Sametová konzervativní revoluce




Sametová revoluce a československá transformace 1989-92 coby konzervativní revoluce – a jejích podobnosti s idejemi amerického konzervatismu…

Britský státník irského původu Edmund Burke (1730-1797) hájil a oslavoval britskou „Slavnou“ revoluci roku 1688, akceptoval Americkou revoluci roku 1776 a let následujících, ale Velkou francouzskou revoluci, jež započala v roce 1789, ve svém díle Úvahy o revoluci ve Francii z roku 1790 tvrdě kritizoval.

Proč?

Podle Burkea britská i americké revoluce byly konzervativní: zachovaly (konzervovaly) společnost tím, že z ní eliminovaly evidentní zla a nespravedlnosti (především porušování zásady No Taxation without Representation), aniž by ji poškodily; zatímco francouzská revoluce byla destruktivní, protože poškodila a ničila vlastní společnost, její tradice a instituce.

Obdobně bychom jako destruktivní mohli označit ruskou bolševickou revoluci (1917) a německou nacistickou revoluci (1933); nacisté totiž mluvili o nastolení svého režimu v Německu jako o „revoluci“ a (zesnulý) maďarsko-americký historik John Lukacs argumentoval, že Hitler byl jedním z nejradikálnějších revolucionářů 20. století.

V tomto duchu bychom mohli za destruktivní označit i další revoluce, např. ty komunistické (Čína 1949, Kuba 1959, Nikaragua 1979) či islamistickou Chomejního v Íránu (1979).

Byla Sametová revoluce a československá transformace v letech 1989-1992 konzervativní revolucí v Burkeově smyslu, tj. více podobná revolucím v letech 1688 a 1776, než těm v letech 1789, 1917, 1933 – a proč? Co měla Sametová revoluce více společného s britskou a americkou revolucí a odlišného od revolucí francouzské, ruské a německé?

Odpověď je nasnadě, když se podíváme na podstatu, cíle a prostředky Sametové revoluce a československé transformace (1989-1992) ve třech dimenzích: politické, ekonomické a kulturně-morální, a to prizmatem Burkeova kritéria: eliminovaly společenská zla, nebo naopak podvrátily společnost a její instituce?

Politickou transformací byl návrat (což samo o sobě je konzervativní) k pluralistickému systému politických stran a parlamentní demokracie, dále ústavní garance lidských práv a občanských svobod (podle principů Americké revoluce), nová zahraniční politika orientovaná na demokratický Západ, nikoli na autokratický Východ, a lustrační zákon, tedy politické vyrovnání s minulostí.

Ekonomickou transformací byly především liberalizace, deregulace a privatizace – ve třech podobách: přímé prodeje, kuponová privatizace a restituce; přičemž restituce byly vyrovnáním s minulostí nejen ekonomickým, ale i morálním.

A transformací kulturně-morální byly především již zmíněné lustrace a restituce.

Všechna tato opatření lze vnímat jako návrat před rok 1948, respektive – a přesněji – před rok 1939. Do roku 1939 u nás existoval normální běh a vývoj života společnosti; v roce 1939 byl totálně přerušen nejdříve nacistickou a potom komunistickou tyranií. Oněch padesát let 1939–1989 tak bylo aberací z hlediska našich dějin coby součástí západní civilizace. Návrat k normálu nastává až v roce 1989. Proto je lepší události let 1989–1992 nazývat spíše restaurací než revolucí. „Sametovou“ restaurací toho, co tady bylo před rokem 1939, před totalitní interrupcí.

To je i závěr, k němuž dospěl bývalý americký náměstek ministra zahraničí (a expert na dějiny střední Evropy) Wess Mitchell ve svém projevu pro Nadaci obětí komunismu v listopadu 2019 u výročí pádu Berlínské zdi:

…O roku 1989 se často mluví jako o revoluci. To je však poněkud zavádějící. Jakkoli zásadní mohly být změny roku 1989 pro lidi, v ústavním smyslu však představovaly obnovu západního právního a občanského řádu v zemích, v nichž byl kdysi vyvrácen…

V tomto smyslu byl rok 1989 restaurací. Znamenal odčinění předchozí revoluce, jejíž nejbližší zdroj spočíval v roce 1917 v Sankt Petěrburgu, ale jejíž hlubší zdroj se nacházel přesně o dvě stě let dříve než v roce 1989, na počátku Francouzské revoluce.

Byl to úplně jiný typ revoluce než ten, o němž jsme zvyklí mluvit my Američané, když mluvíme o naši vlastní revoluci. Zdůraznit rozdíl mezi těmito dvěma momenty – 1776 a 1789 – není jen malichernou či pedantskou záležitostí; je to zásadní, fundamentální otázka pro pochopení skutečného dědictví roku 1989 pro naši dobu.

Roky 1776 a 1789 byly v protikladu, pokud jde o cíle, o něž usilovaly, a ohledně prostředků, jichž užívaly. Cílem roku 1776 bylo zachování nashromáždění práv Angličanů – práv, jež byly zakotveny v přirozeném právu. Naopak, cílem roku 1789 bylo rozložení veřejného pořádku ve jménu abstraktních konceptů. Těmi koncepty byly: Svoboda chápaná jako svévole odmítnout všechna omezení společnosti, zvyklostmi či právy…

Zkrátka, Utopie.

Právě v tomto bažení po utopii vidíme všechny kořeny nejen bolševismu, ale i jeho ideologického bratránka nacionálního socialismu a i dalších rozpoznatelných -ismů 20. století. Všechny tyto doktríny spolu sdílely posedlost zdokonalením člověka, ať již prostředky třídního boje, nebo „krve a půdy“. Rok 1989 byl koncovkou roku 1789. Zakončil, alespoň v Evropě, dvě století násilného utopismu, jenž byl vypuštěn z džinovy láhve ve Francii, a pak se rozšířil do Ruska, a poté do Asie a Latinské Ameriky. Byl-li – jak napsal Churchill – akt vyslání Lenina vlakem do Ruska něčím jako vysláním bacilu moru v zapečetěném vagonu, pak rok 1989 byl momentem, kdy tento bacil, už v karanténě, konečně chcípl. Počet jeho obětí pravděpodobně převyšuje 100 milionů.“

Tolik Wess Mitchell. Ale my můžeme pokračovat: jak Sametová revoluce (17. listopadu 1989, tak zvolení Václava Havla prezidentem v prosinci téhož roku) tak i transformace 1989-92 nevedly k destrukci společnosti a institucí, nýbrž k eliminaci zřejmých, a širokým konsensem vnímaných zel, jakož i k obnovená institucí ničených v letech 1939–1989. Po právu ji tedy můžeme označit za konzervativní revoluci v Burkeově smyslu.

Zároveň – a to už může být pro některé překvapivé – mezi idejemi amerického poválečného konzervatismu a principy československé transformace byla značná podobnost. Je tedy otevřenou otázkou, zda a do jaké míry byli autoři a aktéři transformace idejemi amerického konzervatismu ovlivnění.

Americký poválečný konzervatismus vznikl jako syntéza tří proudů, klasického liberalismu či jeho radikálnější varianty, libertarianismu (v politice, ekonomice a konstitucionalismu), klasického konzervatismu neboli tradicionalismu (v kultuře, názorech na společnost, morálku a náboženství), a antikomunismu (ve vnitřní a především v zahraniční politice). Klasičtí liberálové a libertariáni požadovali co největší osobní svobodu, omezení moci státu, malou federální vládu, svobodný trh, nízké daně i státní výdaje. Byli proti socialismu a státním zásahům do života člověka i společnosti. Mezi jejich hlavní myslitele patřili Friedrich A. von Hayek (1899–1992), Ludwig von Mises (1881–1973) a Milton Friedman (1912–2006).

Tradicionalisté zdůrazňovali řád, tradice, hodnoty, autoritu, morálku a hierarchii v životech lidí i společnosti. Byli proti masovosti, konzumerismu, morálnímu a hodnotovému relativismu, který, jak věřili, vyústí v nihilismus. Jejich významným mysliteli byli Richard Weaver (1910–1963), Russell Kirk (1918–1994), i klasičtí filozofové evropského původu Eric Voegelin (1901–1985) a Leo Strauss (1899–1973).

Antikomunisté byli přesvědčeni, že nekomunistická poválečná demokratická levice nechápe komunismus a jeho hrozbu. Považovali její politiku, jež usilovala o zadržování komunismu, za nedostatečnou, a místo ní doporučovali zatlačování komunismu; vytlačení sovětské moci ze střední Evropy a Pobaltí. Mnozí z nich byli dříve komunisty, proto se domnívali, že komunismu rozumějí lépe než ti, kdo komunisty nikdy nebyli. Nejvýznamnějšími antikomunistickými mysliteli byli Whittaker Chambers (1900-1961) a James Burnham (1905-1987).

Mezi libertarianismem, tradicionalismem a antikomunismem však existuje napětí. Pokus o jejich sladění, fúzi, učinili v teorii Frank S. Meyer (1909–1972) a v praxi William F. Buckley jr  (1925–2008). Buckley v roce 1955 založil časopis National Review, který se stal společnou platformou pro autory ze všech tří proudů konzervatismu. Jeho věrným čtenářem byl i jeden bývalý herec z Hollywoodu – Ronald Reagan (1911–2004). V politice postoje amerického konzervatismu poprvé výrazně reprezentoval senátor Barry Goldwater (1909–1998), když v roce 1964 (neúspěšně) kandidoval na prezidenta.

Meyer, v mládí komunista, vypracoval teorii amerického konzervatismu, která dostala název „fuzionismus“ – šlo o smíření klasického liberalismu s morálním tradicionalismem. Meyer tvrdil, že oba mají pravdu, ale každý v jiné sféře. V politice je nejvyšší hodnotou svoboda, lidé mají být co nejsvobodnější od státních donucení. Chtějí-li tradicionalisté státem vynucovat ctnost, mýlí se, protože aby ctností byla, musí být dobrovolná. Jednání z donucení není ctnostné. Tradicionalisté však mají pravdu, že ctnost je správným cílem lidského života. Aby lidé byli ctnostní, musejí být svobodní; nemají-li svobodu být neřestnými, nemohou být ctnostnými. Na druhou stranu však také platí, že nejsou-li lidé ctnostní, svobodu neuchrání a ztratí ji – buď podlehnou tyranům v zahraničí, nebo měkkému despotismu doma.

Později se k americké pravici připojily další dvě skupiny, což ji posílilo. Na přelomu 60. a 70. let to byli neokonzervativci, původně levicoví intelektuálové, kteří se posunuli doprava; těmi nejvlivnějšími byli Irving Kristol (1920–2009), Norman Podhoretz (1930), Michael Novak (1933–2017), Samuel Huntington (1927–2008), Peter Berger (1929–2017), Midge Decterová (1927) a Jeane Kirkpatricková (1926–2006).

Druhou skupinou byla tzv. náboženská pravice, již vedli kazatel Jerry Falwell (1933–2007) a aktivista Paul Weyrich (1942–2008).

Úspěchem této široké koalice bylo zvolení Ronalda Reagana v roce 1980 a jeho prezidentství.

Jaký byl vliv idejí amerického konzervatismu na autory transformace? Pavel Bratinka a Tomáš Ježek nezávisle na sobě překládali do češtiny Cestu k nevolnictví Friedricha Hayeka. Dílo Erica Voegelina Nová věda o politice bylo diskutováno intelektuály tzv. Kampademie jako byli Pavel Bratinka, Daniel Kroupa, Radim a Martin Paloušovi, Zdeněk Neubauer, a další. Krátce po roce 1989 bylo do češtiny přeloženo a vydáno dílo Michaela Novaka Duch demokratického kapitalismu“ a kniha Miltona Friedmana „Kapitalismus a svoboda“. A anglický filosof Roger Scruton měl velký vliv na pravicovou část českého disentu a byl osobním přítelem lidí jako Pavel Bratinka, Václav Benda, Petr Pithart a Daniel Kroupa. Pavel Bratinka osobně navštěvoval knihovnu amerického velvyslanectví v Praze od roku 1965 a pravidelně četl National Review.

Takže konzervatismus, či už americký nebo britský, měl velký vliv na část českého disentu, z něhož se rekrutovali mnozí autoři a aktéři nejen Sametové revoluce 1989, ale i transformace 1989-92. Není však známo, zda tento teoretický konzervatismus měl nějaký (a případně jaký) vliv na tak klíčové osobnosti Sametové revoluce a následné transformace jako byli Václav Havel a Václav Klaus.

Roman Joch

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (Ještě nehodnoceno, buďte první!)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*