Proč to fungovat nemůže a nikdy nebude (5)

Praktický důkaz

Jako ideální důkaz důsledků socialistických thesí nám výtečně může posloužit poválečné Německo.

Po válce bylo poražené hitlerovské Německo rozděleno na dvě zájmové sféry. V „západní“ části byl v první fázi vlastně ponechán původní, nacistický systém řízení válečné ekonomiky. Zboží bylo distribuováno přídělovým systémem, zůstaly zachovány cenové i mzdové regulace, stejně byly vojenskou správou vítězných mocností omezeny exporty a importy německého zboží.

Samozřejmě, takový systém vyvolal, jako vždy, expanzi černého obchodu. Fungoval prakticky jen výměnný obchod, zboží za zboží, kus za kus, přesně v intencích kapitalistického systému. Říšské marky ztratily smysl. Na vině byla samozřejmě expanzivní monetární politika, převis oběživa nad reálnou hmotou zboží. Sekundární příčinou bylo centrální určení maximálních cen, které logicky spustilo systém obcházení nějakých ústředních direktiv.

V Německu se platilo raději máslem, kávou, nebo cigaretami. Je zcela typické, že špatné peníze byly vytlačeny hmotným a vzácným zbožím. Tak, jak to vždy funguje, když obyvatelé ztratí důvěru v centrálně vydávané papírky bez reálné ceny.

Německá ekonomika se propadla na sotva 1/3 výkonu válečného.

V roce 1947 se zásadně změnilo strategické uvažování mocností. Původní úvaha předpokládala de-industrializaci Německa, patrně s představou, že netechnologický stát nebude již nikdy schopen válečné výroby a expanzionismu. Výtečně však poté mocnosti pochopily, že vznik Nacistického Německa byl vlastně důsledkem dosti potupné Versailleské „smlouvy“ po první velké válce.

Mocnosti se přiklonily k tomu, že blahobytný stát plný spokojených a bohatých občanů je daleko vyšší garancí, než mnohamiliónová masa manipulovatelných lidí. Na základě toho byl vystaven tzv. Marshallův plán (ministr zahraničí USA) z 3. dubna 1948, který poskytl západní části Německa přes 1,5 mld. amerických dolarů jako v podstatě nevratnou půjčku, přesněji dotaci na mír.

Nepochybně však, a to je třeba dobře vidět, šlo také o upevnění moci americké ekonomiky na starém kontinentu.

Ta dotace sice nebyla bezvýznamná, ale její dopad je poněkud přeceňován. Za zmínku stojí, že i náš stát byl také nabídkou „půjčky“ osloven, ale naší republice, už tehdy v područí Sovětského svazu, byl takový krok z Moskvy zakázán. Vlastně právě tehdy začala ideologicky vedená studená válka.

Ale zpět k Německu. V květnu 1947 došlo ke sloučení americké a britské okupační zóny, správa západní části Německa byla vrácena do německých rukou a v březnu 1948 byl stanoven ředitelem správy hospodářství Ludwig Erhard, někdejší bavorský ministr hospodářství. Jeho ekonomické názory vycházely hlavně z učení liberálů rakouské školy, Misese, Euckena a Böhma.

Jedním z jeho prvních kroků byla měnová reforma (červen 1948), uplatnění politiky tvrdých peněz a naprostá liberalizace cen a mezd. Byly tedy aplikovány mechanismy volného trhu. Anulace zásahů státu do ekonomiky, rezignace na vliv státu a tím odstartoval prakticky tzv. Německý hospodářský zázrak.

Je poněkud symptomatické, že uvolnění mezd směrem dolů mělo v důsledku dopad takový, že se nezaměstnanost v západním Německu brzy dostala pod neuvěřitelných 0,2 %.

Je jen úsměvné, že tehdejší americký komisař Lucius D. Clay panu Erhardovi říkal: „poradci mi tvrdí, že tomuto kroku velmi odporují.“ Pan Erhard jej setřel slovy: „Nic si z toho nedělejte, generále, ti moji mi říkají to samé.“

Tedy, jinými slovy, Amerika se nejen svým kapitálem, ale i politicky, pokoušela zmocnit poválečného Německa, v duchu Rooseveltovy doktríny New Dealu se snažila vnutit Německu své socialistické představy a odpor k ryzímu kapitalismu.

Žel, i pan Erhard, poněkud vyměkl a tzv. rámec soziale Marktwirtschaft (sociálně-tržní hospodářství), byl právně zakotven do Německého právního řádu. Hned, jak byl pan Erhard odstraněn, se stal dominantním faktorem právě ten sociální rozměr a všechno, co pan Erhard zavedl, bylo postupnými kroky umenšeno a znegováno.

Německo prošlo raketovým růstem proto, že na krátký čas aplikovalo přirozený kapitalismus, bez všech příkras. Zlepšila se životní úroveň všech, klesla nezaměstnanost na rekordní hranici, a zboží „Made in BRD“ získalo světovou prestiž.

Na druhé straně zůstal východoněmecký princip, který si zakotvil jako státní doktrínu, pod tlakem Sovětského Svazu, centrálně řízené plánovité hospodářství, a začal se západnímu Německu vzdalovat tempem větším, než malým.

Další rozbor a detaily nechám až na další článek, ale neodpustím si vcelku jasný závěr: každý ryzí kapitalismus vede ke vzmachu společnosti, pokroku a postupnému bohatnutí všech. Socialismus, jakékoliv podoby, má za následek, přes deklaratorní cíle, vždy za následek umrtvení ekonomiky, mohutnou byrokracii a úpadek.

Tak to je a nikdy to nebude jinak. Socialismus nemůže fungovat, jen momentálně uspokojí neschopné na úkor schopných, aby je nakonec v důsledku, jako neužitečné, stejně odhodil.

Máme-li dnes, jako Česká republika, něco znamenat, je nezbytné opustit všechny socialistické nápady!

Někde dříve tady psala nějaká pomatená paní, že v Ústavě je zakotveno právo na „důstojný život“ – to je přesně ten nesmysl nadále komunistické Ústavy. Nic takového neexistuje.

Poměrně natvrdo řeknu: „kdo nepracuje, ať nejí“. A pokud zahyne, nemůže za to společnost, ale on sám. A nářky, že práce není, odmávnu rychle tak, že práce je dost, jen je jinde a za jiné peníze a vinen je setrvale socialistický stát, který jsme před 25 lety neodhodili, ale stvrdili.

Už je to dlouhé, takže reálné srovnání v číslech socialistického NDR a BRD si nechám na příště. Ale byly to dva státy, které měly zcela stejnou výchozí pozici poraženého národa, dokonce měly vysokou výhodu stejnojazyčnosti a historického základu. Dva zcela rozdílné výsledky.

Kapitalismus bez adjektiv na Vás, holoto líná, socialistická.