Prezidentská milost – přežitek, nebo rozumné opatření?

Po nedávném udělení prezidentské milosti odsouzenému řediteli Lesní správy Lány Miloši Balákovi se rozpoutala bouře negativních reakcí. Je to pochopitelné a není třeba to nyní více rozebírat. Stojí ale za to pozastavit se u reakcí volajících po zrušení institutu prezidentské milosti jako feudálního přežitku, který nemá v moderní demokracii co dělat. Tímto způsobem se vyjádřil např. Miroslav Kalousek. Dovolím si s tímto názorem nesouhlasit, protože nerozlišuje různá chápání institutu milosti.

Prezidentská milost může být chápána buď voluntaristicky, nebo racionalisticky. Voluntaristické chápání milosti je skutečně jakýmsi feudálním konceptem, který vychází z chápání milosti jako autonomního rozhodnutí svrchované vůle nejvyššího vladaře. U takového rozhodnutí se nemá smysl ptát po rozumném zdůvodnění, protože zdůvodněním je sama vůle vladaře. Proč udělil prezident milost? Protože chtěl. Tečka. Má smysl mít takový institut odpovídající absolutistickému vládci, který si principiálně může a musí dělat, co chce, neboť jeho vůle je posledním zdůvodněním? Něco takového je pro demokratický stát opravdu přežitkem a přímo nesmyslem.

Je tady ale také racionalistické zdůvodnění milosti, které se neodvolává na vůli vládce, ale na rozumnost konkrétních udělených milostí. V čem může být milost rozumná? Vycházíme z toho, že v naší kultuře a tradici není ve společenském a politickém životě podstatnou hodnotou pouze spravedlnost, ale také milosrdenství či moderněji řečeno lidskost. Ideálem je situace, kdy spravedlnost a milosrdenství nejsou v konkrétním případě v rozporu. Dříve bylo obvyklé takovou ideální jednotu spatřovat pouze v Bohu, protože lidé se k ní mohou jen přiblížit, ale nemohou jí dosáhnout. Dnes se na Boha obvykle neodvoláváme, ale problém slučitelnosti spravedlnosti a milosrdenství zůstává i v sekularizované společnosti. Jsme prostě lidé nedokonalí a taková jednota nejvyšších hodnot není zcela v našich silách. Je ale na místě se o ni snažit v maximální možné míře, což se může projevit třeba tím, že vedle instituce zajišťující spravedlnost (soudy) disponuje stát také institucí zajišťující milosrdenství (milost). Není to řešení bezproblémové, protože rozhodnutí prezidenta může být různě zdůvodněné a různě společensky přijatelné. Snaha o soulad mezi spravedlností a milosrdenstvím totiž není jednoduchá a definitivně řešitelná. Je spíše věcí komplikované společenské diskuse. Prezidentská milost by tedy měla být rozumně zdůvodněná takovým způsobem, aby k obtížnému hledání vztahu spravedlnosti a milosrdenství přispívala, jakkoli ji všichni nemusí pokládat za přesvědčivou.

Je pravda, že řada prezidentských milostí (a poslední Zemanova milost je zcela jasným příkladem) příliš přesvědčivé zdůvodnění neposkytuje. To je bohužel riziko věci. Zcela zrušit prezidentskou milost jakožto institut by však bylo kontraproduktivní. Odstranilo by z procesu prvek milosrdenství. Místo kultivace celého systému chápání spravedlnosti ve společnosti bychom na tuto kultivaci úplně rezignovali. Už jednou jsme na excesy spojené s prezidentským úřadem unáhleně reagovali zavedením přímé volby a dnes vidíme, že rozhořčení z excesů (jakkoli oprávněné) není dobrým rádcem. Věnoval bych tedy síly spíše diskusi o volbě prezidenta a vyváženosti jeho pravomocí a odpovědnosti.