Sdílení zakázané pravdy |

Sdílet článek:

Byl pošmourný den, kdy se nehodí pracovat na zahradě, ani zapínat míchačku, a v poště jsem měl od přítele odkaz na „velice milý a příjemný rozhovor“. Jenomže dlouhý půldruhé hodiny, což byl důvod, proč jsem poslech odkládal na neurčito. Na nějaký pošmourný den, kdy se nehodí pracovat na zahradě, ani zapínat míchačku. A tak jsem se zaposlouchal do velice milého a příjemného rozhovoru Tomáše Lukavce s molekulární bioložkou Soňou Pekovou.

Soňa Peková není nějaký náhodný hrdina, který vděčí za pozornost tomu, že se v pravou chvíli vyskytl na ostře sledovaném místě. Spíše to vypadá, že na ni v covidové story připadla role nežádoucího svědka, který se připletl do hry globálním spiklencům, a ohrozil jejich byznys. Peková s odstupem času, který jí mimochodem postupně ve všem dává za pravdu, popisuje, jak ji překvapilo, že za vzorně vypracovaný domácí úkol dostala pětku. Vědkyně uvyklá hledět do mikroskopu, se hned zkraje pandemie pochlubila něčím, co mělo zůstat tajemstvím. To jí ale nikdo neřekl.

Soňu Pekovou objevil pro média jistý David Vozdecký, redaktor, který s ní natočil rozhovor pro televizi TA-3 někdy počátkem března 2020. Tvářil se profesionálně, jako by nic, ale myslím, že dobře věděl, že odpaluje bombu. Z videa, které se stalo hitem internetu, jsme se poprvé dověděli, že virus má některé genetické charakteristiky, které se normálně v běžných izolátech koronaviru nevyskytují, čili že za pandemií nestojí čínský netopýr a špinavé ruce, nýbrž genetičtí inženýři a molekulární biologové, schopní vytvořit nové varianty genů, které svedou modifikovat, vkládat mutace, klonovat, vyrábět na stole nové organismy. Vědkyně nás uklidňovala, že se nejspíše nejedná o biologickou zbraň, ale pouze o náhodný únik z laboratoře. Očividně ji nenapadlo, že vypustila z lahve džina.

Ten džin se mi hned zkraje zamlouval. Tušil jsem, že to bude džin pravdy, pro kterou se každý zlobí, a že si zaslouží PR. Hned jsem proto napsal článek do novin, protože co je psáno, to je dáno, a džinovi pravdy vždy sluší černá na bílém. V redakci ze mne neměli radost, ale noviny vyšly.

Netrvalo dlouho, a vědkyně Peková měla v patách smečku expertů na čínského netopýra, ve které štěkalo i pár novinářů. Veřejný prostor na řadu měsíců ovládli, jak jim říká Soňa Peková, „covidiáni“, sekta věřící v cosi, co nevidí, protože se na to neumí podívat mikroskopem, a která ve jménu své víry potírá vědoucí vidící. Covidiáni ovládli vlády i Světovou zdravotnickou organizaci, a vyděšené veřejnosti nabídli světlo na konci tunelu – vakcinaci.

Věčný nešvar, kdy se řeší důsledky místo příčin, se v případě pandemie covidu projevil jednak v neochotě pátrat, kdo virus vyrobil a kdo ho rozšířil mezi lidi, a pak v preferování prevence, tedy vakcín, před léčbou, a v případě léčby v preferenci drahé léčby, před hledáním léčby účinné, pokud by byla levná, takže by na ní nešlo vydělat. Zatímco covidiáni průběžně přikládali pod kotlem, vnucovali vakcíny s tím, že covid vražedně mutuje a jenom vakcinace ho zastaví, vědkyně Peková se nepřestala dívat do mikroskopu. Tak se stalo, že původní džin dostal bratříčka, když Soňa Peková informovala, že původní virus nemutuje, ale nové kmeny jsou skutečně nové, nově někde vyvinuté.

Sdílet zakázanou pravdu je velké dobrodružství. Když jsem ve vysílání Českého rozhlasu dostal otázku, co dělat proti covidu, odpověděl jsem, že je třeba zavřít laboratoř, kde se vyrábí. Na šéfredaktora stanice se vzápětí sesypali ti nejvěhlasnější mediální experti na čínského netopýra, aby mi domluvil. Jenže jak šel čas, covidiáni ztráceli nad lidmi moc, postupně se vytratili z médií, která už nesměle připouštějí, že netopýr je bez viny, vakcíny že nechrání před onemocněním a nebrání jeho šíření, anebo že se neumírá jenom na nemoc, ale také na vedlejší účinky kontroverzních očkovacích preparátů. Vrácení do lahve už džinovi nehrozí.

Když dnes Soňa Peková říká, že chce vědět, kdo za tou špinavostí stojí, není sama. Dokonce je možné, že se to vyšetří. Nicméně v rozhovoru, ve kterém líčí, jak se po útocích covidiánů stáhla do ústraní, a stal se z ní knihomol, se už přiznává k slabosti pro kvantovou fyziku. Zřejmě se jedná o stejnou zvědavost při zkoumání světa v jeho neviditelné malosti a nedohlédnutelné vesmírné velikosti. Od virů, co nemohly vzniknout sami od sebe, se rozhovor stočil na zjištění teoretického fyzika a kosmologa Hawkinga, že vesmír je uspořádaným hologramem. Pohledem do vesmírného dalekohledu zjistil Howking, že to, na co se dívá, nemohlo vzniknout náhodně, že to muselo být vytvořeno.

Při poslechu Soni Pekové si člověk najednou uvědomí, že tato vědkyně si prostě nedá pokoj, že už má opět cosi za lubem, když s úsměvem říká: „Buďte kvantoví!“ Způsob, jak přemýšlí o světě, je podmanivý, a je v něm patrná mocná osvobozující životní zkušenost s vypouštěním džinů z lahví, s osvobozováním pravdy. Bude to asi znít jako protimluv, ale zjišťuji, že sdílet se Soňou Pekovou zakázané pravdy je duchovní pokušení.