Turecká neděle |

Sdílet článek:

Politické náhledy člověka, pokud vůbec nějaké má, jsou podmíněny jeho psychologickou konstitucí a prostředím v němž se pohybuje a vyrůstá, politický názor vždycky znamená jisté zjednodušení, pokud bychom toužili po absolutní objektivitě, udusili bychom se v prachu univerzitní knihovny a k žádnému názoru bychom nedospěli.

Evropskou populaci téměř všech politických směrů výjimečně spojuje jeden názor: Turecko nepatří do Evropské unie a Erdogan je polodiktátor. Možná je tento názor založen na pověrách, které ani tak neplynou ze strachu z muslimské podstaty Turků, která nemusí být až tak podstatná, jako spíš z pověr, které nám vsugerovala evropskounijní pseudoelita, která původně zamýšlela přijmout Turecko do EU. Když se neprokázalo, že by to byla bulharská nebo česká protektorátní forma přičlenění, vsugerovala poddaným, že tato země nesplňuje jakýchsi patnáct demokratizačních bodů. Důvod byl jinde, Erdogan nepovažuje evropsounijní pseudoelity za elitní a jednoduše se jim vysmál. Rychlé přičlenění Turecka do EU by s tímto politickým monstrem pozitivně pohnulo a hlavně demokraticky posunulo.

Turci mají s Ruskem mnoho konfliktních rovin, které zdánlivě nemají mírová řešení, např. miliony turkofonního obyvatelstva v Rusku chovají hlubokou afinitu k Turecku. Přes konfliktní zájmy jsou tyto země v konstruktivním politickém doteku. Představitel tureckého prezidenta Ibrahim Kalin řekl v interview v New York Times, že západ by měl zohlednit ruské zájmy v bezpečnostní architektuře. Řekl, že Turecko je proti počínání Ruska na Ukrajině, ale ruské důvody musí být vyslyšeny a po válce se musí ustavit nová bezpečnostní architektura. Turecko a NATO musí mít představy o tom, jak se budou v budoucnosti rozvíjet vztahy Ruska a západu. Nová studená válka, by svět přišla velmi draho. Každé řešení, každý krok směrem k Rusku, v politickém, ekonomickém, vojenském a jiném plánu, bude mít velký vliv na příští bezpečnostní architekturu. Turecký diplomat doufá, že cílem západu je dospět k míru a bezpečnosti, právě proto se Turecko snaží uchovat vztahy s Ruskem a usilovat o kompromisní řešení jako protiváhu agresívní politice (západu). Je otázkou jestli jeho doufání není založeno na fikci.

Jedna z rovin střetu mezi Ruskem a Tureckem, která je charakterem velmi blízká důvodům dnešní ukrajinské války, vyvstane plnou silou za tři roky. Skončí platnost dohody mezi Ruskem, Arménií a Ázerbájdžánem o statutu ruských mírotvorných jednotek v Karabachu. Ázerbájdžán a Turecko se domnívají, že Rusové odejdou a Karabachu se s požehnáním západu zmocní Ázerbájdžán, kterému tisícileté arménské území, navíc obývané Armény, formálně patří. Arméni nevěří v objektivitu západu a v Rusku vidí jediného garanta své národní existence v Karabachu a v celé Arménii. Tento fakt je zcela klíčovým bodem politického chápaní arménského světa a je akceptován i velkou diasporou, ovlivňuje nejen arménskou politiku, ale politické sympatie Arménů, včera se např. konala v centru Jerevanu velká demonstrace na podporu Rusů v ukrajinském konfliktu.