Tip pro premiéra Petra Fialu |

Sdílet článek:

Jak vypadá „zelená“ diskuze? Argumentuje se pouze čísly o celkovém instalovaném výkonu, či počtu střech osazených fotovoltaikou a po ukončení vystoupení se co nejdřív odchází, aby nebylo nutné odpovídat na konkrétní dotazy.

Diskuze s těmi, kteří prosazují zelenou energetiku, postavenou pouze na obnovitelných zdrojích energie (OZE) – a současně jen občasných zdrojích energie – se vede velmi asymetricky. Zelení řečníci prezentují svá čísla a odcházejí. Jejich odpůrci naopak na akcích zůstávají až do konce. Takže diskuze a vzájemná argumentace ve skutečnosti neprobíhá, protože zastánci bezpečné energetiky nemají s kým diskutovat. Na žádné z akcí týkajících se Green Dealu, kterých se autor těchto řádek zúčastnil, tak nedošlo ke skutečné výměně názorů mezi oběma tábory.

Prosazovatelé „bezuhlíkové“ EU tak díky svým brzkým odchodům nikdy nemuseli odpovídat na zásadní otázky celé energetické transformace. Včetně té nejdůležitější: „Z čeho bude elektřina, když nebude foukat vítr nebo svítit slunce? Z čeho bude elektřina v noci?“ Ale v žádném případě nejde o jedinou otázku, na kterou by měli propagátoři těchto plánů, jako europoslanec Luděk Niedermayer (TOP09), odpovědět. Hned se nabízí další, také nikdy nezodpovězená: „Odkud budeme dovážet elektřinu, když ji budou všechny státy v okolí potřebovat dovážet ve stejném období?“ Tedy především v zimě. Protože zima je tím obdobím, kdy OZE dodávají málo elektřiny, ale její spotřeba je naopak v rámci roku nejvyšší.Na otázky bezpečnostní, protože prakticky veškerá fotovoltaika se vyrábí v Asii a většinově v Číně, tamtéž vznikají asi tři čtvrtiny větrných elektráren, už tím pádem nedochází vůbec. A otázky na to, kolik to celé bude stát, zda si to můžeme dovolit, nebo kdy už konečně Evropská komise předloží povinné dopadové studie, už si ani nikdo nechystá. Protože ví, že je nebude mít komu položit.

Kdyby chtěla vláda Petra Fialy udělat něco pro to, aby se o budoucnosti české energetiky uvažovalo opravdu realisticky, měla by se postarat o to, aby proběhla skutečná diskuze. Alespoň jednou. A samozřejmě za účasti ministrů, nejlépe celé vlády. Oponenti nekritického přijímání Green Dealu totiž – na rozdíl od jeho fanoušků – používají v argumentaci skutečná energetická fakta a ne jen proklamace. Vědí totiž například, že v případě OZE je propastný rozdíl mezi instalovaným výkonem, tedy teoreticky dosažitelným a skutečnými dodávkami elektřiny, jež závisejí na denní době a aktuálním počasí. Ve svých výpočtech pracují se ztrátami energie při dálkovém přenosu, berou v úvahu možnosti bateriových úložišť a jejich (astronomické) ceny, či zásadní fyzikální odlišnosti vodíku od zemního plynu, což jednoznačně limituje využití současné plynárenské infrastruktury pro jeho distribuci.

To všechno jsou otázky, k jejichž zodpovězení nestačí jen říct, kolik se teoreticky dá získat elektřiny z fotovoltaiky umístěné na všech střechách v republice. Ani argument o tom, že „není jiná cesta, než energetika bez emisí CO₂nejpozději do roku 2050,“ nestačí jako odpověď na to, z čeho budeme mít stabilní dodávky elektřiny?

Kdyby vláda sebrala odvahu na uspořádání takové diskuze, z níž by nebylo možné utéct, dozvěděli by se její členové především dvě skutečnosti. Za prvé, že odpůrci Green Dealu nejsou proti „bezuhlíkové energetice“ nýbrž jen proti tomu, aby se na ni přecházelo bez toho, že máme zajištěné opravdu bezpečné dodávky energie. Za druhé, že ti, co trvají na odstavení uhlí do roku 2033, případně jej chtějí ještě dřív, nemají ve skutečnosti k dispozici žádný funkční a bezpečný koncept dodávek energií. Že mají jen souhrn přání, na jejichž splnění trvají bez ohledu na to, co to bude stát a zda je to vůbec reálné.

Uspořádá premiér Fiala takovou debatu? Odpovědnost za naši budoucnost má přeci on, ne Evropská komise, europarlament či široká Zelená fronta.