SU/HELENA MÁSLOVÁ
Moderní západní medicína zažívá, podle doktorky Heleny Máslové, úplnou ideologickou revoluci, která spočívá v poznání, že lidská mysl nesídlí jen v mozku, ani nevzniká na synapsích mezi neurony, ale je výsledkem spolupráce všech somatických buněk v organismu a jejich tekutinových procesů. A tak lékařská věda, která si v podobě specialistů rozebrala tělo na jednotlivé orgány – kardiologové, neurologové, urologové a další – nemusí tímto zažitým postupem vždy nacházet správně diagnózy a odpovídající terapie. Doktorka Máslová k tomu v předchozí části rozhovoru uvedla: „Najednou se zpochybnil celý patriarchální systém, že v našem těle existuje něco jako šéf, který poroučí ostatním buňkám. A ukázalo se, že to celé není hierarchie, ale něco, čemu říkáme synarchie, neboli spolupráce.“
Martina: Teď se na to dívám já, jakožto uživatel své „nové mysli“. Ale řekněte mi: Co by to pro nás mělo znamenat do budoucna z pohledu psychosomatiky našeho zdraví a našeho života, kromě toho, že se člověku chce padnout na kolena před tím, jak geniální stroj člověk je, jak geniální organismus, a řekne si: „Nemůže to být náhoda.“ A co si s tím počít dál?
Martina: Nerozumím.
Helena Máslová: Dříve jsme říkali: Máte problémy se zády? Pojďte na masáž, a my vám tady budeme nějakým způsobem mačkat paravertebrální svaly, a záda vás přestanou bolet. Máte problémy s depresí? Tak pojďte, budeme si povídat, a vylepší se vaše pocity a nálady.
Martina: A já vám sdělím, že život je krásný.
Helena Máslová: A v tuto chvíli celý tento koncept padá, a my víme, že když budeme pracovat s tělem nonverbálně, tak lépe ovlivníme myšlení a náladu daného člověka, než když si s ním budeme povídat.
Martina: Paní doktorko, já samozřejmě celý scénář, který jsem měla připraven, házím do stoupy, protože toto je prostě „Téma“. A když se podívám na to, kolik jsme v historii jednak jako společnost, věda, ale také každý jeden z nás, věnovali péče, peněz a přesvědčení sebe sama o tom, že naše tělo je uzavřený obvod „ruka“, uzavřený obvod „noha“, uzavřený obvod „žaludek“, tak a vy mi teď říkáte: Práce s tělem. Tak já vlastně v tuto chvíli nevím, co si pod tím představit? Práce s tělem? Dobře, tak půjdu na jógu? Práce s tělem? Budu držet půsty a pít bylinky? Co to je? Víme to v tuto chvíli?
Zničili jsme si kvalitu života v místech, kde jsme zakořeněni
Martina: Protože co měl dělat, že ano. Spousta času, a čekání na smrt, to se protáhne.
Helena Máslová: Pak se začal sám procházet v olivovém háji, který tam u toho byl, a začal ho čistit. Přišel čas sklizně oliv, tak sklidil olivy a integroval se do lokálního života tamních venkovanů, vesničanů. A tak jenom poskytl tělu jiné životní podmínky. To znamená, že z velkoměsta a ze stresu a smogu, automobilové zácpy, křižovatek, semaforů, hluku, se najednou ocitl na čistém vzduchu, v posvátném tichu, obklopen olivovníky, tisíc let starými olivovníky, začal být součástí nějaké komunity, a to všechno stačilo k tomu, aby se uzdravil. A pointa je v tom, že když jel zpátky do Washingtonu, aby ho vyšetřili, jakože co s ním je, protože vlastně pořád umírá, tak zjistili, že doktor, který mu sděloval tu fatální diagnózu, zemřel, že je po smrti.
Martina: Ten příběh je nadějeplný, ale já se obávám, že s tím, jak jsme si zvykli pracovat s tělem, s myslí, se strukturovanou myslí, si z toho mnoho z nás může velmi rychle vydedukovat: „Je mi špatně, jsem nemocný. Jedu do Řecka, a tak se uzdravím.“ Co musíme dělat pro to, abychom zjistili, kde je náš příběh? Protože vy říkáte, že onen člověk našel, kde je jeho soulad se sebou samým. Ale my pořád hledáme cizí příklady a cizí soulady, a k něčemu se dorovnáváme. Co teď s tím?
Helena Máslová: Tam je důležité, že jel na svou rodnou hroudu. Když jedeme do Řecka, tak jedeme na návštěvu. To je úplně jiná energie.
Martina: Ale rozumíte, co tím chci říct? Jak tedy zjistit, i s tímto novým poznatkem, který jste nám mnohým objevila, kde je soulad mě, sebe sama, se sebou samým?
Helena Máslová: Já myslím, že úplně v pohodě můžeme začít těmi kořeny. To znamená, pokud se někdo narodil v Praze, a je z pražských rodin, to znamená, že jeho předkové žili odjakživa v Praze, tak se může dožít sta let i v Praze. Není nutné být pod olivovníky. Důležité je, že soulad je pro každého něco jiného.
Martina: Přesto všechno, když jste zmínila situaci, když se někdo narodil v Praze, tak třeba Ostrava je město, které celkově působí disharmonicky. Mnohdy žijete v oblastech, kde je teplárna, spalovna, vše v dosahu. Je těžší hledat soulad se sebou samým, když je člověk zasazen do takovéhoto prostředí? A když třeba navíc ekonomicky ani nemá na to se stěhovat do vlasti svých předků?
Helena Máslová: Tak toto je samozřejmě velké téma, protože my jsme si zničili kvalitu života v místě, kde jsme zakořeněni. A to je právě destruktivní část, která je v nás, a je naše součást. Žádná jiná populace – nebo možná, že to existuje v nějakých jiných, že si vyžerou třeba pastviny, a pak tam umírají hlady, a tak musí tahat stáda, a hledat nové pastviny.
Martina: Velikonoční ostrov je toho také příkladem.
Helena Máslová: Ano. A já pořád ještě vidím naději v tom, že je možné kultivovat minimálně nějaké své teritorium. Já třeba chodím po Vinohradech – protože ještě pracuji v Nemocnici svatého Kříže, takže chodím přes Vinohrady domů – a tam vidím pěkné předzahrádky, chodníky, kde jsou stromy, kde někdo kolem prostě zasadí kytičky, a když pak ráno vyjde z baráku, tak je na místě, kde to je krásné. Vidím, že touha těch lidí kultivovat své místo je tady živá, je to v mysli lidí, že vědí, cítí, že je potřeba dané místo zušlechtit.
Touha lidí kultivovat a zušlechťovat místo, kde žijí, je živá
Martina: Ale vlastně s ním také splynout. Asi více pomáhá toto, než se neustále vymezovat vůči tomu, že bydlím vedle spalovny. Je to tak? Nebo se mám odstěhovat od spalovny pryč? Co radíte svým klientkám?
Helena Máslová: Já jsem loni byla na ájurvédském pobytu v Třinci. A bylo to strašně vtipné, protože mi bylo hodně špatně, ale v Třinci jsem našla dvě holky, které dělaly ájurvédské pobyty. Takže jsem tam odjela, a přišla se uzdravit do opravdu hnusného baráku, který byl přímo pod Třineckými železárnami. A když jsem tam přišla a ubytovala se v podkrovním pokojíku, tak jsem otevřela okno, koukala jsem na Třineckou železárnu a říkala si: Tak to je vtip?
Martina: Vyhánění čerta belzebubem.
Helena Máslová: Takže to bylo na absolutně zničeném maskulinním místě s agresivní energií železáren. Řekla bych, že není nic víc maskulinního než železárny. To je úplně těžká, tvrdá energie. A teď jsem viděla, jak tam chodí do železáren dělníci. A najednou tam prostě byly dvě holky, paní, které byly v úplně nejkrásnější, nejsoucitnější, léčivé energii, které mě tam týden masírovaly, vařily mi ájurvédskou stravu, a léčily mě napařovacími saunami. A hodně mi to pomohlo. Hodně. Musím říct, že jsem se po tomto týdnu opravdu spravila, a když jsem jela zpátky, tak jsem si říkala: No, to je jasný. To je jako, když někde na skládce vyrostou třeba sněženky. Zažili jste to někdy? To je těžká energie, ale pokud není úplně mrtvá, tak je tam vždycky potenciál, aby tam znovu něco vykvetlo.
Martina: Ale zároveň je v tom to, že tyto ženy si určitá krásná místa, spojená třeba s ájurvédou nesly v sobě, a někdo, byť bydlí kdekoliv na pláži na Bali, si s sebou nese Třinecké železárny.
Helena Máslová: Přesně tak. Je to takhle.
Martina: Přesto ale jste přeci jen v jednom rozhovoru zmiňovala příběh, který se odehrává v Londýně, kde se objevily plakáty, které lidi poučují, co mají dělat, jak mají postupovat, když je přepadne panická ataka. Protože panické atace propadalo tolik lidí, že už bylo potřeba poskytnout manuál o tom, co mají dělat: Jak mají dýchat, kde mají vyhledat pomoc. A vy jste řekla: „Místo, aby si uvědomili, že londýnské metro je pravděpodobně toxické místo, ve kterém podzemní prostor, v kombinaci se zářením z mobilních telefonů, a zesíleným signálem, aby se dostal pod zem, působí, a způsobuje to, že je to pro lidi téměř nepřijatelné místo k bytí.“ Jsou taková místa, kromě londýnského metra, kam prostě si ájurvédu, Indii, Nepál, nedonesete?
Helena Máslová: Určitě jsou. A je to podle mě velká výzva poznat, kde je ta hranice, že si řeknu, že tady už nebudu. To se netýká jenom životního prostředí, jenom dané aglomerace, ale týká se to třeba i rodinného prostředí. Je to vždycky otázka: Je toto prostředí pro mě už natolik toxické, že ho nepřeperu, nebo je to místo, které můžu prozářit, prosvětlit, zkultivovat, aby tam vykvetly sněženky? A musím říct, že to je výzva i pro mě. Není jednoduché to poznat, protože někdy se samozřejmě úplně vyčerpáme kultivováním něčeho, u čeho je destruktivní toxická energie silnější.
Na letišti v Istanbulu, kde jsme uvízli a leželi mezi luxusními obchody jako bezdomovci, jsem zažila vhled: Některé věci v mém životě jsou natolik toxické, že už je nechci ani na jeden den.
Martina: Silnější než moje schopnost ji prozářit. Možná to někdo jiný zvládne, ale já toto toxické prostředí nepřeperu. A poznat, kdy už jsem narazila na zeď svých možností, je asi velmi důležité. Jak to poznat? Jakým způsobem na tom pracovat? Vím, že zdůrazňujete: Vrátit se k přirozenosti. Ke zdravému rozumu. K intuici. Ale víme ještě, co to je? A víme, kde je naše hranice, na kterou bude prostředí pořád dorážet, a bude nás likvidovat? Ať už muže, nebo ženy?
Helena Máslová: Víc se to rozpoznává, když se pohroužíme. Existuje termín z doby křesťanství, a to je „posvátné ticho“. Proto se stavěly kostely, aby si tam lidé mohli jít sednout, proto byly kostely vždy odemčené, aby kdokoliv nejenom přišel, ale kdykoliv tam mohl jít a spočinout v tichu, aby uslyšel vnitřní hlas. V současné době si takový moment vnitřního ticha málokdy dopřejeme.
Já jsem takový moment zažila na cestě z Kolumbie, ale paradoxně ne v lůně přírody. Kolumbijská příroda je nádherná. Ráj, jak si ho představuji, jsem na vlastní oči viděla tam. Ale tam se to nestalo, ale stalo se to na letišti – tedy v toxickém prostředí. Nenavazovaly nám lety, respektive letěli jsme zpátky přes Istanbul, a protože tam bylo zemětřesení, tak dva dny vůbec nelétala letadla, takže jsme tam trčeli. Navíc se o nás vůbec nepostarali, takže na istanbulském letišti jsem zažila fraktál něčeho, co je velmi důležité. Je to nové letiště, které je nesmírně luxusní, všude jsou obchody s luxusním zbožím, všude jsou drahé značkové věci, všude je člověk obklopen krásou, nádherně nazdobené výkladní skříně, krásné kavárny – velký luxus. Do toho jsou všude obrazovky, kde běžely záběry mrtvých lidí, které vytahují ze sutin. To byl obrovský kontrast. A do toho jsme tam dva dny trčeli bez pití a bez jídla. My jsme pak zjistili, že se musíme o sebe postarat sami, ale vlastně systém vůbec nebyl připraven na to, že na letišti bude tolik lidí, takže byl skoro problém jít na záchod. Lidé tam leželi mezi luxusními obchody jako bezdomovci, a bylo to úplně absurdní.
Martina: Prostě vyloženě meditativní prostředí.
Helena Máslová: A v tomhle prostředí jsem najednou měla vhled, kdy jsem si uvědomila, že některé věci ve svém životě už nechci mít ani jeden den, protože jsou natolik toxické, že už tak nechci žít ani jeden den.
Martina: A to jste tam pocítila v jakési zprávě, v jakémsi uvědomění si. Kde se bere tato jasnost? Protože nás mnohokrát napadne: „Tohle už opravdu nechci,“ a pak se přepereme a řekneme si: „Ještě chvíli jim dám šanci.“ A podobně. Ale vy to popisujete tak, že to vystoupilo ze stroje, a vy jste věděla, že vám přišel fax.
Helena Máslová: Ano, přesně tak. Ani to nebylo nějaké – neseděla jsem na žádném obláčku, to byla prostě vnitřní jistota. A já si myslím, že je dobré zažívat takovéto situace, možná i hraniční, které vás zase vyhodí z komfortní zóny tak, aby nám některé věci došly.
Martina: Vy jste pocítila vnitřní jistotu. Ale myslím, že vzhledem k tomu, kde jste ji pocítila, tak to bylo také proto, že jste se na to připravovala svým přemýšlením, životem, vlastně i pěstováním ženské energie, intuice. Připravovala jste se na příjem faxu.
Helena Máslová: Já bych možná slovo „příprava“ nepoužila. Možná bych řekla, že je to, jako když Čech ladí rádio. Není to úplně příprava, protože příprava připomíná nějaké úsilí, nebo námahu. Toto je jen jakési jemné ladění rádia.
Martina: Dobře. Přišla vám tato zpráva, pocítila jste vnitřní jistotu. Co jste s tím pak udělala? Skutečně jste přišla domů, a stůj co stůj jste se zbavila veškerých toxických věcí?
Helena Máslová: Ano, udělala.
Celý obor psychologie je zpochybněn. Nové paradigma je o tom, že každý člověk žije přesně tak, jak je pro něj v danou chvíli nejlepší
Martina: A co když k vám přicházejí lidé, kteří si prostě nejsou jisti, protože podceňují ladění rádia, nehledají správnou stanici, která jim vyšle tento signál, a říkají: „Já nevím. Už si nejsem ničím jistá, protože všechno je zpochybněno. Vlastně nevím, jestli jsem chlap, nebo ženská, nevím, jestli jsem na ženy nebo na chlapy, nevím, jestli chci děti, nevím, jestli mě práce ještě baví, ale mám z toho pěkné peníze.“ Zkrátka takováto destruktivní souprava.
Helena Máslová: To je právě staré paradigma, že my někde vně máme něco, nějaký nástroj, který ví víc než já, a ten mi řekne, co mám dělat. V tuto chvíli, jak jsem říkala, celý obor psychologie je zpochybněn. Posledních třiadvacet let se používal termín „vědomé žití“. Takže bylo mnoho kurzů na „vědomé žití“, na zvyšování vědomí. A já si myslím, že nové paradigma je o tom, že každý člověk žije přesně tak, jak je pro něj v danou chvíli nejlepší. To znamená, když někdo žije v nejistotě, tak je pro něj správné, aby si tuto nejistotu prožil, aby se v ní možná i topil, protože teprve když bude mít pocit, že chce začít plavat a že chce doplavat do nějakého jiného rybníku, tak začne automaticky plavat. Nebo se také utopí. To je pravda. A jsem u toho Husákova: „Čo má odomriet, to má odomriet.“
Martina: Řekla jste „vědomé žití“. A z toho, co jste mi teď sdělila, plyne uklidňující okamžik, že ať je mi jakkoliv bídně, tak žiju přesně to, co mám žít. Ale teď jde o to, že občas potřebujeme někoho, komu uvěříme, o kom si opravdu myslíme, že ví víc než my, a řekneme si: „On nám ukáže cestu, jak se odrazit ode dna, nebo se přestat plácat ve špinavé vodě, a plavat. Má toto smysl, nebo je to vlastně pořád odevzdávání se, a své moci, do rukou někoho jiného, do rukou cizím lidem?
Helena Máslová: Toto je vždy nějaké uvědomění. To znamená, že nejde o to, aby mi někdo něco říkal, ale jde o to, aby to k danému člověku doteklo, aby rovnou něco uviděl. Jde o jasnost, že si to nějakým způsobem můžeme představit. Když máme určitý závoj mlhy, tak toužíme po jasnosti, něco jasně vidět, a to se stane snadněji, pokud se člověk dostane do určitého stavu kontemplace, nebo rozšířenosti vědomí. A samozřejmě s tím pracují lidé od nepaměti. Od nepaměti.
Kdysi v minulosti, v archaických společnostech to byly určité šamanské rituály, které lidi dokázaly dovést do stavu větší jasnosti. A v současné době jsou to různé techniky, které rozšiřují vědomí, ať už meditacemi, dýcháním, nebo substancemi, kdy se pacient, nebo člověk uklidní, a prostě se mu pomůže dostat se do stavu, kdy se jakoby dostane do jiných vrstev myšlení, které není exaltované, chaotické, rychlé, ale dostane se do pomalejších vln. A v tomto stavu dojde lépe ke zvědomění si třeba i starých traumat přítomných v recyklaci určitých traumatizujících disociativních reakcí, kterými procházíme celý život. A tento terapeutický potenciál je v tom, že když si to člověk zvědomí, tak se to dá přepsat. To je to neurolingvistické přepisování.
Martina: Vlastně epigenetika.
Helena Máslová: Ano. Nějakým způsobem je možné tato traumata ošetřit. Víme, že je tam i korelátor na úrovni centrální nervové soustavy, kterému říkáme mozkové relé. Ale toto mozkové relé je součástí nějakého celotělového fungování, nebo celotělové reakce, takže víme, že somatická nemoc souvisí s nějakým emočním prožitkem, který spouští nějaká zafixovaná myšlenka, která tam je. Takže, když tu myšlenku najdeme, tak ji můžeme přepsat.
Martina: Proto ve svých rozhovorech říkáte, že více než z poloviny máme své zdraví ve svých rukou?
Helena Máslová: To ani nevím, že jsem řekla. Více než z poloviny? To nevím, jestli se dá dát takto procentuální vyjádření.
Martina: Já jsem si tady právě napsala poznámku: „Která to je polovina?“
Helena Máslová: To znamená levá polovina – tak to je maminka. Pravá polovina je tatínek. Nevím, jestli bych to řekla, ale určitě tam určitě je, že: „Kdo hledá, najde.“ To je důležité.
Existuje mnoho nelátkových závislostí: Na mobilu, surfování po obrazovce, sbírání lajků, sledování porna, na korporaci, penězích. A máme strach, že když se odpoutáme, zemřeme.
Martina: To je to „vědomé uzdravování“, které propagujete?
Helena Máslová: Ano. A když se někdo nějakým způsobem naladí na to, že se chce poznat, a chce vědět, jak funguje, a proč dělá některé věci, které dělat nechce, a nějak reaguje, tak se mu to podaří.
Martina: Paní doktorko, v posledních měsících a letech narůstá psychická zátěž naší populace. Nemůžu říct „civilizace“, protože se to asi týká především západní společnosti. Řekněte mi: Jak jsme k tomuto dospěli, a jak se můžeme chtít vědomě uzdravovat tímto směrem? Vy jste to teď částečně popisovala, ale vypadá to pracně, a my přece chceme všechno hned.
Helena Máslová: Já bych řekla, že to, co se stalo v současné době, je to, že se vyskytlo příliš mnoho takzvaně rychlých dopaminových lákadel, příliš mnoho lákadel, které nám dodávají rychlou dopaminovou odpověď. To v minulosti nebylo. A velká škála, které říkáme různě: psychické dopady, závislosti – tak ty jsou právě dané nestabilitou dopaminu. A nestabilita dopaminu se projevuje tak, že daný člověk má určité návyky, o kterých ví, že jsou trošku toxické, ať už je to kouření, braní nějakých dalších závislostních látek, pití alkoholu, hraní počítačových her, nebo naopak odpírání jídla, to třeba znamená zvracení u bulimiček. Nebo to může být skrolování telefonu, surfování po obrazovce, sbírání nějakých lajků na Instagramu. Prostě v momentě, kdy dělám něco, co mi vyplaví dopamin – sledování porna – tak ten stav je v tu chvíli pro mě dobrý, cítím se dobře, ale rychlý dopamin způsobí, že pak je dopaminový propad velký, a já se brzy začnu cítit špatně. A pokud to dělám dostatečně dlouho, tak neudržím stabilní hladinu dopaminu, ani když se na hlavu postavím, a vlastně si ve fenotypu propíšu určitý typ závislostního chování.
A nemusí nutně jít jenom o alkoholismus nebo o notoricky známé závislosti, ale může to být závislostní chování, které se může projevovat tak, že se necítíme být svobodní: Jsme přimknuti k matce korporaci, k toxickému vztahu k penězům, a máme strachy, že pokud se odpoutáme, tak zemřeme, špatně dopadneme. Může to být připoutání k telefonu, nebo k obrazovce, monitoru, a tak dále.
Martina: Když jsem jela na náš rozhovor, tak jel autobus, na kterém byl nápis, reklama na nějaké pravděpodobně nákupní středisko, a bylo tam napsáno: „Nakupuj a bav se.“ To je také asi ten…
Helena Máslová: Shopaholismus.
Martina: A ubavit se.
Helena Máslová: Ano. A tohle je nová výzva. Říkáme tomu také „nelátkové závislosti“, protože ty látkové, když někdo bere pervitin, tak je to poměrně čitelné. Ale lidí, kteří jsou takzvaně normální, ale ve skutečnosti to jsou nelátkoví fenci, je obrovské množství.
Měli bychom se věnovat tomu, jak se cítí naše tělo: Naše břicho, zadek, rozkrok, koleno, močový měchýř, ledviny. A zda máme jiskru v oku.
Martina: Paní doktorko, celý tento náš rozhovor určila na začátku vaše informace o tom, že najednou víme, co to je „mysl“. Řekněte mi, jak tato informace o neuvěřitelné spolupráci každé jediné molekuly našeho těla může ovlivnit naši budoucnost? Jak může ovlivnit každého jednoho z nás, i lidstvo jako takové?
Helena Máslová: Jak to může ovlivnit nás? Myslím, že si nějakým způsobem proud života vždycky najde cestu. Stejně tak, jako země, o které si myslíme, že je mrtvá, tak pokud na ni bude svítit sluníčko a pršet, tak obživne. To vidíme při rekultivačních projektech, když se srovnávají místa, které se člověk snaží oživit, nebo když se příroda oživí sama, že lepší je pro zdraví je místo, které se oživilo samo. Tak já věřím, že má vždy schopnost oživit se, schopnost nové životní energie, takže je prostě nezničitelná. Samozřejmě z nějakého globálního pohledu. Pokud se zničí celá planeta Země, tak asi bude pravděpodobně konec. Ale dokud tady matku Zemi máme, tu naši pramáti, tak věřím v to, že regenerace je vždy nějakým způsobem možná.
A vidím to i u dětí, které se teď rodí. U mladých lidí vidím obrovskou naději. Když vidím dvacetileté holky, jak jsou daleko, jsou vědomější než jejich matky, babičky a prababičky, daleko sebevědoměji vystupují i ve schopnosti se o sebe postarat, a vztahovat se i k druhým lidem a k opačnému pohlaví, tak si myslím, že tady nastane určitá regenerace. Takže nesdílím některé katastrofické vize.
Martina: K vám do Centra psychosomatické péče přichází skupiny lidí různého nastavení, jak jsme na začátku popisovali, někteří se snaží najít skromnost, jiní naopak hledají spásu v dalším rozvoji technologií, někteří to berou někde mezi. Co jim teď nejčastěji radíte, když se díváte na naši, nově poznanou mysl, na naši duši? Co je pro vaše pacienty nyní univerzální lék? Když byste je postavila vedle sebe, tak jakou jim dáte radu a řeknete: „Kdybychom dnes neměli na nic jiného čas, tak přemýšlejte nad tím, co jsem vám teď řekla.“
Helena Máslová: Cítit se. Dát pozornost sobě, svému tělu. Hodně lidí mi popisuje pocity, jako kdyby měli pocit, že jsou uřízlí. Většinou to bývá tak, že jsou buď uřízlí na úrovni krku, jakože necítí své tělo, nebo nevědí, jak se má jejich tělo, nebo na úrovni bránice, takže cítí jenom hrudník. To znamená, extrémně jsme pozornostně posílili horní třetinu těla, a velmi často vůbec nevíme, jaký máme pocit v třeba břiše. Břicho, to je naše energetické centrum. Takže jenom tohle bych jim řekla: Aby věnovali pozornost tomu, jak se cítí, jak se má jejich tělo, jak se má třeba jejich zadek, jejich rozkrok, jejich pravé koleno, co si myslí, jak se tak asi cítí jejich močový měchýř. Třeba. Nebo co si myslí, v jakém stavu jsou jejich ledviny.
Martina: A jak nad tím přemýšlet, a nestát se třeba hypochondrem, který se stále pozoruje, a zjišťuje, že před tím, než si sebe všímal, bylo mu docela dobře, a teď je najednou celý bolavý?
Helena Máslová: Tak to je první fáze, kdy zjistíme, že naše tělo se nemá dobře. Takže to je větší pobídka dělat něco, aby se naše tělo mělo dobře. A pak je docela dobré se občas podívat na sebe, a nikoliv na to, jestli mám pupínek na čele. Podívat se skutečně sobě do očí. Podívat se, jakou mám jiskru v oku, jestli tam je energie, nebo jsou oči šedé a vyhaslé.
Martina: Paní doktorko Heleno Máslová, moc vám děkuji za čas, který jste nám věnovala, za cenné objevy, které jste pro nás odhalila, a za to, že jste nám připomněla, že se musíme sobě věnovat, a sledovat i takovou, možná banální věc, a to, jestli máme pořád jiskru. Díky moc.
(3 votes, average: 3,67 out of 5)
Loading... 
Be the first to comment