Takový obyčejný sluníčkový nacismus

Vládnoucí liberální elity neopomenou příležitost, aby nám nepřipomněly, že „Patříme na západ“ a tím pádem česká společnost prý sdílí ty nanejvýš šlechetné hodnoty humanismu, mezi kterými první příčku obsadila téměř až fundamentalisticky prosazovaná tolerance. Navzdory tomu se však v posledních letech v české společnosti prosadil narativ vykazující bez nadsázky fašistické rysy. Mluvíme zde o programové nenávisti vůči starší generaci. Jejími nositeli však nejsou nějaké marginální extremistické skupiny, ale naopak patří k ideové výbavě mainstreamových politických a mediálních elit, které ne že projevy této nenávisti pouze přehlíží, ale samy ji zcela oficiálně kultivují a šíří.

Za evergreen a symbolický úvod k mediálnímu tažení proti „starým“ lze považovat dnes už legendární předvolební šot Přemluv bábu. Tehdejší mladá (samozřejmě progresivní) generace v podání prominentů liberální kulturní scény nám zde představila starší generaci jako nesvéprávnou a pomýlenou kastu, kterou je třeba přivést na „správnou“ cestu. Od této doby se dehonestace, „důchodců“ stala latentní součástí mentality české společnosti, s obzvláště emotivními výkyvy v takových momentech, kdy se rozhoduje o hodnotovém směřování společnosti, jakými jsou volby.

Pravdou je, že oficiální mediální podání se, ve snaze udržovat liberální pózu morální nadřazenosti, vesměs dlouho vyhýbalo otevřeně vulgární rétorice a primitivismu (i když i tyto bariéry v poslední době úspěšně padají), o to více však pracuje na podprahovém budování obrazu starších generací, jako na problémovém až nežádoucím elementu. Průběžně jsme tak třeba „informováni“, že proti většině bohulibých trendů současnosti většinou stojí venkovští balíci, lidé bez vysokoškolského vzdělání a právě důchodci. Pravidelně se také dozvídáme to, že to jsou právě nenažraní senioři, kvůli kterým je republika fiskálně na huntě. Problém však není jen ve vyplácení důchodů. Starší generace nás prý táhne ke dnu především hodnotově a od toho se (prý) odvíjí veškerá ostatní bída naší současnosti. V těsné souvislosti s tímto narativem již veřejně koluje názor, že od vysněné západní prosperity a zářných zítřků nás dělí pouze a jen „kaz“ v podobě přežívající starší generace, přičemž je tedy v podstatě žádoucí, aby co nejdříve proběhla eliminace biologické podstaty této skupiny obyvatel. Na esenciální nacistické mentalitě zastánců tohoto názoru nemůže nic změnit ani to, že (prozatím) alespoň veřejně nenabízí jako „řešení“ plyn, ale spoléhají „jen“ na přirozený úbytek. Vlna neskrývaného optimismu, která proběhla v souvislosti s tím, že Covid-19 kosil především starší lidi, díky čemuž se uleví sociálnímu systému, byla jako pokračování vizí Josefa Mengeleho…

Jakkoliv pomineme tyto extrémy, stále zde zůstávají zjevné tendence diskreditovat názor (nej)starší generace. Liberálnímu mainstreamu se v této snaze podařil v pravdě geniální tah, kdy dokázal položit rovnítko mezi slova „důchodce“ a „komunista“. Tato myšlenková zkratka pak funguje na principu reflexu především u polistopadových generací, vychovávaných ve striktním prvoplánovém antikomunismu a vůbec nevadí, že se jedná o realitou nepodložený propagandistický konstrukt. Nicméně podstatné je, že s touto nálepkou je nadále jakýkoliv názor postproduktivní části společnosti předem vyřazen ze seriózní diskuze jako něco zpátečnického, trapného… prostě „komunistického“.

Odpověď na otázku, proč je generace našich seniorů pro liberální elity nepohodlná, není zase tak složitá. Generační rozbroje byly (alespoň v moderní době) vždy nástrojem totalitářských ideologií. Jedná se o účinný prostředek k atomizování společnosti na té nejzákladnější bázi, kterou je rodina. Ruku v ruce s dehonestací starších generací měly totalitní režimy vždy zájem o mladou generaci, kterou se naopak snažily podchytit a kultivovat v duchu vlastní ideologie. V tomto najdeme shodu v nacistickém Německu, stalinistickém Sovětském svazu nebo maoistické Číně. Naopak generace s již nabytou životní zkušeností, která často nezapadala do režimních mantinelů a ideologických šablon, bývala režimem vnímána s krajním podezřením, balancujícím na hraně nenávisti.

Leckdo by mohl namítnout, že náš (západní) liberální systém se přece s uvedenými totalitami nedá srovnávat. Ve skutečnosti se rozdíly mezi nimi stále více stírají. Technologický pokrok sice upozadil potřebu primitivních fyzických represí, což ale neznamená, že by současný liberalismus nebyl ve svých totalitářských záměrech zahrnujících i zacílení na dětské duše méně efektivní.

Politické neziskovky koordinující své úsilí se vzdělávacím systémem jsou jen doplňkem k, v podstatě všudypřítomné, propagaci liberálního světonázoru. Následné komedie v podobě studentských voleb, kdy již nikdo soudný nečeká jiný než téměř stoprocentní systémově žádoucí výsledek, jen dokládá účinnost režimní propagandy. Je pouze ironií, že to je právě liberální režim, oficiálně velebící individualitu, diverzitu a názorovou pluralitu, který se ve skutečnosti všemi prostředky snaží vypěstovat uniformní přikyvující masu bez schopnosti kritického myšlení.

Ovoce v podobě novodobých Pavlíků Morozovů jsme měli již nejednou možnost sklidit.

Zde se menší oklikou vracíme k tomu, proč je generace seniorů pro současný režim nehodící se. Tato generace má prostě životní zkušenost, která je pro systém nepohodlná, protože její případná interakce s mladou generací může negativně ovlivnit budování (neo)liberálních světlých zítřků a kultivaci nového „homo consumericus“ oproštěného od jakýchkoliv morálních a hodnotových vazeb na minulost. Současný liberálně-globalistický režim totiž s nacismem i stalinismem spojuje jeho mesiášský komplex a univerzalistické vnímání svého poslání, kterým není nic menšího, než vytvoření „lepšího“ světa. Všem těmto režimům však v cestě jejich bohulibému dílu stály a stojí ostrakizované skupiny obyvatel, kterých je třeba se napřed zbavit. Nacisti si černého kozla udělali z Židů, (neo)liberalismus z důchodců.

Jak již bylo řečeno, v rámci tažení proti nim současný politický systém zcela demagogicky utvrzuje společnost v přesvědčení, že co důchodce, to aktivní protagonista minulého režimu, ve snaze bagatelizovat kritické hlasy, které, ano, nezřídka, a proti veškeré historické zkušenosti zcela paradoxně, dnes vycházejí z prostředí starší generace. Ve skutečnosti ale nejenže liberální mainstream nemá ani s těmi nejodpudivějšími příklady předlistopadových kariéristických kádrů morální problém (věčným mementem budou už navždy poslední prezidentské volby), ale skutečně nepohodlní jsou ti, kdo byli upřímně kritičtí k minulému režimu, a přesto nakonec z morálních důvodů zavrhli i ten současný. Z toho je jasně patrné, že nejsou pro současný režim skutečně nepohodlní bývalí StBáci, ale naopak ti, kteří na rozdíl od indoktrinované mládeže jsou ještě schopní rozpoznat sbližující se totalitářské paralely mezi tehdejší dobou a dneškem a varovat před nimi.