Předurčená k válce?

Europe: Destined for Conflict? (Evropa: předurčená ke konfliktu?) byl titul referátu, který přednesl George Friedman, americký analytik a zakladatel soukromé CIA Startfor, v roce 2015 na Chicagském výboru zahraničních záležitostí. Přednostním zájmem, za který jsme po století vedli války – první, druhou i studenou – byl vztah mezi Německem a Ruskem, neboť jejich spojení představuje jedinou sílu, která by nás mohla ohrozit. A zajistit, aby se tak nestalo.

Zajistit, aby se tak nestalo, je červená nit, která se táhne i nový stoletím. Bez ní mu nelze porozumět.

V červenci 1989 Michail Gorbačov představil vizi Společného evropského domu od Lisabonu po Vladivostok a pobídl dosavadní spojence, aby se vydali svou vlastní cestou. Následujícího roku byla rozpuštěna Varšavská smlouva, o rok později i SSSR. Nastal konec dějin. Svět vypadal, že se nadále bude vyvíjet už jen v míru a přátelské spolupráci. Hrozilo, že se s Ruskem spojí nejen Německo, ale celá Evropa, že americká armáda, NATO, CIA, vojenskoprůmyslový komplex ztratí své existenční opodstatnění, že vzniká síla, která by Ameriku mohla ohrozit. Bylo nutné zajistit, aby se tak nestalo.

Václav Havel a Lech Walęsa se tedy v roce 1993 náhle začali obávat ruské expanze a naléhat na přijetí do NATO. USA byly sice vázány slibem, že po znovusjednocení Německa NATO nepostoupí ani píď na východ, avšak na obzoru se již rýsovaly docela jiné perspektivy. V roce 1997 vzniká Projekt pro nové americké století (PNAC) za americkou unipolární vojenskou světovládu. Deset z jeho pětadvaceti signatářů zaujme o čtyři roky později klíčové pozice v administrativě G. W. Bushe.

V roce 1999 expandovalo NATO do prvních tří a do roku 2020 do celkem sedmnácti postsovětských států. V roce 1999 zahajuje obranná aliance po provokaci v Rambouillet své historicky první bojové nasazení – útok proti Jugoslávii, nejbližšímu ruskému spojenci.

Rusko projevilo po útocích 11. září 2001 plnou podporu USA, v následujícím roce dokonce vyjádřilo porozumění pro východní rozšíření NATO a zažádalo si rovněž o přijetí, ostatně v souladu s dřívějšími návrhy Clintonovy administrativy. Společné zájmy na válce proti teroru s Putinem nalezli i George W. Bush a Tony Blair, Rusko dokonce poskytlo vojenská letiště pro afghánskou invazi. Hrozilo, že by s ním mohly převládnout přátelské vztahy. Bylo třeba zajistit, aby se tak nestalo.

Na žádost o přijetí do NATO se Rusko odpovědi nedočkalo. Namísto toho odstoupily USA v roce 2002 od Smlouvy o nešíření balistických zbraní, v roce 2004 bylo do NATO přijato dalších sedm postsovětských zemí až k ruské hranici a v ostatních USA průběžně podporovaly či organizovaly barevné revoluce s cílem svržení proruských vlád. V roce 2006 začaly bilaterálně – mimo NATO – vyjednávat s Polskem a ČR o vybudování vojenských základen na jejich územích.

Rusko si pomalu začalo uvědomovat, že je v Evropě nejen nevítané, ale odsouzené do role nepřítele, že NATO se napadením Jugoslávie 1999 a Iráku 2003 změnilo z obranného společenství v útočné a že jeho expanze k ruským hranicím představuje reálnou hrozbu. Potvrzovala ji i arogance západních reakcí, zlehčující ruské obavy jako zcela neopodstatněné subjektivní pocity Vladimíra Putina, které nelze brát vážně, neboť se za nimi skrývá věčný ruský expanzionismus.

Na summitu NATO v březnu 2008 Putin vyhlásil, že přijetí Ukrajiny a Gruzie by bylo považováno za přímé ohrožení bezpečnosti Ruska a ministr Lavrov varoval před destabilizací Ukrajiny, která by Rusko nutila k rozhodnutí, zda má intervenovat. Americká administrativa to správně vyhodnotila jako vytyčení červené linie a okamžitě se pustila do opatření s cílem ji překročit a Rusko k rozhodnutí, zda má intervenovat, donutit. O dva měsíce později byl na Bukurešťské konferenci NATO oznámen záměr rozšíření o Gruzii a Ukrajinu a v červenci se uskutečnily společné manévry NATO s Gruzií, Ukrajinou, Arménií a Ázerbájdžánem.

Amerika bojuje za své přátele, ubezpečovala Condoleezza Rice gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, než se v srpnu 2008 odhodlal k dělostřeleckému útoku a tažení na města v Osetii a Abcházii. Když však Rusko postup během pěti dnů odrazilo a uznalo státní samostatnost obou oblastí, zůstala Gruzie odkázaná sama na sebe. Jediná podpora, které se jí dostalo, byla štvavá mediální kampaň Gruzie 2008 = Československo 1968 a první hrozby protiruských sankcí. V ČR byla kampaň připravována od počátku roku, což je vzhledem k předchozí čtyřicetileté amnézii výmluvnou indicií, že konflikt byl plánován a načasován předem.

Rok 2008 představuje pro vzájemné vztahy rok obratu. Rusko se namísto na Evropu začíná orientovat jiným směrem a radikálně modernizuje armádu. V červnu 2009 se koná první summit sdružení Brazílie, Ruska, Indie a Číny, o rok později přistupuje Jihoafrická republika a vzniká sdružení BRICS. V roce 2013 uspořádaly Rusko a Čína společné vojenské cvičení, v následujícím roce založil BRICS vlastní rozvojovou banku. Paralalně se od roku 2011 rodí Eurasijská ekonomická unie (EAEU), sdružující několik evropských a asijských postsovětských států. V roce 2017 přistupují k Šanghajské organizaci spolupráce Indie a Pakistán. Z druhé strany zahajuje EU program Východního partnerství se záměrem spolupráce a rozšíření do postsovětských států, na Blízký východ i do Afriky.

O Ukrajinu se přetahovaly obě strany, Putin finanční půjčkou a slevou na plyn, USA nátlakem na Německo k jejímu urychlenému přijetí do EU a NATO i bez předepsaných procedur. Logické řešení, že by Ukrajina mohla být mostem mezi nimi, zarazil v únoru 2013 José Manuel Barroso ultimátem, že Ukrajina nemůže být zároveň členem obou unií a musí se rozhodnou pro jednu cestu. Nejpozději tímto okamžikem se řešení přijatelné pro obě části země, proevropský západ a proruský východ, rozplynulo.

Po týdnech vyjednávání prezident Janukovič 21. listopadu překvapivě oznámil, že podpis asociační dohody s EU odkládá na jaro 2014. Následné protestní demonstrace na Majdanu Nezaležnosti vypukly snad spontánně, dříve či později však převzaly režii USA. Zformovaly militantní skupiny pravicových extrémistů, další bojůvky dovezly z Izraele, ustavily ozbrojené síly sebeobrany a připravily puč proti demokraticky zvolené vládě.

Krize vyvrcholila 20. února, kdy neznámí ostřelovači, pravděpodobně rekrutovaní CIA, postříleli kolem stovky demonstrantů a policistů. Následujícího dne zástupci Německa, Polska a Francie zprostředkovali dohodu mezi demonstranty a prezidentem Janukovičem. Síly sebeobrany se však neřídily dohodami s EU, ale instrukcí Fuck the EU! (ser na EU!) asistentky Johna Kerryho pro Evropu Victorie Nuland. 22. února provedly ozbrojený puč, obsadily parlament, Janukoviče vyhnaly a instalovaly novou, ostře protiruskou vládu. O čtyři dny později ji uznala i EU.

Odmítly ji však uznat jihovýchodní oblasti Ukrajiny s vysokým podílem ruského obyvatelstva, Luhaňsk, Doněcko a Krym, a začaly se proti ní bouřit. Parlament Autonomní republiky Krym vyhlásil referendum o nezávislosti a ruské jednotky zabránily ukrajinské armádě v jeho potlačení. Referendum 16. března dopadlo dle očekávání a následujícího dne přijal krymský parlament Deklaraci nezávislosti Krymu, předpokládající možnost přistoupení k Rusku. Dohodu o přistoupení obě strany podepsaly hned 18. března a o tři dny později ji ruský parlament ratifikoval.

V protiruské propagandě se zažil výraz ruská anexe Krymu. Je sporný, závisí na uznání legitimnosti krymského referenda, odporujícího ukrajinské ústavě, avšak konformního s ústavou Krymské autonomní republiky. Protiruské hlasy argumentují porušením Budapeštského memoranda z roku 1994, kterým se Rusko zavázalo respektovat územní celistvost Ukrajiny. Faktem však je, že pučem 22. února byla narušena její právní a povstáním východních oblastí i územní kontinuita a tedy i státní subjektivita. Vycházíme-li ze základního demokratického postulátu, že zdrojem veškeré moci je lid, je ovšem referendum autoritou konečnou. Lze si rovněž klást otázky, ke které Ukrajině by tedy vlastně měl Krym patřit, zda k západní Kyjevské či k východní separatistické, a kolik mrtvých by si která varianta vyžádala.

Připojení k Ruské federaci nesporně zachránilo životy tisícům lidí na obou stranách, nicméně posloužilo jako důkaz ruského expanzionismu a jako záminka k vyloučení Ruska ze skupiny G8 a uvalení první série sankcí. Jejich licoměrnost vynikne srovnáním s reakcemi na reálnou vojenskou anexi Golánských výšin a Východního Jeruzaléma Izraelem.

Šéf CIA John Brennan osobně přijel novou ukrajinskou vládu pobídnout k použití armády proti separatistům a přislíbil finanční pomoc. Vláda zahájila Antiteroristickou operaci – tažení armády, neonacistických milicí a zahraničních žoldnéřů proti proruskému separatistickému obyvatelstvu Donbasu podle plánu připraveného RAND Corporation. Záměrem bylo vyprovokovat Rusko k intervenci a vyvolat ozbrojený konflikt mezi ním a státy EU. K tomu, že k němu nedošlo, přispěly tři faktory. Rusko se intervence zdrželo a separatisty podpořilo pouze dobrovolníky Ruské armády. Separatisté se nejen ubránili, ale v srpnové ofenzívě zasadili ukrajinské armádě citelnou porážku. A evropské země neprojevily nejmenší chuť, nechat se do války s Ruskem zatáhnout.

O to horlivěji se situace chopila protiruská propaganda. Konzument západních médií věděl, že na východě Ukrajiny bojují ruské jednotky, že Rusko připravuje invazi, dodalo separatistům rakety k sestřelení malajského MH17 a anektovalo Krym. Ruská agrese na Ukrajině ohrožuje Evropu a Rusko se bezprostředně chystá k invazi. Zároveň USA Ukrajinu vyzbrojují nejmodernější technikou, cvičí ukrajinskou armádu, pořádají společné manévry a eskalují napětí v Černém moři.

Obzvláštním impulsem bylo sestřelení malajského civilního letadla MH17 s 298 osobami na palubě 17. července 2014. Aniž by prováděly jakéhokoliv šetření, ukrajinská SBU i americká administrativa ho okamžitě připsaly Rusku a rozpoutaly další kolo protiruské hysterie a sankcí. Překotnost reakcí přes námitky tajných služeb lze považovat za indicii, že bylo sestřeleno za tímto účelem. Mezinárodní vyšetřovací tým pod holandským vedením dospěl v květnu 2018 k závěru, že letadlo sestřelili donětští separatisté protiletadlovou raketou BUK poskytnutou ruskou armádou. Zpráva však vykazuje řadu nesrovnalostí, upomínajících na zprávy o Saddámových zbraních hromadného ničení. Čtenář ji může porovnat například s dobovou analýzou serveru 21stcenturywired nebo s novějším šetřením investigativního novináře Erika Zuesse, dospívajícími k opačným závěrům.

Další vlnu protiruské hysterie a sankcí vyvolala srpnová ofenzíva separatistů. Rusko má dobře přes 1000 vojáků na Ukrajině, alarmuje NATO. Tanky, dělostřelectvo a pěchota překročily hranice z Ruska, přisazuje si New York Times. Jenomže 250 pozorovatelů OBSE, kteří situaci na místě monitorují, opakovaně potvrzuje, že na Ukrajině žádné ruské jednotky ani zbraně nejsou. Fake news NATO vyvrací i Německá a Francouzská tajná služba a veteráni amerických tajných služeb varují Angelu Merkel před protiruskou hysterií.

Po srpnové ofenzívě byly v září, a po neúčinnosti znovu v únoru 2015 v tak zvaném Normanském formátu (Francie, Německo, Rusko a Ukrajina, bez USA), sjednány Minské dohody. Předpokládají okamžité příměří, stažení těžkých zbraní pod kontrolou OBSE, amnestii a výměnu zajatců, ústavní uznání zvláštního statutu Luhaňsku a Doněcka s volbou jejich poslanců do parlamentu a obnovení ukrajinské svrchovanosti.

Z jejich neplnění a porušování příměří se v následujících letech vzájemně obviňovaly obě strany. Zprávy obou stran (v západních médiích pouze jedné) je třeba brát s velkou rezervou. Jistou indicií je zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva: od počátku antiteroristické operace do konce roku 2021 bylo zabito přes 14 000 lidí, z toho 381 v období 2018-2021. Z nich ovšem 310 (81,4%) na území Donbasu a jen 62 (16,3%) na území kyjevské Ukrajiny.

Lze také uvážit možné cíle. U separatistů by mohlo jít o snahu rozšířit kontrolovaná území. Vzhledem k  nejisté vlastní pozici, průběžnému ostřelování a přesile ukrajinské armády, neonacistického batalionu Azov a amerických žoldnéřů bych ale očekával spíše důraz na obranu než na útok.

Jinak je tomu na straně Kyjeva. Především se nejedná o suverénní stát, řídící se zájmy vlastní země, ale o de facto kolonii USA. Ty rozhodly o svržení Janukoviče prostřednictvím ultranacionalistických a neonacistických skupin a o sestavě nové neoliberální vlády. Poskytují Ukrajině úvěry a finanční podporu, financují, vyzbrojují a školí ukrajinskou armádu, CIA cvičí ukrajinské paramilitární skupiny, americká bankéřka byla ministryní financí v ukrajinské vládě. Spojené státy pomáhají Ukrajině a jejímu lidu, abychom mohli bojovat s Ruskem tam a nemuseli s ním bojovat tady, shrnul to poslanec Adam Schiff.

Pomoc ovšem není jen jednostranná. Ukrajina má hospodářský a lidský potenciál, který by stačil k docela slušné prosperitě. Ostrůvek chudoby z ní dělá obludná míra korupce, nejvyšší v Evropě, která byla jednou z příčin oranžových revolucí 2004 a 2013. Na tom puč 2014 nic nezměnil. Naopak, úzkým propojením s americkým establišmentem jen přibyli další klienti, možnosti a zdroje včetně pomoci ukrajinské armádě a pro ukrajinské oligarchy se otevřely nové obzory.

Mezitím pokračuje budování nepřítele na všech frontách. Rusko vězní kritické umělkyně z Pussy Riot, otrávilo Alexandra Litviněnka, paralyzovalo finský internet, zmanipulovalo volbu Trumpa, zaútočilo na německý Bundestag, rozšířilo dezinformace o případu Lisa, nabouralo se do mailů dánského ministerstva obrany, organizovalo pokus o převrat v Černé hoře, ochromilo ukrajinskou energetickou síť, otrávilo Sergeje Skripala a Putinova rivala Alexeje Navalného novičokem. I Česko přispělo svou troškou do mlýna aférkami typu ricinových atentátů a vrbětických výbuchů.

Výrazy jako je možné, není vyloučené, pravděpodobně jsou vypuštěny, do médií a oficiálních stanovisek proudí již jen nesporná fakta. Zůstává-li přesto stín pochybností, definitivně je rozptýlí investigativní agentura Bellingcat. Konzumenta již ani nenapadne porovnávat ruské zločiny s americkými a izraelskými agresemi. Každá záminka, ať dosud nepotvrzená či již vyvrácená, se hodí k uvalení dalších sankcí – nejvýmluvnější indicii skutečných cílů přetížit a rozkolísat Rusko podle strategie vypracované thing tankem Rand Corporation. Kdo volá po sankcích, chce válku, vysvětlil v roce 2014 architekt německého znovusjednocení Willi Wimmer.

Představa poslanců z proruských oblastí v ukrajinském parlamentu zcela jistě neodpovídá ani zájmům kleptokracie, ani strategii zajistit, aby nedošlo ke spojení Evropy s Ruskem. Namísto zvláštního statutu Luhaňska a Doněcka přijímá Ukrajina v lednu 2018 zákon o jejich reintegraci prostřednictvím opatření k zajištění státní suverenity, rozumněj vojenskou silou.

V lednu 2021 nastupuje v USA garnitura, která režírovala již puč v roce 2014, Joe Biden, Antony Blinken, Victoria Nuland, a tlačí Ukrajinu do konfliktu s Ruskem. Postavení Volodymyra Zelenského, zvoleného 2019 s příslibem, že ukončí válku v Donbasu, je nejisté; na rozdíl od Petro Porošenka se Národnímu bezpečnostnímu a obrannému výboru nemůže vzepřít. V únoru připravuje plány na reintgraci Donbasu, v březnu vydává dekret o deokupaci a reintegraci Krymu, letos v únoru zvažuje vývoj atomových zbraní. Napětí rychle eskaluje. Joe Biden vyhlašuje, že Putin zaplatí za podvracení amerických voleb, označuje ho za zabijáka, slibuje Zelenskému okamžité přijetí do NATO a ministr obrany přislibuje Ukrajině, jako již v roce 2008 Condoleezza Rice Gruzii, neochvějnou pomoc.

Na chystanou reintegraci na jaře 2021 však Rusko opět neodpovědělo invazí, ale okázalým soustředěním vojenských jednotek podél ukrajinských hranice. Rychlá reintegrační ofenzíva se tak stala vojensky neproveditelná a bylo třeba tlak posílit. Varování před bezprostřední ruskou invazí, součást folklóru od roku 2014, nyní nabývají na penetrantnosti. V březnu zahajuje NATO sérii vojenských cvičení s cílem ověření průchodnosti východoevropských zemí americkou armádou. V červnu probíhá na Ukrajině pod britským velením vojenské cvičení Kozácký palcát, nezakrytě simulující pozemní konflikt s Ruskem. V listopadu uzavírá Ukrajina s USA Chartu strategického partnerství. V lednu přerušuje Biden dosavadní Obamovu a Trumpovu zdrženlivost a dodává Ukrajině nejmodernější smrtící zbraně.

Rusko si začíná uvědomovat, že tentokrát jde do tuhého. V prosinci 2021 předložil Putin seznam požadavků k nové bezpečnostní struktuře v Evropě, především záruky, že Ukrajina nepřistoupí k NATO a NATO stáhne své jednotky ze střední a východní Evropy, a to okamžitě. Západ naléhavost ruských požadavků ohodnotil jako srovnatelné s mnichovským appeasmentem, povýšeně je odmítl a pohrozil rychlými a přísnými sankcemi v případě invaze. Washington Post, New York Times, The Wall Street Journal spustily otevřenou štvanici do války s Ruskem.

Počátkem roku se opakuje loňský scénář: v prosinci soustřeďuje Ukrajina 125 000 vojáků podél kontaktní linie s Donbasem k jeho reintegraci a Rusko přes 100 000 vojáků podél ukrajinské hranice na jeho obranu. Ruská invaze začne 16. února, alarmuje Biden spojence. Putin, Lavrov, ale i Zelenský a ministr obrany Reznikov to vylučují. Uklidni se a nedělej paniku, vzkazuje Bidenovi Zelenský. K Bidenovu postupu má výhrady i šéf CIA William J. Burns.

Také evropští spojenci zdaleka nestojí jednotně za USA. Německo a Francie nevidí žádné známky přípravy invaze a trvají na diplomatickém řešení stejně jako Itálie. Německo nejen odmítá dodávat Ukrajině zbraně, ale brání v tom i dalším státům NATO jako Británie nebo Estonsko. Jak pro ty, kdo chtějí zajistit, aby nedošlo ke spojení Německa a Ruska, tak i pro americký naftařský průmysl je ovšem hadrem nejčervenějším rusko-německý plynovod Nord Stream 2, od kterého Německo odmítá upustit. USA se dokonce obrátily na Čínu a poskytli jí zpravodajské informace, aby pomohla ruskou invazi odvrátit. Ta jim oznámila, že žádné přípravy invaze nevidí a poskytnuté informace promptně předala Rusku.

16. února se ohlášená invaze nekonala.

Nicméně o tři kny později Biden opět prohlásil, že je přesvědčen, že k ní v následujících dnech dojde. Nikoliv na základě informací tajných služeb, ale přesvědčení. Budeme-li přesní, spíše jistoty, že k ní Rusko nakonec donutí.

Co se ale v mezičase do 24. února stalo a co nakonec přimělo Putina ke kroku, který zvrátil světový řád?

Jedním důvodem bylo nepochybně dělostřelecké a raketové ostřelování donbaských obcí, které od 17. února nabyly na intenzitě do té míry, že bylo nutné je evakuovat do Ruska. Otevřenou hrozbou byly plány instalace raketových systémů na Ukrajině. Je dost možné, že se za Zelenského zmínkou o změně nukleárního statutu Ukrajiny skrývalo víc, než jen hypotetická úvaha. Dalším důvodem by mohla být ukrajinská ofenzíva proti Donbasu a Krymu, připravovaná na 8. března. Ukrajina takové plány popírá a může to být ruská dezinformace, na druhé straně je ale konformní s loňskými zákony a dekrety o deokupaci a reintegraci. Nicméně bych si myslel, že by ruská strana byla schopná ofenzívu odrazit a byla by to naopak Ukrajina, kdo by zaútočil první.

Další stopu nabízí server Investment Watch Blog. Vychází z dubiózní prosincové návštěvy šéfa CIA Williama J. Burnse v Číně s žádostí, aby působila na Rusko k odvrácení invaze. Čínská odpověď byla snadno předvídatelná, stejně jako že poskytnuté zpravodajské informace promptně předá Rusku. To ale mohlo být vlastním cílem. Biden nabídl v prosinci Zelenskému okamžité přijetí do NATO a mezi Číně poskytnutými zpravodajskými informacemi mohlo být také potvrzení a něco jako datum přijetí. To pro Rusko znamenalo překročení absolutní červené linie, jak Biden a Burns dobře věděli. A jednat o ruském lednovém ultimatu neutralizace Ukrajiny – okamžitě, nejspíše vzhledem k očekávanému datu přijetí – západ okázale odmítl. Bidenovy pocity byly naprosto správné.

Na zhodnocení důsledků je po třech nedělích brzy, avšak jedno lze říct již dnes: na Ukrajině umírají tisíce a trpí miliony lidí, protože západ odmítal ujistit, že Ukrajinu do NATO nepřijme. Její přijetí nikdy nebylo na programu, oznámil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg v březnu. O tři týdny dříve by to zachránilo Evropu od války. Přísliby, které Ukrajině dávali, napětí, ve kterém udržovali Rusko, hrozby, budování útočných zbraní na jeho hranicích, ostřelování donbaských obcí a pravděpodobně i mylné informace, které mu podstrčili, sledovaly jediný cíl: vyvolat tuto válku, aby se nestalo spojení Evropy s Ruskem a nevznikla jediná síla, která by mohla ohrozit USA.

O hodnotě příslibů Zelenskému svědčí jeho panická, od reality naprosto odtržená očekávání. Požaduje vojenskou pomoc od USA, Evropské unie, Izraele, okamžité přijetí do EU, zřízení bezletové zóny anebo alespoň dodávky vojenských letadel, vyčítá světovým vůdcům, že se nezapojili do boje, že NATO bezletovou zónu nezřídilo a že se bojí Ruska. Bráníme se sami a nejmocnější země světa přihlíží jen zpovzdálí.

Nerozumí, že nejmocnější země světa nemá zájem, že od bojování a umírání jsou tu jiní a že Ukrajina svou úlohu návnady již splnila. USA, NATO i EU Ukrajinu dále ubezpečují o rozšířené solidaritě, vyzbrojují ji a hecují do boje. Zelenský vyhlašuje všeobecnou mobilizaci, organizuje Volkssturm, rozdává civilistům zbraně, vyzývá je, aby dělali molotovy koktejly a proměňuje je v legitimní vojenské cíle.

Nesporně hrdinná obrana Ukrajinců si zaslouží nejvyšší respekt. Jakkoliv je třeba brát zejména ukrajinskou válečnou propagandu (a jiné zpravodajství se v západních médiích nevyskytuje) s velkou rezervou, narativ, že ruská armáda narazila na tvrdý odpor a nedokázala dosáhnout plánovaných cílů, je docela pravděpodobný. S tím, že Ukrajina bude předem prohranou válku bojovat s neústupností připomínající obranu Berlína nebo japonských ostrovů, stratégové dost možná nepočítali.

Ruskou strategií nejsou americké starozákonní šok a hrůza, ale nasazení minimální síly k paralyzaci ukrajinské armády. Namísto velkých bitev ruská armáda ukrajinské jednotky obkličuje a izoluje, nedobývá silně bráněná města, nepoužívá bombardovací letectvo ani těžkou artilerii a pokud možno se vyhýbá ztrátám civilního obyvatelstva. Neničí civilní infrastrukturu; voda, elektřina, internet, ba i dodávky ruského plynu fungují bez přerušení. Postupuje pomalu a metodicky. Nepospíchá, není nic, co by její postup mohlo zastavit. V případě eskalace je schopná porazit i jednotky NATO. Výsledkem odporu může být jen nasazení více jednotek a těžších zbraní s vyšším počtem obětí na obou stranách. Což je zjevně cílem válečného štvaní a horečného dozbrojování, boj proti spojení Evropy s Ruskem do posledního Ukrajince. Na tvém místě bych myslel na životy svých lidí a přistoupil na ruskou nabídku, doporučil Zelenskému izraelský premiér Naftali Bennett.

Reakce na ruskou invazi se po deseti letech systematické mediální dělostřelecké přípravy daly očekávat, ale rozsah i míra nenávistnosti a licoměrnosti musela ohromit nejen Putina, ale každého střízlivého pozorovatele. Útokem na Ukrajinu se Rusko nejspíše dopustilo válečného zločinu agrese, alespoň nemůže-li prokázat, že jednalo v sebeobraně nebo v obraně spojenců. Že se agrese proti jiné zemi dnes opět považuje za válečný zločin, je ovšem třeba velice uvítat.

A dotáhnout. Ve stejném okamžiku, kdy zaútočilo Rusko na Ukrajinu, bombardovaly USA Somálsko, Saudská Arábie Jemen a Izrael Sýrii. Počty obětí amerických agresí od druhé světové války do konce století dosahují podle některých odhadů až 20 milionů ve 37 zemích. Srovnáme-li ruskou agresi na Ukrajině s americkými jen v tomto století, afghánskou 2001, jemenskou 2002, iráckou 2003, pákistánskou 2004, somálskou 2007, v Indickém oceánu 2009, libyjskou 2011, ugandskou 2011, syrskou 2014, iráckou 2014 a libyjskou 2015, vidíme nejméně tři podstatné rozdíly. Ruská je zdůvodňována vlastní bezpečností, ohrožovanou sousední zemí. Americké jsou zdůvodňovány vlastními zájmy – či libovůlí – na vzdálených kontinentech. Ruská se vyhýbá ztrátám na obou stranách, americké se vyznačují nasazením maximální síly a způsobením maximálních ztrát. A zatímco ruská agrese pokud možno šetří civilisty a infrastrukturu, jsou útoky na ně pravidelnou součástí americké strategie; jen útoky dronami si vyžádaly životy tisíců civilistů, z toho mnoha dětí.

Nemluvě o izraelských agresích proti Libanonu 2006, Sýrii od 2007 až dodnes, Mírové flotile či o masakrech Palestinců, které jsou jsou sedmdesát let předmětem rezolucí OSN. Americkou rakcí jsou nikoliv sankce, ale neomezená podpora.

Neúměrnost reakcí na ruskou invazi v porovnání s tuctem jiných, co do počtů mrtých i míry způsobeného utrpení mnohen brutálnějších, vyvolává otázky o původu tak rozdílných emocionálních prožitků. Podobný rozdíl vidíme u reakcí na uprchlíky – proti těm, kdo utíkají před hladem a smrtí ze zemí rozvrácených západními invazemi, zasahují ozbrojené síly, budují se ploty, uplácejí se diktátoři, nechávají se utopit v moři, jsou drženi v táborech obehnaných ostnatým drátem. Uprchlíci z Ukrajiny jsou vítáni s otevřenou náručí doslova po milionech. Dvanáct let nepřetržité protiruské propagandy to může vysvětlit jen z části. Tou druhou je skrytý, hluboce zakořeněný rasismus. Vždyť oni vypadají jako my!. Ukrajina není místem, při vší úctě, jako Irák nebo Afghánistán, kde už desetiletí zuří konflikt… je relativně civilizovaná, relativně evropská – i já musím pečlivě volit tato slova – město, kde byste to nečekali a nedoufali, že se to stane, komentuje zpravodaj americké CBS News.

Protiruská hysterie a nadšení pro novou válku připomínají Evropu před první světovou válkou, Serbien muss sterbien (Srbsko musí zemřít). Nepamatuji si, že by lidé byli kdy spontánně ochotni jít bojovat – snad jedině v srpnu 1968, jenže tenkrát se to nesmělo. Dnes se to smí. Cokoliv, co Rusy – a nás – poškodí, od sankcí všeho druhu, odpojení od bankovního spojení a nahrazení laciného plynu drahým až po ruskou vodku, Čajkovského, hokej a kočky, ruské pacienty v nemocnicích, osobní účast i zavraždění Putina.

Závody v sankcích jsou zcela iracionální. Fantazie, jak se obyvatelstvo pod tlakem vyvolané bídy vzbouří a svrhne režim, odporují všem historickým zkušenostem nejpozději od bombového teroru proti německým městům za druhé světové války. Rusko mělo od roku 2014 dost času se na sankce připravit a zakalkulovalo je. Jejich účinek je krátkodobý, ekonomika se napasuje a přizpůsobí se. Avšak Západ zjevně nebere na vědomí geopolitické posuny posledních deseti let, ke kterým vytěsňováním Ruska z Evropy sám vydatně přispěl. Protiváhou zemím NATO jsou dnes Šanghajská organizace pro spolupráci, Euroasijská ekonomická unie a skupina BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika). Rusko je pevně zakotvené ve všech třech. Rozhodně se nedostane do izolace, pouze střednědobě přesune své hospodářské těžiště ze Západu na Východ. Z hlediska počtů obyvatel je to naopak Západ, kdo se dostává do izolace od zbytku světa.

Dlouhodobě se finanční sankce proti Rusku naopak obrátí proti Západu. Zmrazení ruských aktiv v západních bankách, jako ostatně již předtím íránských, a odpojení od bankovního systému SWIFT jsou signálem, že dolar je politická zbraň. To ovšem není slučitelné se statutem světové rezervní měny a vede ke ztrátě důvěryhodnosti. Perspektivně se již rýsuje náhrada čínským juanem – Saúdská Arábie s Čínou již uzavřely obchod na dodávky ropy v juanech a Indie hodlá následovat. Ztráta monopolu světové rezervní měny ovšem může být pro americkou hluboce zadluženou ekonomiku fatální.

Kontrast mezi velkohubým štvaním a impotentností tváří v tvář síle i příklad Ukrajiny ponechané svému osudu nutí státy spoléhající se na americkou ochranu jako Taiwan, jižní Korea, Japonsko, Austrálie, ale i evropské k podobnému vystřízlivění, jako Izrael: USA nejsou spolehlivým partnerem. Dlouhodobé důsledky nelze předvídat, ale role světového vůdce rozhodně utrpěla další ránu.

Součástí válečné propagandy je i likvidace demokracie. Ta nezačíná ruskou agresí ani covidem, ale probíhá zejména v posledním desetiletí celosvětově, v USA stejně jako v Evropě. Dva roky covidové pandemie znamenaly velký skok směrem k totalitním režimům a současná válečná hysterie dokončuje zbytek. Rusko není vyjímkou. Nová Putinova doktrína formuluje ruskou politiku hodnou amerických neocons: konfrontace, obrana, omezení politických svobod.

Budoucnost Evropy, nás všech i našich dětí nevypadá dobře. A Ukrajinou to nekončí. Sotva překročili jednu červenou linii, už se chystají na další v Gruzii, Finsku a Švédsku.

 

Přemysl Janýr, Vídeň