Úkol národního konzervatismu |

Sdílet článek:

Nová vláda, která se ujala správy věcí veřejných v České republice, působí na první pohled nesourodě. Zasedli v ní jak politici, kteří se slovně hlásí k pravicovým, konzervativním a nadto zároveň k neoliberálním ekonomickým teoriím, tak osoby, jež neskrývají sympatie pro antisystémový radikalismus a sociální inženýrství. Podobné kabinety se zpravidla rodí ve vypjatých válečných dobách, kdy je zapotřebí, aby politicky sjednocený národ čelil nepříteli, například ve Velké Británii v letech 1940 až 1945. Je skutečností, že jsme v uplynulých letech byli v naší zemi svědky neúprosné studené občanské války, kdy politický, mediální a akademický kartel vedl prakticky permanentní mediální kampaň plnou hysterických emocí, moralizování a davové psychózy. Nyní kartel slaví alespoň dočasný úspěch, i když hlavním poraženým jsou národní zájmy, svrchovanost a zdravý rozum.

Pro vnitřní rozštěpenost současné vládní koalice existují hlubší historické příčiny, které odhalují povahu chvíle, v níž se nacházíme. Poprvé se v ní bez přetvářky setkaly dva hlavní směry moderního liberalismu, který v posledních dvou stoletích dominoval Západu.
Liberalismus vzniklý díky velkým anglosaským myslitelům raného novověku přinesl hnutí za osvobození člověka od anachronických a represivních institucí, které po tisíciletí potlačovaly jeho rozum a tvořivost. Díky nabyté svobodě západní civilizace zcela změnila materiální podmínky lidské existence a vytvořila společnost s nejvyšší mírou lidské důstojnosti a úcty k životu v dějinách.

V posledních desetiletích se však liberální idea emancipace změnila v noční můru. Vymkla se jakékoliv kontrole. V podobě neoliberalismu ničí přírodní a lidské zdroje a vrhá významnou část lidstva zpět do nedůstojné chudoby. Ve formě progresivismu útočí na racionalitu, smysluplnost jazykové komunikace a lidskou biologickou přirozenost. Sloučení obou proudů je projevem pozdní dekadentní fáze liberalismu, který se blíží ke svému konci.

Gilbert Keith Chesterton kdysi prohlásil, že svět je pustošen křesťanskými ctnostmi, které zešílely. Obdobně můžeme říct, že Západ počátku třetího tisíciletí podléhá chorobě liberálních myšlenek, jež kdysi stály u jeho impozantního vzestupu. V alianci neoliberálů a radikálů v kabinetu Petra Fialy lze rozpoznat soumrak jedné epochy.
Jaký je úkol dnešních konzervativců?

Zabránit tomu, aby asociální autismus, chamtivost, kolaborantství a utopické chiméry současné vlády s sebou strhly do propasti chudoby, iracionality a zaostalosti českou společnost jako celek. Na společenství národních konzervativců však není příliš potěšující pohled. Jeho roztříštěnost do excentrických bojůvek znemožňuje skutečnou jednotu a akceschopnost. Tento stav může způsobit smrt konzervatismu a patriotismu a rozpuštění českého národa v mase námezdních otroků vykořisťovaných globální oligarchií.
Je zapotřebí smířit svobodu lidské činorodosti a vynalézavosti se smyslem pro všeobecný sociální konsensus. Uvědomit si, že velcí podnikatelé, vědci, státníci a vůdci vyrůstají z národního společenství prostoupeného étosem vzájemné sounáležitosti.

Potřebujeme nová slova, disciplínu rozumu a představivost pro pochopení postliberálního světa, do něhož vstupujeme. Bez velkých, odvážných a organizačně zdatných konzervativních myslitelů a vůdců to nedokážeme.