Problém vskutku těžký

A nyní o něčem zcela jiném…

“Ta dnešní děcka…!” začíná obvyklá stížnost generací předešlých na generace následující. První citát v tomhle smyslu máme doložen od Sókrata, což se často používá jako argument, proč jsou “kecy starých zbrojnošů” k ničemu.

Hmm. Ponechejme nyní stranou takové ty těžko měřitelné subjektivní vlastnosti, kde se aktuálně módní hodnotový žebříček rád zaměňuje s morálkou obecně. Jsou i dobře měřitelné charakteristiky, u kterých se negativní vývoj “nedá okecat”, protože je jak viditelný, tak doložitelný statisticky.

Jednou z nich je … tradá … obezita. Jako člověk svobodného povolání (a z toho plynoucí svobodné bídy) se občas dostanu ven v době, kdy středoškolská mládež jede ze školy, a vždycky mě trochu vyděsí, když vidím, že zhruba tak každý šestý je širší než delší; za “mých časů” (devadesátky) to byl spíš jeden z pětadvaceti. Jelikož lidé mají tendenci v průběhu života spíš dále přibírat, stodvacetikilový puberťák má vyhlídky na to, že bude dvousetkilovým dospělcem. Nutno říci, že ona to není tak úplně jejich vina, oni většinou mají na obezitu založeno už jako děti, kdy jejich jídelníček určují rodiče. A zmnožení tukových buněk v dětství se většinou s člověkem táhne až do smrti.

Střední a starší generace na tom ovšem nejsou o moc lépe, přičemž se ani nemohou odvolávat na ty rodiče, protože se vesměs krmí sami. Málokterý chlap v mém okolí a věku je ještě “docent” (tj. pod 100 kilo). Dříve existoval stereotyp “vyschlého starce”; zeptejte se dnes ošetřovatelek v domovech důchodců, jak snadno se ti lidi zvedají z lůžka.

Typicky se to přisuzuje “civilizaci”, ale to je trochu moc obecný pojem. Ve Spojených státech amerických, které byly v tomhle směru trendsetterem, začaly křivky obezity (BMI > 30) stoupat až kolem roku 1980, kdy je v trendu vidět jasný zlom. U prosté nadváhy ten zlom vidět není, ale u obezity, která je zdravotně jednoznačně škodlivá, ano.

Není to žádný číselný artefakt, ale realita. Pusťte si libovolný film nebo videoklip z ulic New Yorku, San Francisca atd., ještě ze 70. let 20. století, a budete překvapeni, jak štíhle a zdravě vypadali náhodně zabraní lidé v pouličním zástupu. Přitom to už dávno nebyli žádní lovci a sběrači z pouště Kalahari, ale normální “kancelářské krysy”, které jezdily do práce autem a na oběd chodily do blízké čínské restaurace. Tak zásadně se od té doby každodenní život velkoměstského člověka nezměnil. Jejich postavy ovšem ano.

ČSSR, ČSFR a ČR byla v tomto trendu trochu pozadu, ale zdá se, že mezitím dorazil i sem. V bývalých kasárnách v Karlíně, v jejichž okolí se občas vyskytuji, dnes sídlí směsice feel-good institucí přitahujících mladé lidi. Jestliže vojáci ještě žádný viditelný problém s obezitou neměli, současní návštěvníci jej mají. Pokud uvidíte, že se skrze autobusové nádraží Florenc kolébá nějaká pozemní velryba, která už ani normálně chodit nedokáže, obvykle má namířeno přímo tam. Pak ji předběhnete, a vidíte, že jí může být tak devatenáct let. Ach jo.

Příčiny?

Velmi nejasné. Tedy je jasné, že “lidi se přežírají”, ale není jasné, proč tak vlastně činí. Kdo se spokojí s takovým povrchním vysvětlením, zůstává na úrovni “letadlo spadlo, protože se neudrželo ve vzduchu”, a tímhle způsobem žádnou leteckou katastrofu neobjasníte. Nepřekvapivě, ani špeková katastrofa, postihující už skoro celé lidstvo, se takto objasnit nedá.

Komunita vědců kolem poněkud zvláštně pojmenovaného serveru Slime Mold, Time Mold vydala osmnáctidílný seriál “A Chemical Hunger“, který rozebírá dobrých deset hypotéz, co může být hlavní příčinou téhle epidemie, aby je vzápětí zase rozstřelil. Je to složité čtení, na jehož konci zjistíte, že toho víte míň, než předtím. Dá se říci, že hlavní příčina nebude v morálce lidí, a že se něco stalo s jídlem, jehož složení se během posledních padesáti let značně změnilo. Na moderní lidské “stravě z kantýny” totiž snadno a rychle přibírají i laboratorní krysy, které je jinak na standardním krysím žrádle téměř nemožné vykrmit do obézního stavu. Přitom zrovna krysy nelze obvinit z toho, že by se na vysoké škole chytily módního neomarxismu.

(Ono je těch pozorování víc. Přibírají nejen lidé, ale i jejich domácí kočky a psi. Mezi nejštíhlejší země světa patří Vietnam, a cizinci, kteří se usadí ve Vietnamu, obvykle rychle a bezbolestně zhubnou. Přesně opačný proces funguje v USA, kde návštěvník z jiné části světa rychle a neúmyslně nabere několik kilo.)

Jelikož není známa žádná jasná příčina, každý má svoji vlastní oblíbenou teorii (asi podobně jako při rozboru příčin pádu Říma, kde kolik zadnic hlav, tolik názorů): cukr, tuky, mikroplasty ve stravě, lithium ve vodě, morální úpadek, antibiotika, nedostatek pohybu, antikoncepce, glyfosáty, lepek. Vyberte si dle libosti; pravděpodobnost, že se trefíte, je beztak malá.

Důsledky?

No, to je to skutečně zajímavé téma. Ekonomicky je to zřejmé: úbytek HDP způsobený zvýšenou nemocností obyvatelstva. Stihne-li vás metabolický syndrom ve čtyřiceti, druhá půlka vaší kariéry nebude tak dobrá, jak by jinak mohla být.

Co je ale ještě zajímavější, jsou sociální rozměry celé věci. Pokud máte 20 let a 120 kilo, bude se vám blbě hledat například sexuální partner, a řady namáhavějších aktivit se nebudete moci zúčastnit vůbec.

Ačkoliv reklama zaměřená na “fat acceptance” se nám snaží vnutit opak – částečně ideologicky, částečně asi i ze zcela pragmatických důvodů (když je tlustých zákazníků hodně, jejich kupní síla roste, tudíž se vyplatí jim lichotit) – erotické preference se rozhodně neposunuly tak rychle jako čísla na koupelnových vahách. Je otázka, kolik mladých lidí obou pohlaví je v nuceném celibátu (incel) jen z tohoto důvodu.

To má skoro určitě i efekt na celkovou náladu ve společnosti, potažmo na internetu. Neumožní-li vám vlastní váha věnovat se sexu či potulování po přírodě, budete se statisticky vzato více válet v posteli se smartphonem a ventilovat svoji frustraci online.

Pokud jsou takových jedinců miliony, musí se to projevit i na celostátní, celokontinentální, celoplanetární úrovni. Staří Řekové tvrdili, že ve zdravém těle se skrývá zdravý duch, a i když to určitě není “tvrdé” pravidlo, jehož platnost by se dala srovnat s fyzikálními zákony, ta korelace tam nejspíš opravdu je. A to i v opačném směru. Cítíte-li se špatně ve vlastním těle, bude se to projevovat i na vaší náladě.

Řešení?

Ó přátelé, toto je těžší úkol, než letět na Měsíc; trajektorie raket mířících do prázdnoty vesmíru jsou proti lidskému metabolismu snadno spočitatelné a přímočaré. Navíc se v oblasti výživy hojně angažují firmy jako Coca-Cola a Unilever, které rozdávají různé vědecké granty; mírně řečeno, smrdí to střetem zájmů, a to jak u těch firem, tak u vědců, kteří ty peníze akceptují. Proti tomu je opravdu kosmické inženýrství jednoduché, protože Měsíc vám aspoň nekecá do vašich záměrů a nesnaží se předstírat, že leží někde úplně jinde. Nápadné je, že na rozdíl od např. spotřeby cigaret se žádnému státu světa nepodařilo omezit obezitu “behaviorální propagandou”. Plakáty, řeči ani extra daně nezabírají.

Poslední dobou se na trhu zjevily “pilulky na obezitu”, což jsou dost často injekce. Nejznámější účinná látka, semaglutid, potlačuje velmi intenzivně chuť k jídlu – a, kupodivu, také k pití alkoholu, kouření cigaret a dokonce k hraní hazardních her, což naznačuje, že nějakým způsobem zasahuje do činnosti “dopaminového centra” v mozku, které nám naděluje různé blažené pocity.

Na semaglutid má patent dánská firma Novo Nordisk, přičemž jeho účinky na obezitu zapříčinily, že tržní hodnocení Novo Nordisku vystřelilo do neskutečných výšin. Hodnota firmy převýšila hodnotu ročního HDP celé dánské ekonomiky a dosáhla zhruba 10 bilionů Kč (bez obav, taky si to číslo neumím představit).

Jako každé farmakum, i semaglutid má nějaké vedlejší účinky, i když se zatím nezdá, že by byly nějak dramatické; určité procento lidí jej nedokáže brát kvůli trvalému stavu nevolnosti, ale to možná vyřeší další generace GLP-1 antagonistů. (Zdravím tímto manžele P. z farmaceutické fakulty v Hradci, kteří patří k mým dlouhodobým čtenářům…) Horší je, že to zatím vypadá, že je potřeba jej brát trvale, jinak se vám ztracený špek začne zase pomalu vracet zpět. Máte málo závislostí? Tady je jedna navíc.

Milí čtenáři, toto je spíš takový “pozorovací článek”, než nějaká snaha přicházet s receptem na řešení. Ty dlouhodobé, nenápadné trendy, ať už jde o dluhy, inflaci, změnu demografie nebo třeba obezitu populace, jsou pro osud celých národů často důležitější, než akutní problémy, které ale také rychle odezní.

Z čistě medicínského hlediska je dnešní epidemie obezity zdaleka nejhorší civilizační regrese, jakou lidstvo zažilo. Zatímco valnou většinu “plošně” nebezpečných chorob, pravými neštovicemi počínaje a HIV/AIDS konče, se podařilo různými způsoby dostat pod kontrolu moderní vědy, obezita (a na ni navázaná plejáda chronických nemocí) se tomuto trendu naprosto vymyká, a to ještě navíc v nápadném geografickém rozsahu. Nejde o žádné specifické onemocnění západní civilizace. Obézní jsou Arabové, Indové, Mexičani, Brazilci, australští domorodci, Zuluové v Jižní Africe i Polynésané ztracení na atolech uprostřed Tichého oceánu. Jakžtakž se drží některé východoasijské státy, kam ještě v takové míře nepronikla moderní “průmyslová” strava – Vietnam, Japonsko – a chudší části subsaharské Afriky. Ale všude jinde – široko!

Přitom je nápadné, jak málo se tomuto tématu věnuje politika a politici. Kdekdo má plnou hubu práv dětí apod., zleva až doprava: drogy, gender, jiné formy rodiny, uhlíkové emise atd. Někdo chce zakazovat, jiný přikazovat, ale epidemii obezity, která těm dětem opravdu objektivně ničí životy, a která se naprosto vymkla kontrole, jako by nikdo neviděl.

Možná je to tím, že je totálně všudypřítomná – s rybou si také nepohovoříte na téma “důležitost vody”. Ale právě proto by si ten problém zasloužil větší pozornost – je plošný. Mezi mladšími lidmi v USA (věková kategorie 20 – 44 let) se míra obezity mezi lety 2009 a 2020 zvýšila ze 32 procent na 40 procent, to je zatracený růst za pouhých jedenáct let, a tahle čísla samozřejmě dříve nebo později dorazí i k nám do kotlinky.

Hergot, ono je to trapné téma, ale stejně o něm musíme aspoň mluvit. Jinak nám ta mladší generace opravdu nepoděkuje.