Boj s dezinformacemi je velmi časté téma politiků a novinářů. Není jednoduché s nimi bojovat a současně je těžké se vyhnout obvinění z cenzury. České společnosti chybí důvěryhodná autorita a strategická komunikace.
Dezinformace je informace, jejíž jedna, většinou jen její velmi malá část, je nepravdivá. Autor jejím zveřejněním sleduje nějaký cíl, takže můžeme hovořit o tom, že je záměrně vytvořena v něčí prospěch. Kvalitně vypracovaná dezinformace je napsaná tak, že všechna dílčí fakta lze ověřit vyjma uvedené nepravdy. Jejím cílem je vytvořit u adresáta názor, že pokud jsou všechny dílčí informace pravdivé, pak je pravdivý i ten zbytek.
Dezinformace může být napsána i inverzně. Do soupisu nesmyslů se vloží jeden pravdivý fakt, který potřebuje dezinformátor negovat. Logika potvrzování, resp. vyvracení informace je taková, že všechno to jsou nesmysly, tudíž i ona konkrétní informace. Při argumentaci se pak používají z textu vybrané největší nesmysly k demonstraci, jak jsou všechny tvrzení nedůvěryhodná.
V dnešní době lze bohužel zaznamenat snahy označit za dezinformaci vše, co nekonvenuje s mainstreamovým názorem. Za dezinformace se také považují i dezinterpretace nebo prosté lži a výmysly. Tvrzení, že pitím Sava se vyléčí koronavirus, je nesmysl; to není dezinformace. Faktem ale zůstává, že dezinformace, dezinterpretace, fámy, hoaxy anebo poskytování neúplných informací jsou součástí informačních válek nebo operací, které jsou vedeny pro různé účely a organizovány různými entitami nebo jedinci. Od sebeprezentace některých jednotlivců až po podporu konvenční války.
Trochu jinou kategorií jsou dezinterpretace a manipulace s informacemi. Vstoupí-li někdo v poledne do restaurace, tak to ještě to neznamená, že jde obědvat. Může to být třeba dodavatel, opravář, zaměstnanec. Obdobně je na tom tvrzení, že: … dostal 5.000,- Kč, … dostal jen 5.000,- Kč nebo … dostal úžasných 5.000.- Kč” je v typickou manipulací s informací. Tuto disciplínu perfektně ovládají politici a někteří novináři. Práce s emocemi, prezentování neúplných informací nebo používání různých klamů je klasickým prostředkem pro vyvolávání sympatií nebo naopak k očerňování a dehonestaci. S dezinterpretacemi se můžeme setkat tam, kde je nedostatek faktických poznatků a předsudky autora vedou k mylné interpretaci poznatků. To lze například nalézt u spisů bezpečnostních sborů.
V současné době se docela často setkáváme s informacemi, spadajícím do kategorie propagandy. Propaganda je práce s veřejností (resp. veřejným míněním), založená na emocích, kterépřevládají nad racionalitou. Má zhruba tři podoby-bílou, šedou a černou, přičemž barevné značení souvisí se znalostí původu informací. Pokud ho známe, mluvíme o bílé propagandě. V této souvislosti se spíše používají pozitivněji vnímané pojmy jako je propagace nebo public relations. Černá propaganda naopak nejvíce souvisí s dezinformacemi a vytvářením lží. Původce není známý nebo se ukrývá pod falešnou identitou. Šedá propaganda kombinuje oba předchozí typy a je velmi těžké ji rozpoznat. V souvislosti s válkou na Ukrajině jsou propagandistické informace běžnou součástí našeho života. Na internetu a ve zpravodajství vidíme umírat jen ruské vojáky a zničenou ruskou techniku, byť jsou ztráty bezpochyby na obou stranách. Propaganda byla ale vždy nedílnou součástí války, nebo třeba autoritářského režimu. Není nad poučnější materiál o propagandě než zpravodajství československé televize ze 70. let. Anebo nějaký díl ze série „30 případů majora Zemana“.
Pro propagandu je také typické cejchování (nálepkování) protivníka (nepřítele, kritika), nebo naopak oslavování původce propagandy a vytváření jeho svatozáře. Ke klasické taktice propagandy patří i poskytování neúplných nebo částečných informací či bezdůvodné vyvolávání strachu.
Jak se proti dezinformacím, dezinterpretacím nebo lžím bránit?
Můžeme začít u lží nebo hloupostí. Obrana je velmi těžká, ale možná, zejména pokud k obraně předkládáme fakta. Společnost se ale musí smířit s tím, že školský a vzdělávací systém není dokonalý a občas propustí do života jedince, kteří věří, ze Země je placatá, letadla vypouští chemtrails nebo si budou léčit koronavir pitím dezinfekce.
Proti dezinformacím fakticky účinná obrana neexistuje, zejména u těch profesionálně vytvořených. Často jsou snahy o jejich identifikaci ve skutečnosti snahou o cenzuru. Základní metodou proti dezinformacím je kritické myšlení, resp. používání zdravého selského rozumu, kontrola původu informace nebo třeba porovnání informace s naší zkušeností. U ověřování zdroje informace na internetu je nutné se soustředit na webovou stránku, kdy a kde byla informace zveřejněna. Je správné si klást otázky k čemu webová stránka slouží a na co se soustředí, kde je umístěna a komu patří, kdy byla informace publikována nebo třeba zda lze vůbec určit autora a jeho kvalifikaci k psaní o daném tématu.
Důležitým prvkem v boji proti dezinformacím je prevence. Vhodnou formou je sdělování pravdivých, úplných a ověřených informací a v dostatečném předstihu. K tomu je potřeba, aby tyto informace sdělovala osoba nebo instituce důvěryhodná a respektovaná. Profylaktický účinek má také dlouhodobá práce a věrohodná komunikace se skupinami, na které jsou dezinformace nejčastěji cíleny.
Snahy o vytvoření speciálních zákonů a institucí na rozpoznání a omezování dezinformací jsou jen důsledkem nedůvěryhodnosti politiků a institucí a nedostatku vymáhání práva. Český právní řád zná několik trestných činů, jako je například propagace hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod člověka, šíření poplašné zprávy, podněcování k trestnému činu, schvalování trestného činu, podpora a propagace terorismu atd. Všechny tyto trestné činy mohou být spáchány i v podobě dezinformací. Orgány činné v trestním řízení by je měly umět použít a na šiřitele dezinformací aplikovat. K tomu nic dalšího nepotřebují, snad jenom trochu více školení a vzdělání v dané problematice. Zlepšila by se vymahatelnost práva, nepřibyl by další zákon a nebylo by možné argumentovat vznikem cenzurního úřadu.
Martin Svoboda
(3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Pan Svoboda bohužel nepochopil, že dezinformace není nic, co by objektivně existovalo, a kdyby ano, tak jediným bojem proti ní by měla být diskuze a předkládání argumentů. Nic jako boj proti dezinformacím by v právním řádu být nemělo, takže veškerá diskuze kolem toho, jak by měl stát bojovat s desinformacemi je jen tlachání o ničem, které odkloní pozornost od jiných důležitějších věcí. A pokud by to v právním řády být mělo, tak se musí přesně definovat, co to dezinformace (což je nemožné) je, jinak je to jen nástroj na kriminalizaci nepohodlných názorů (o což především těm, kteří to chtějí zavést, jde). To, že naše elity, které jsou toho času ve vládě, přesvědčili část lidí i tom, že tzv. dezinformace jsou nebezpečné, je úspěšnou součástí vymývání mozků. Bohužel.