Proč se mladí palestinští Arabové stávají teroristy?

Mladí Gazané nejsou „vehnáni do náruče Hamásu“ Izraelem – Hamás je indoktrinoval se souhlasem jejich rodičů. 

Americký ministr obrany Lloyd Austin, generál ve výslužbě, tvrdí, že Izrael „žene“ obyvatele Gazy „do náruče nepřítele“. Před několika týdny jiný generál, předseda sboru náčelníků štábů Charles Q. Brown, obvinil, že protiteroristické akce Izraele v Gaze dělají z tamního průměrného člověka „někoho, kdo se nyní chce stát dalším členem Hamásu“.

Generálové si zaslouží naši hlubokou úctu za svou službu a obětavost. To však neznamená, že mají vždy pravdu. Generál George Patton využíval v poválečné americké administrativě v Německu členy nacistické strany, což vedlo k jeho propuštění. Generál Douglas MacArthur byl propuštěn za to, že se v korejské válce vzepřel rozkazům prezidenta Harryho Trumana. Generál Curtis LeMay chtěl ve Vietnamu použít jaderné zbraně.

Pokud jde o pochopení toho, co způsobuje, že se mladí palestinští Arabové stávají teroristy z Hamásu, generálové prezidenta Bidena to chápou špatně.

Není to Izrael, kdo vehnal Gazany do náruče Hamásu nebo kdo z mladých Gazanů udělal teroristy. Jsou to sami Gazané, kteří si již dávno zvolili Hamás za své vůdce. V roce 2006 se tam konaly demokratické volby a Hamás se jich na naléhání ministryně zahraničí Condoleezy Riceové mohl zúčastnit. Hamas získal 76 ze 132 křesel v parlamentu.

Ministryně Riceová poté přiznala, že ji výsledek „zaskočil“; výsledek „vypovídá něco o tom, že nemáme dostatečně dobrý tep“, připustila. Zároveň Riceová obhajovala zařazení Hamásu s odůvodněním, že: „Podpoříte snad politiku, kdy Palestincům odepřete volby, které jim byly v určitém okamžiku slíbeny, protože byste se báli výsledku?“.

Pro Trumanovu administrativu a americké vojenské guvernéry poválečného Německa byla odpověď na dřívější verzi Riceovy otázky jednoznačné „ano“. Upřeli nacistické straně právo kandidovat v poválečných volbách bez ohledu na to, kolik Němců ji chtělo volit.

Ministr obrany Austin a generál Brown by si možná měli položit otázku, čím to je, že z dětí v poválečném Německu nevyrostli nacisté. Devastace velké části Německa americkou armádou nezpůsobila, že by tyto děti přijaly antisemitismus nebo terorismus. Desetitisíce gazanských dětí, které vyrostly v regionu, z něhož se Izrael v roce 2005 zcela stáhl, však přijaly antisemitismus a terorismus; právě ony dnes plní řady Hamásu.

Zásadní rozdíl mezi poválečným Německem a dnešní Gazou se týká jejich vzdělávacích systémů. V rámci spojeneckého programu denacifikace poválečného Německa byly školní osnovy očištěny od nacistické rasové ideologie, militarismu a antisemitismu. Podobné metody byly použity i v poválečných japonských školách. Naproti tomu školy v Gaze ovládané Hamásem oslavují nenávist k Židům a terorismus. Mladí Gazané nejsou „vehnáni do náruče Hamásu“ Izraelem – Hamás je indoktrinuje již téměř dvě desetiletí.

Tam, kde existuje značná domácí opozice vůči totalitnímu režimu, budou takové indoktrinační snahy úspěšné jen částečně. V Íránu a Sýrii, kde vlády využívají školy k šíření extremistických názorů podobných názorům Hamásu, se objevily významné důkazy o opozici. Velký počet Íránců riskoval život na protest proti svému režimu a syrští odpůrci svého diktátora vedou již léta občanskou válku. Ne tak v Gaze. Mezi Gazany nejsou žádní Makabejci.

Navíc rady, které ministr Austin a generál Brown nyní dávají Izraeli, působí jako případ „Dělej, co říkám, ne co dělám“. Dne 9. listopadu, v den, kdy generál Brown učinil své prohlášení, provedly americké bombardéry nálet na cíl v Sýrii. A týden předtím bombardovaly další dvě místa ve východní Sýrii. Přesto se zdá, že Austin a Brown nevěří, že tyto vojenské operace změní Syřany v protiamerické teroristy.

Američtí nebo britští představitelé za druhé světové války se zřejmě neobávali, že by z německých nebo japonských dětí vyrostli protiameričtí teroristé, přestože Spojenci srovnali se zemí Hamburk (40 000 mrtvých), zničili Drážďany (mnoho desítek tisíc mrtvých), bombardovali Tokio (přes 100 000 mrtvých civilistů) a použili jaderné bomby proti Hirošimě a Nagasaki (přibližně 135 000, resp. 64 000 mrtvých).

Přestože Spojenci na tyto civilní cíle záměrně útočili (na rozdíl od Izraele, který se civilním obětem velmi snaží vyhnout), Německo a Japonsko se po válce staly blízkými spojenci Spojených států.

Pokud ministr Austin a generál Brown chtějí, aby se obyvatelé Gazy jednoho dne chovali k Izraeli tak, jako se dnes Němci a Japonci chovají ke Spojeným státům, musí uznat, že Izrael za postoje Gazanů nemůže, a musí podpořit poválečnou politiku v Gaze podobnou té, kterou spojenci po druhé světové válce zavedli v Německu a Japonsku.