Svoboda slova je v současnosti pod velkým atakem

Sousloví svoboda slova označuje princip uspořádání lidské společnosti, kdy nikdo není a nemůže být za své výroky slovní či písemné trestán (v jakémkoli smyslu slova) žádným orgánem státu či jakékoli jiné moci, na podstátní i nadstátní úrovni. Musí to platit i v případě, když jsou tyto výroky pro jejich příjemce jakkoli nepříjemné. Výroky lze vyvracet, polemizovat s nimi, zpochybňovat je, ale začnou-li být předběžně umlčovány, nikdy se umlčování nezastaví jen u „nepříjemných výroků“.

Něco úplně jiného než svoboda slova jsou omezení daná společenskými zvyklostmi, hodnotami, elementární zdvořilostí či „ohledy“. Ty jsou samozřejmě nesmírně významné, mohou být s formální svobodou slova leckdy propojeny, ale tím se zabývat nebudu. Nikoli proto, že by to nebylo důležité. Když řekne před několika týdny nejobsazovanější moderátor České televize, že byl autor těchto řádků, bývalý prezident, „Putinův gubernátor v České republice“, pak asi potvrdil existenci formálně pojaté svobody slova v České republice, ale určitě svou vědomou lží porušil elementární kánony společenského chování, zvyklosti, ohledy a zdvořilost. Svoboda slova bohužel s pravdou a lží žádnou bezprostřední souvislost nemá.

Abych téma ještě více ohraničil, zůstanu u pozitivního (ve smyslu metodologie vědy) myšlení, nikoli u myšlení normativního. Nebudu říkat, co být má nebo by být mělo. Jde mi o analýzu toho, co je. Protože je téma svobody slova příliš široké, téměř neohraničitelné, nemůže se stát tématem vědním. Věda vyžaduje uzavřený systém.

Po napsání těchto úvodních vět mám pocit, že by si každá z nich zasloužila odstavec, stránku či celý esej. Dovolím si proto další z možných zúžení tématu. Protože jde o téma občanské a protože jsem občanem České republiky, nikoli světoobčanem, jde mi o svobodu slova u nás, o svobodu v kontextu dnešního Česka, resp. jeho nejbližšího okolí, které pro nás představuje umělý, neautentický konstrukt Evropské unie.

Někomu se může zdát zvláštní, že se svoboda slova stala staronovým tématem naší současnosti právě teď. Jsem přesvědčen, že se prosadila velmi jednoduchá souvislost: kdyby nebyla svoboda slova v relevantním okolí našich životů ohrožena, nezačali bychom o ní mluvit a psát. Dokud nebyla svoboda slova ohrožena, a dnes a denně stále více ohrožována, nikoho by nenapadlo toto téma diskutovat. V 90. letech to skutečně nikoho nenapadlo. Tenkrát u nás nastala mimořádná historická chvíle, kdy po nesvobodě (i slova) za komunismu převládl pocit svobody a kdy měl každý možnost vyzkoušet si, kam až se dá dojít.

Tehdejší reprezentanti státu měli stejnou radost ze znovunabyté svobody jako jakýkoli jiný občan. Rozdělení na my a oni neexistovalo. Politici byli noví, nestačili se ve svých postech a funkcích uvelebit natolik, že by se svobodou slova cítili ohroženi. Tak je tomu v lidských dějinách po velkých společenských otřesech ostatně vždycky. Politici tehdy přijímali svůj unikátní historický úkol, který byl založen na zabezpečení získané svobody, na vytvoření systémových podmínek, které zajišťují, aby skutečná svoboda byla možná. Limitování svobody tehdy nepřicházelo v úvahu. (To byly ony krásné devadesátky, dnes tak hloupě karikované.)

Ne všem se sice tato autentická svoboda líbila, leckdo tím mohl něco i ztrácet, ale étos chvíle byl jednoznačný. A dominantní. Věděli jsme, že musíme rychle vytvořit funkční parlamentní systém, který – pro své účinné fungování – vyžaduje existenci standardních, ideově vymezených politických stran. Systém, jehož skutečným nepřítelem není nositel jiného názoru, ale ten, kdo takový systém politických stran nechce. Nepřítelem byl ten, kdo nechtěl, aby byl politik, který rozhoduje o věcech veřejných, ve své funkci jen dočasně. Aby musel stále znovu procházet demokratickými volbami (které nesmějí být znehodnocovány takovými „vylepšeními“, jako je možnost volit korespondenčně).

V každém případě jsme chtěli politiky volené, a nikoli vyvolené. Proto jsme nechtěli na vyvolených založenou tzv. občanskou společnost. Chtěli jsme společnost svobodných občanů, nikoli společnost rozparcelovanou do nových feudalit, založenou na charismatických vůdcích, na elitách (všeho druhu), na hvězdách pop-kultury, na autorech spasitelských spisů či spisků, na majitelích mediálních agentur, na mocných byznysmenech, na expoziturách zahraničních zájmových seskupení, atd.

A vůbec jsme nechtěli outsoursování rozhodování o nás mimo nás. Proto naše obhajoba národního státu, proto naše nedůvěra k nadnárodním institucím kontinentálního nebo globálního typu. Nikdy jsme právě proto nepřijali hypotézu, že ve světě dominují tzv. externality, že každý lidský čin má tak rozsáhlé vedlejší efekty, že vyžaduje nadnárodní řešení. Vypůjčení si od ekonomů slova externalita bylo v pořádku. Jeho zkarikování už ovšem bylo horší. Ještě horší bylo prosazení teze, že svět je primárně světem externalit (a ne internalit). To mělo na lidskou svobodu zhoubný dopad. Existence nadnárodních řešení je klíčovým prvkem dnešního procesu dedemokratizace.

Věděli jsme, že o podobný cíl musíme usilovat i v oblasti ekonomiky, že musíme vytvořit trh, nebo spíše podmínky, v nichž by mohl vždypřítomný, ale často potlačený trh fungovat. Trh je unikátním decentralizačním mechanismem, který jako jediný může docílit přibližování se k optimální alokaci omezených zdrojů. Vyžaduje však ekonomickou svobodu, která je doplňkem a nezbytným předpokladem svobody politické (a v neposlední řadě i svobody slova).

Oba tyto mechanismy byly při cíleném vyprazdňování politiky zásadně oslabeny. Vytvořily se silné zájmové koalice. V pojetí Mancura Olsona šlo o kornatění systému. Politického i ekonomického. Vznikaly zájmové koalice, které fungování trhu blokovaly a blokují (a daří se jim získávat pro své zájmy stále více podporu státu.)

V politice bez idejí poněkud paradoxně vítězí ideologická nesnášenlivost. To, co se od počátku minulé dekády odehrává v české politice, je něčím, co jsme neočekávali. V 90. letech tu sice byl Miloš Zeman, který chtěl – při své nadsazené rétorice – své politické odpůrce naházet do Vltavy. Byli tu normální politický souboj nesnášející pánové Pithart, Rychetský a jejich přátelé, ale tím, co se vytvořilo vstupem Andreje Babiše do politiky a co bylo ještě znásobeno prosazením falešného konceptu tzv. liberální demokracie, nastala ideologická nesnášenlivost nového typu. Produktem toho byl v závěru desetiletí zvítězivší politický model antiBabiš a antiZeman s tím, že ani jedno z těchto hesel nehlásali dědicové občanské pravice 90. let, ale exponenti nové levice Piráti nebo STAN, ale i Fialova ODS, kteří vesměs přijali za svou pokrokářskou ideologii dnešního Západu. Je to od nich moralizování a pozérství, v nichž o žádné politické ideje nejde. Jde jen a jedině o politickou moc a z ní plynoucí politické pozice (a jejich výnos).

Tito vyvolení se považují za majitele pravdy (připomeňme Kunderův více než 60 let starý výraz majitelé klíčů) a všechno jiné než jejich pravdy jsou proto „špatné myšlenky“, které musejí být vymýceny i blokací svobody slova. Právě v tomto světě dnes žijeme.

Dějiny opakovaně potvrzují, že boj s myšlenkami, třeba i špatnými, formou jejich blokace je daleko nebezpečnější než samy špatné myšlenky.

Jedním z cílů dnes převládající ideologie tzv. liberální demokracie je – pro mnoho lidí na první pohled (tedy bez přemýšlení) líbivý – požadavek depolitizace společnosti, což je jimi považováno za vrchol jimi překrouceného demokratického ideálu. Je tomu přesně naopak. Depolitizace společnosti vede k její dedemokratizaci, aproto i k postupnému opouštění myšlenky svobody slova.

Analýzy sociologů ukazují, že dnešní politici jen zřídka mluví o svobodě. Nepotřebují ji. Snaží se zajistit si pokračování svého pobytu ve zkornatěném politickém (a ekonomickém) systému jinými cestami. Proto jejich usilovná snaha nic neměnit a všechno ponechat tak, jak je. To je možné jen omezováním svobody slova. Jedině tím mohou být současní elitářští majitelé pravdy (a klíčů) uspokojeni. Toto omezování nemusí být realizováno přímou censurou, na zastrašení mnohých stačí vyvolání atmosféry skandalizace, nálepkování, ostrakizace. Zbytek obstará autocensura.

Hlavním „pomocníkem“ těchto majitelů pravdy je relativní spokojenost miliónů lidí dnešního Západu se svým materiálním blahobytem, se svou možností cestovat (jinak řečeno, dovolenkovat a unikat své každodennosti – člověk „dovolenkový“ je úžasný Houellebecqův výrok) a i přes narůstající problémy stále ještě žít svůj bezstarostný, na dluh budoucími generacemi financovaný život.

Skutečná nespokojenost a skutečný nesouhlas s dneškem jsou relativně malé a ve veřejném prostoru téměř nezastoupené. Vážný odpor neexistuje. Lidé mohou hodně ztratit při nepodvolení se (i v tomto případě poděkujme Houllebecqovi za znovuzrození tohoto slova) a proto nejsou ochotni riskovat.

Většina lidí pořád ještě věří v sílu naší dnešní demokracie, což je víra, kterou – při evidentní slabosti současného politického systému – nesdílím. Nejsem sám, ale je třeba to říkat více nahlas. Šéfredaktor německého konzervativního časopisu CATO Inge Langner použil pro nadpis svého nedávného úvodníku apel z Lukášova evangelia: „Nebojte se!“. Ano, nebojme se to říkat nahlas.