzvané hodnotové politice. Politika se nelíčí jako služba občanům, nýbrž jako cosi vznešenějšího: jako služba hodnotám. Zatímco sloužit občanovi předpokládá počínat si s péčí dobrého hospodáře, ve službě hodnotám se přinášejí oběti, takže politik nakládá na záda občanů nezbytná břemena. Činí tak ve jménu tržní ekonomiky, evropské solidarity, ve jménu míru, kterým se myslí válka, ve jménu zelené budoucnosti anebo ve jménu lidských práv.
Politika, kdy občan neprofituje z vládou vnucovaných hodnot, ale naopak na ně doplácí, je politika mizerná, špatná. Cokoli je občanovi jako hodnota vnuceno, postrádá étos, kterého se dovolává. Pro politiku, která na první místo klade hodnoty, a na poslední místo občana, je třeba získat ve společnosti většinu. S demokracií určitě není v souladu, když menšina vnucuje své hodnoty většině, která je z různých důvodů nesdílí. To, čeho jsme dnes v podání vlády svědky, je navíc politika pseudohodnotová, která chabě maskuje totalitární sklony politických neumětelů, kteří nic neřídí ani neřeší, pouze si dělí volební kořist.
Hodnotou, která politice dává smysl a která činí politiku užitečnou, je demokracie. Nacházíme se v paradoxní situaci, kdy demokratické principy pošlapává mocenský kartel partají, co samy sebe prohlašují za demokratické. Výzvou dneška je nenechat si vymýt mozek, nezanevřít na demokracii, ale naopak se jí proti těmito samozvaným demokratům dovolávat. K tomu je třeba si stále připomínat, že demokracie není stav, nýbrž proces. Demokracie není klacek, kterým si moc ve společnosti zjednává pořádek. Demokracie není bič na oponenty, není štítem proti kritikům ani alibi pro cenzory. Demokracie je dána spoluúčastí občanů na rozhodování. Občané, na rozdíl od poddaných, moc nejen delegují, ale také si ji berou zpět, je-li zastupiteli zneužita.
Občanské sebevědomí a s ním i demokratický duch se probouzí, když politika natolik zdegeneruje, že je občan vykázán na poslední místo, někam do autu, mimo hru. Není důvod propadat beznaději, neboť takové zoufalce, jací nám nyní vládnou, už nikdo horší vystřídat nemůže. Dna politického úpadku je dosaženo, je od čeho se odrazit.
(9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Články a komentáře pana Hoffmana jsem pravidelně sledoval již za (předchozí) totality a i jako tenkrát, i dnes nám tento Pan Novinář má stále co říci. Děkuji mu ze srdce za jeho skvělý a výstižný popis politické situace v našem Ukrajinstánu. Zároveň přeji vše dobré a mnoho úspěchů v další činnosti.
L@ďa Oudes z Klatov.