Utkání Halík v. Duka o Izrael

„Křesťanství je náboženství, které přikazuje Židům nastavovat druhou tvář,“ zabonmotoval si kdysi jeden rabín. Jenže on ten bonmot není jen tak ledajakým bonmotem, jak vidno i dnes.

Profesora Halíka ctím, uznávám, vážím si a obdivuji za jeho umění získávat a připomínat mezinárodní ceny. I za statečnost, s jakou dokáže rozvířit konfrontace v církvi, která by jinak trpěla poklidnou až malátnou pohodou, jakou v ní šíří můj oblíbený katolík kardinál Duka.

Tři nesouhlasy s prof. Halíkem

Za celá ta léta, co straším v české publicistice, jsem s profesorem Halíkem veřejně nesouhlasil jen dvakrát. Poprvé, když si vymýšlel neexistující „fakta“ na obranu a oslavu islámu. Podruhé, když hájil divadelní představení, v němž Ježíš znásilňuje muslimku a herečka si tahá vlajku z vagíny. Takže tři nesouhlasy během více než třicítky let se vlastně rovnají poměrným sympatiím až skoro fandění.

Jeho vyznání lásky „k Izraeli, k vyvolenému židovskému národu, židovské kultuře, filosofii a náboženství“ zní opravdově a dojemně. Na první přečtení. Na druhé přečtení vám v něm ale něco zaskřípe. A je to toto: „Stojím na straně Izraele, ale nikoliv na straně jestřábů současné izraelské vlády“.

I to by znělo chlácholivě (vždyť to říká celý demokratický svět), nebýt této drobnosti: Současná izraelská vláda je Izrael. Byla v této tamní jediné demokratické zemi demokraticky zvolena, a od barbarského útoku Hamásu má podporu prakticky všech svých židovských občanů. Včetně těch, kdo (stejně jako profesor Halík) tu vládu vnímají, nebo donedávna vnímali, jako bandu „politických extrémistů“. Oni totiž už zjistili, že islámským džihádistům je lhostejné, jakého politického přesvědčení je ten či onen Žid, utopit v moři patří všichni. A nikdo jiný tam není, s kým by se dalo jednat o čemkoli jiném.

Bezpodmínečná láska

Izrael je, jaký je. Brání si holý život, a je na to téměř sám, jako tolikrát předtím. Láska hodná svého jména si neklade podmínky: budu tě milovat, pokud budeš dělat, co chci já, ale budeš-li dělat něco jiného, moje láska bude zhrzená. A mezi zhrzenou láskou a nenávistí je tenká hranice.

Jsem-li opravdu „bratr ve víře“ (jak Duka i Halík laskavě přezdívají Židům), tak bratra bráním, zvlášť je-li to před společným nepřítelem, který (jak kardinál Duka vnímá a profesor Halík ignoruje) vás chce zabít oba – jak Hamás a jeho podobní po celém světě opakují donekonečna hluchým uším západních demokratů.

Rozohnil se profesor Halík s podobným zápalem někdy na obranu svých křesťanských bratří masakrovaných islámskými vrahy po tisících v Nigérii, Ugandě, Mali?

„Válka a bomby nikdy nevyřešily problémy, spíše vždy vytvářejí nové, „ cituje jeruzalémského patriarchu. Je možné, že dva tak vysoce vzdělaní učenci nevědí, co nakonec o fous zachránilo Evropu před trvalou nacistickou totalitou?

Rozdíl mezi dobrem a zlem

Profesor Halík plně sdílí spravedlivý a vyvážený postoj papeže Františka: „Zlo vítězí tam, kde dobří přejímají jeho styl.“ Jenže ono to zlo vítězí už dřív, jak dávno předtím řekl zase kterýsi rabín: „Zlu k vítězství stačí, když dobří lidé nedělají nic.“ A ještě další rabín k tomu dodal: „Kdo může zlu zabránit a nezabrání, je za ně odpovědný.“

„Miluj dobro a bojuj proti zlu,“ dočetl se jistě i profesor Halík v knize Mojžíšově. V současném tsunami zla, které zaplavuje planetu, se zdá, jako by Izrael jediný tuto odpovědnost přijímal. Jako by ostatní svět přestal rozdíl mezi dobrem a zlem vnímat. Potvrzuje se, že – jak platí v anglosaském právu – kdo nerozezná rozdíl mezi dobrem a zlem nemůže být souzen, nýbrž hospitalizován jako nepříčetný.

Že k tomu malému zbytku těch, kdo uprostřed nepříčetného světa ten rozdíl ještě poznávají, patří většina Čechů včetně jejich vlády, za jejíž vítězství se modlil k Pražskému Jezulátku, je něco, nač by měl být i profesor Halík hrdý.

Za antisemitismus si mohou Židé sami?

Ale korunu své kočičí lásce nasazuje tím, že snahy Izraele o přežití a tím i záchranu demokratického světa před krutou totalitou, podle něho „přispívají k nebezpečnému růstu antisemitismu.“ A je to zpět tam, kde to vždycky končilo. Oni si ten antisemitismus ti zatracení židáci zaviňují sami.

Naštěstí Izrael ten islámský mír a křesťanskou lásku má za ta dvě tisíciletí na vlastní kůži vyzkoušené a vidí to jinak (slovy dalších pár rabínů): „Abych mohl jednat o míru, musím napřed zůstat naživu.“ A taky: „Raději živ a nenáviděn, než milován a mrtev.“

Izrael dělá, co ví, že dělat musí, aby přežil. Navíc ví, že jeho přežití je vzájemně provázané s přežitím demokratického Západu, jehož je frontovou linií. Bude to tak muset dělat do té doby, dokud – slovy Goldy Meirové – „Arabové nezačnou milovat své děti víc, než nenávidí Židy.“

Nechce-li už někdo svého bratra bránit, když on brání i jeho, ať mu aspoň nevyznává lásku spoutáváním rukou za zády, když se na něho zepředu útočí mečem. Ale možná se to dá jednoduše omluvit tím, že neví, co činí, jak říkával jeden rabín.