Trapný morální apel




Sdílet článek:

MARTIM VAVRUŠA

Prostě se musím podělit s novým zážitkem. Na včerejšek jsem slíbil svým kluků, že je vezmu do bazénu. Ale podzimní rýmičky, škrábání v krku a plný nos ukázaly, že plán není optimální.

 

A protože se v Liberci nedá podniknout zase tak moc věcí, rozhodli jsme se opět pro IQ Landii. A timing se nám povedl. Zrovna ten den a v tu hodinu tam byla chemická exhibice. Mladá slečna s tmavými vlnitými vlasty s velmi vtipným, ale vědecky absolutně akurátním projevem dětem přiblížila principy skupenství hmoty. Dělala pokusy a děti jí asistovaly. Hlásily se jako šílené a všeho se chtěly zúčastnit tím víc, že slečna každou chvíli poznamenala, jak je to nebezpečné a že neví, jestli dítě přežije, a že ona se radši půjde schovat.

Děti se naučily složení vzduchu, rozlišit kapaliny od tekutin, vytvořily raketu z PET lahve, nakonec je slečna polévala tekutým dusíkem. Děti ji poslouchaly na slovo. Na konci ucítily děti i rodiče smutek z toho, že všechno už končí. Přemýšlel jsem, kdy naposledy jsem měl takový pocit ve státní škole. Teda jo, na Karlově universitě opravdu byly přednášky, které jsem si vychutnal po obsahové i po formální stránce. Ale na základce? Na střední?

O tématu demotivovaných dětí a o tom, jak škola zničí přirozenou dětskou zvídavost, už bylo napsáno milion stránek. Nicméně co je pro obor vzdělávání a obor zdravotnictví společné, to je úplně špatná průvodní premisa, na které se tyto obory staví. Ve zdravotnictví chceme léčit levně a všechny stejně. Vyplýtváme zdroje na málo nemocných, aby nám chyběly na hodně nemocných, zaplatí to movití a sponzoruje to personál, který pod taktovkou státu má mzdy násobně nižší, než by nastavil trh samovolně. To vede k frustraci odborníků jak ve školství, tak ve zdravotnictví. A nakonec ani klienti (děti, pacienti) se v systému necítí komfortně.

Jsme tak hystericky zaseklí na principu “všem stejně“, že obětujeme ty nejpotřebnější. Ve zdravotnictví jsou to vzácné, ale už léčitelné nemoci. Ve škole jsem to extra talentované děti, které brzdí ostatní. Pamatujete, jak průmyslové Československo se v rámci RVHP v konečném důsledku centrálního plánování výkonově srovnávalo s Mongolskem, a to tak, že na něj prostě počkáme? Rozuměj, zchudneme na úroveň Mongolska? Tak takto srovnáme děti na úroveň těch nejslabších dětí.

Na první pohled to zní jako elitářství, ale opravdu si nemyslím, že nejslabším dětem nebo dětem, které nejsou vzdělávatelné (a ano, opravdu takové prostě jsou, stejně jako ne všichni pacienti jsou léčitelní), ve skutečnosti nějak pomůžeme tím, že ty nadanější zabrzdíme. Je to jako solidárně léčit léčitelné pacienty hůře, abychom byli solidární k těm neléčitelným, a aby prostě v rámci rovnosti měli všichni stejnou šanci umřít brzy a v hnusných bolestech. Hm – díky. A ono brzdit děti v rozvoji má i celospolečenské konsekvence. Chceme být východoevropskou montovnou, nebo středoevropskou průmyslovou perlou, kde se vytvářejí produkty s vysokou přidanou hodnotou? Politici mají plná ústa proklamací, ale v zásadě se inkluzí vydávají zcela opačným směrem. Nevzdělaný volič je v tomto smyslu vodou na mlýn těmto zcela paradoxním krokům.

Další problém je uniformita. Tak jako všem pacientům nedávkujeme léčiva stejně, protože má každý jiné enzymy a lékové interakce a alergie, tak bychom neměli do dětí pumpovat vzdělání stejně a stejně rychle. Individualizovaná medicína je nákladnější a ano, i individualizované vzdělávání bude adekvátně drahé. Mzdy excelentních profesorů budou analogicky astronomické, jako by měla být mzda elitního neurochirurga a kardiochirurga. A my jsme bohatá společnost a na tyto cenné komodity zdroje máme. Problém je jako vždy s alokací. A tady opět zpět k nevzdělaným voličům skákajícím na špek populistickým a nereálným slibům. Je jasné, že pokud peníze vezmete někde, budou jinde zase chybět.

Kde je tedy vzít? Vtip je v tom, že každý by to udělal nějak jinak a nakonec to, co vymyslí úředník, je to nejhorší z možných řešení. Pokud chcete někam alokovat několik miliard, nechte milion lidí, aby si alokovali svoje tisícovky. Každý učiní nějaké svoje osobní rozhodnutí. Někdo oželí dovolenou, ale bude chtít pro děti výjimečnou školu. Někdo si vezme studentkou půjčku. Někdo oželí roční permanentku na Baník. Někdo oželí drahou whisky a krabičku cigaret. A někdo neoželí nic a bude mít stejně edukované děti, jako by je měl v současném státním systému. Tedy vůbec. Noaco. Důležité na tom všem je, že tu alokaci provede 10 miliónů občanu, 10 miliónů kontrolorů bude hlídat, jak se jejich peníze použily.

Jakmile ale stejné peníze jednou odevzdáte úředníkovi, dáváte mu automaticky bianco šek na nákup sebevětší cypoviny s tím, že více jak 10 % se prostě rozkrade. Těch 10 % by možná vaše dítě dostalo do světové špičky na pracovním trhu.

A už zase slyším populisty, jak řvou: zdravotnictví by bylo jen pro bohaté! A co ti chudí? Anebo elitní školství jen pro bohaté a chudáci chudí by zůstávali chudí. Opravdu to tak být nemusí. Tak, jak se může každý pojistit stejně dostupnou pojistkou (privátní pojistka v Německu vyjde cca 500 eur měsíčně a kryje fakt všechno, ne jako americká pojistka), může každý pracující přispívat do Edukačního fondu, ze kterého by se pak školám platily jejich služby. Vtip je v tom, že umožníte financování systému, který je flexibilní, tvárný a který se umí přizpůsobit individuálním potřebám každého jednotlivce. V dnešní době nemám vůbec strach o chudé talentované děti. Teda – já o ně mám strach v současném režimu, kde jich nejspíš dnešní systém dost zničí. Ale v tržním systému strach nemám vůbec. Dnes mají mozky tak vysokou hodnotu, že se o ně lovci mozků perou.

Chybí zaměstnanci, kteří by za něco stáli, a přitom na spodu pyramidy je nezaměstnanost nejvyšší (tisíce nezaměstnaných kopáčů versus tisíce chybějících programátorů). Umím si představit, že ČEZ nebo TATRA by měly vlastní školy, které by částečně dotovaly a částečně by se výuka hladila ze školských fondů. Jako trade off si umím představit dohodu: Po promoci zůstaneš buď 10 let pracovat pro ČEZ, nebo se vyplatíš nějakou předem stanovenou alikvotní částkou.

Důležité na tom všem je, že tak jako by měl být nositel platby ve zdravotnictví pacient a jak i ve zdravotnictví se měří nějaká efektivita a úspěšnost, tak i ve školství by měl být nositel platby student (nebo jeho rodina) a vzdělání jako komodita by mělo být stejně měřitelné. Tlak na ziskovost procesu by nutně vedl k lepší rozvaze. Představte si dítě, které je mimořádně manuálně zručné a průměrně inteligentní. Dnes není pro rodiče problém nechat ho 4 roky cukat na gymplu, aby chudák dítě tak nějak prolezlo. Jenže co pak? A přitom jako elektrikář, který má další kursy a nástavbu, by daný človíček udělal díru do světa. Pusťte trh do vzdělávání a vyrojí se modely a programy, o kterých se vám ani nesnilo.

Položte si otázku: všichni víme, že chybí desítky tisíc programátorů na českém trhu. A teď, kolik základních škol v České republice nabízí předmět programování pro děti? Ale existují super privátní online kurzy pro děti a jeden, ne moc levný, platíme našemu nejstaršímu klukovi. Co je proboha větší důkaz impotence centralizovaného, státem regulovaného vzdělávání? Vzpomínáte si na věčné breky státních představitelů, jak se všichni hrnou na genderovou sociální antropologii, ale jak nám chybí inženýři? Takové trapné moralizující apely na rodiče dětí, aby posílali své ratolesti na inženýrská studia, a ne na sociologie. Tam, kde vám chybí trží impuls, zbývají jen trapné moralizující apely. Vzpomínáte na trapné apely ve zdravotnictví, aby lidé nechodili s blbostmi na pohotovost? Lékaři jsou přetížení, kolabují a dávají výpovědi. Systém se bude hroutit. Ale tržní impuls chybí. Kdo chce léčbu v nestandartním čase, přičemž nemá povinnost se podílet finančně na té nestandardnosti, ten prostě té možnosti využije a na morální apel vám hází velký bobek.

A tak máme stát, který alokuje miliardy v absolutně zbytečných projektech (slepé cyklostezky, rozhledny v údolích) a na regulaci zcela esenciálních celospolečenských témat zbývají jen trapné apely. Co je ještě větší důkaz neefektivity centralizovaných a uniformních řešení? Spoustu dětí i spoustu pacientů to poškodí. Nakonec nám nezbývá nic jiného než se soustředit, abychom nebyli my osobně obětmi tohoto systému. Naše děti mají výhodu lokality – Sudety. Mohou chodit do německé školy, mluví už německy a anglicky, jezdíme po vzdělávacích výletech, učím kluky samostatně a kriticky přemýšlet, a především nikdy nevěřit státu. Tak snad to dobře dopadne.

 

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (57 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

3 Comments

  1. Pane doktore, vy jste tak strašně mimo realitu, že snad žijete v jiném světě. Já ani nemám sílu vaše nápady jednotlivě komentovat, to by bylo jako diskuze s Marťanem.
    Zkusím jenom tohle: Úžasné německé pojištění (předpokládám zdravotní) za 500€. U nás by bylo tak za 1000 (viz Nutella). A to by člověk musel platit NAVÍC K POVINNÉMU STÁTNÍMU POJIŠTĚNÍ! Při platech proti Německu zhruba třetinových. Kdo by si to mohl dovolit? Komu by to prospělo? Luxusní zdravotnictví pro bohaté za peníze chudých tady máme už teď.
    Výborně placené lékaře tady taky máme už teď. Jen je potřeba jejich platy vnímat v naší, nikoliv německé nebo americké realitě. A ne, nedivím se, že odcházejí za lepším. Čemu se divím je, že přitom nemusí zaplatit pár (desítek) milionů za vzdělání, které jim to umožňuje.

  2. Je zajímavé, že ty školy ČEZ měl, ovšem to bylo za komunistů. Jen Severočeská energetika měl dvě učiliště, jedno ve Varnsdorfu, jedno v Mostě.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*