Za globální izolaci Izraele může antisemitismus, nikoli jeho špatná politika

Odpovědí na diplomatické dilema židovského státu je vítězství. Naslouchání požadavkům světa na zastavení války a ponechání vítězství Hamásu by vše jen zhoršilo.

Kritici a vyslovení nepřátelé Izraele mají v jednom pravdu: téměř šest měsíců po masakrech ze 7. října jeho izolace roste. S každým dnem, kdy válka proti Hamásu pokračuje, se stále více spojenců židovského státu mění v kritiky a stále více kritiků se mění v otevřené nepřátele. A tito nepřátelé stále otevřeněji vyjadřují své přesvědčení, že problémem není ani tak údajně brutální taktika Izraelských obranných sil při snaze o likvidaci teroristů z Hamásu, jako spíše jejich přesvědčení, že jediný malý židovský stát na této planetě je nelegitimní.

Pocit blížící se záhuby je zdůrazňován zprávami v tisku, jako je například nedávný článek na titulní straně časopisu The Economist s názvem „Izrael je sám“. Podobné články jsou v The New York Times prakticky na denním pořádku, přičemž nejnovějším článkem je zpráva, podle níž se Německo postupně zbavuje pocitu viny po holocaustu a začíná se distancovat od svého tradičního diplomatického postoje podpory Izraele.

Je to zdůrazněno zlovolnou povahou protiizraelských protestů, které vidíme na místech, jako je New York. O tom, jak se otevřená antisemitská nenávist normalizovala, vypovídá scéna, která se odehrála tento týden před Radio City Music Hall v centru Manhattanu, kde dav řádil na předvolebním shromáždění prezidenta Joea Bidena, kterého podpořili bývalí prezidenti Bill Clinton a Barack Obama. Ani Bidenův obrat od pozice podporující válku proti Hamásu nestačil k tomu, aby přesvědčil ty, kteří požadovali vítězství teroristické organizace, aby ustoupili nebo přestali s projevy nenávisti vůči Židům.

Důvod, proč je tolik lidí na celém světě pohnuto k projevům sympatií a solidarity s pachateli největšího masového vyvražďování Židů od dob holocaustu, není velkou záhadou.

Dvojí metr a antisemitismus

To, že je Izrael posuzován podle měřítek, která se nevztahují na žádný jiný národ na světě, je zřejmé. I kdyby byly statistiky obětí Hamásu, které přijímá mainstreamový korporátní tisk, naprosto falešné – a to jsou – je pravda, že si válka po 7. říjnu vybrala na palestinských Arabech v Gaze strašlivou daň. Přesto rozsah bojů není ničím ve srovnání s jinými nedávnými válkami vedenými v Sýrii nebo Kongu. A přestože propagandisté podporující Hamás a jejich souputníci nazývají to, co se děje, „genocidou“, lidské náklady konfliktu jsou zanedbatelné, pokud je poměříme se skutečnými genocidami, jako jsou ty, k nimž došlo v posledních desetiletích v Africe, nebo probíhající kampaň Číny proti jejímu muslimskému ujgurskému obyvatelstvu.

Stačí říci, že proti žádnému z těchto konfliktů a genocid nedošlo k mezinárodnímu hnutí – natož k masovým demonstracím v ulicích světových měst. Dokonce ani reakce na nezákonnou a brutální ruskou invazi na Ukrajinu, která vedla k tomu, že Spojené státy a západní Evropa reagovaly masivní vojenskou pomocí, jejíž náklady jsou vyšší než pomoc, kterou Američané po léta poskytovali Izraeli, nebyla tak jednotná. (Rusko si udrželo podporu Číny a mnoha zemí třetího světa, stejně jako Íránu). Nevyvolalo také tak intenzivní vášně v podobě veřejných demonstrací těch, kteří si říkají „pokrokáři“. Ukrajina ani nezažehla oheň studentů na univerzitních kampusech v Severní Americe a jinde.

Téměř jednomyslnost ohledně hrůznosti izraelského chování v OSN není překvapivá, protože tato světová organizace se specializuje na vyčleňování židovského státu k opovržení téměř od svého vzniku. Ale tento buben podněcování v mezinárodním společenství a podpora právních kroků zaměřených na další izolaci Izraele v agenturách, jako je Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, sílí.

To vše směřuje k závěru, že existuje pouze jeden druh bojů, který mezinárodní mínění považuje za skutečně za hranicí bledosti – a to jsou války vedené Izraelem. A to i tehdy, když jsou reakcí na jasné porušení mezinárodního práva, nemluvě o barbarství, které si zaslouží srovnání s holocaustem, jako například zvěrstva, která 7. října spáchal Hamás na židovských obcích v jižním Izraeli.

Nelogické návrhy

Mnozí z těch, kteří tvrdí, že jsou pro příměří v Gaze, samozřejmě tvrdí, že jsou příznivci Izraele. Do této kategorie patří Bidenova administrativa a stále více demokratů v Kongresu, kteří se snaží omezit vojenskou pomoc Izraeli a donutit ho, aby po skončení války přijal palestinský stát.

Přesto je něco obzvlášť zarážejícího na nelogičnosti postoje, který vychází z podpory bezpečnosti Izraele, ale stejně tak trvá na tom, aby byl v Gaze v podstatě obnoven stát Hamás, jehož jediným cílem je zničit židovský stát a masově vyvražďovat Židy, a aby mu bylo umožněno ovládnout ještě větší území Judska a Samaří, což by se příměřím stalo nevyhnutelným.

Není to však tak zarážející, když se na tento postoj díváme tak, že je podněcován kampaní antisemitského podněcování proti Izraeli, která má kořeny v dezinformacích o válce vedených progresivisty, kteří mají obrovský vliv na americkou žurnalistiku, populární kulturu a vliv na aktivistické křídlo Demokratické strany.

Žvanivým třídám, které usilují o izolaci Izraele, jsou odpovědi na jeho dilema jasné. Domnívají se, že Izrael by měl ukončit válku s Hamásem, a umožnit tak těm, kteří naplánovali a provedli největší masový masakr Židů od druhé světové války a holokaustu, aby uprostřed řádění, znásilňování, mučení a únosů, k nimž došlo 7. října, vyvázli bez trestu. Tvrdí, že je to jediný způsob, jak ukončit utrpení palestinských Arabů a obnovit Gazu. A jsou přesvědčeni, že na to musí navázat obnovené úsilí o „mír“, které bude založeno na myšlence vytvoření nezávislého palestinského státu v Gaze a také v Judeji, Samaří a části Jeruzaléma.

Jen málo Izraelců je ochotno na tento scénář přistoupit. Zatímco mírové dohody z Osla z roku 1993, které byly založeny na formuli „země za mír“, měly v židovském státě širokou podporu, tři desetiletí palestinského arabského terorismu a odmítání izraelsko-amerických nabídek státnosti přinesly Izraelcům (a mnoha Židům na celém světě) vystřízlivění ohledně záměrů jejich arabských sousedů.

Druhá intifáda – pět let sebevražedných atentátů palestinských Arabů na civilisty v autobusech, restauracích a školách v letech 2000 až 2005 – vytvoření státu Hamás v Gaze po úplném stažení Izraele z pásma v létě 2005 a nyní hrůzy, které se odehrály na Simchat Tora loni na podzim, vytvořily široký konsenzus, který v dohledné budoucnosti vyžaduje jak likvidaci Hamásu, tak odpor vůči palestinské státnosti.

Ale ty, kteří se rozplývají nad tím, jak je Izrael izolovaný – svatouškovským tónem, v němž tvrdí, že mluví spíše ze zármutku než ze vzteku, nic z toho nezajímá. Nezajímá je ani palestinská vina za válku nebo skutečnost, že podle průzkumů veřejného mínění drtivá většina z nich podporuje Hamás, stejně jako zvěrstva ze 7. října. To, že totéž platí i o těch, kteří jásají nad proléváním židovské krve v ulicích New Yorku a na univerzitních kampusech, se při diskusi o tomto protiizraelském konsensu mezi tzv. osvícenou levicí také nebere v úvahu.

Ústupky plodí izolaci, ne popularitu

Problémem jejich vzorce však není jen to, že jej Izraelci odmítají. Jde o to, že ti, kdo tyto návrhy předkládají, buď nechápou, nebo záměrně ignorují hlavní příčinu izraelského problému. Jeho izolace není způsobena špatnou politikou, pravicovou vládou nebo nevyhnutelným utrpením způsobeným i tou nejsprávnější a nejmorálnější válkou.

Vzhledem k tomu, že rozhořčení nad jeho chováním by se nikdy nevztahovalo na žádnou jinou zemi, pak ti, kdo nejvíce kritizují izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a jeho koalici, musí uznat, že problémem je antisemitismus.

V době rozkvětu optimismu z Osla v devadesátých letech minulého století zesnulý Šimon Peres, který toto pošetilé úsilí uvedl v život, když byl izraelským ministrem zahraničí, kázal, že Izrael nepotřebuje hasbaru – dobré vztahy s veřejností nebo proizraelskou propagaci. Potřeboval dobrou politiku, která by vedla k míru. Jakmile se tak stane, říkal, bude židovský stát populární všude.

Ale mýlil se. Ani územní stažení z Osla, ani stažení premiéra Ariela Šarona z Gazy nepřineslo Izraeli popularitu. Totéž platilo o nabídkách státnosti, které učinili premiéři Ehud Barak a Ehud Olmert v letech 2000, 2001 a 2008. Ve skutečnosti tomu bylo naopak.

Čím více Izrael riskoval pro mír tím, že se vzdával svých práv a ohrožoval svou bezpečnost, tím více se stával ve světě opovrhovaným. Místo aby Izrael přesvědčil mezinárodní společenství o svých dobrých úmyslech, ústupky palestinským Arabům z něj udělaly zloděje, který vrací ukradený majetek jeho právoplatným majitelům. Odmítnutím argumentů, které trvaly na židovských právech na území Izraele – zaručených kromě historie a spravedlnosti také mezinárodním právem, pomohl izraelský mírový tábor legitimizovat antisionistický narativ o palestinské nakbě, „katastrofě“, která vznikla v souvislosti se založením novodobého židovského státu.

Tragické je, že podobný dopad na světové veřejné mínění mělo i představení židovského utrpení, oběti a ponížení 7. října. Namísto toho, aby ukázali barbarskou povahu a genocidní cíle odpůrců Izraele, antisionisté buď popírali důkazy o těchto zločinech poskytnuté pachateli, nebo tvrdili, že Židé – falešně označovaní za „osadnicko-kolonialistické“ utlačovatele v jediné zemi na světě, kde jsou Židé skutečně původním obyvatelstvem – si to zaslouží.

Prolévání židovské krve, jako již tolikrát v minulosti, jen podnítilo další nenávist vůči Židům.

Jakkoli je úkol, který stojí před Izraelskými obrannými silami, obtížný, pokud současná válka skončí jinak než totálním vítězstvím nad Hamásem, neměli by Izraelci očekávat žádnou vlnu soucitu nebo pochopení. Nejenže se Hamás bude moci prohlásit za ospravedlněného – a díky páchání nevýslovných zločinů převezme primát v palestinské arabské politice – ale mezinárodní tlak na Izrael, aby mu dopřál další triumfy, bude jen pokračovat.

Železná zeď je stále potřebná

Je smutné, že nic nezpůsobí, aby byl Izrael světem milován. Židovský stát nelze „převychovat“ tak, aby se spojoval pouze se svou hvězdnou ekonomikou, vědeckými úspěchy nebo krásou své krajiny či genialitou svého lidu. Jediným receptem na přežití Židů je ten, o kterém psal sionistický státník a myslitel Ze’ev Jabotinskij ve svém eseji „Železná zeď“ z roku 1923, v němž hlásal, že mír je možný pouze tehdy, když si arabský svět uvědomí, že Židy nemůže porazit.

Je třeba připomenout, že spojenectví se Spojenými státy, které je největší diplomatickou devizou Izraele, nebylo darem, který Židům v roce 1948 věnovala dobrotivá americká vláda. Spojenectví s Washingtonem neexistovalo až do doby po vítězství Izraele v šestidenní válce v roce 1967, kdy Izrael prokázal svou vojenskou sílu a získal strategickou hloubku, díky níž jeho přežití nebylo tak nejisté.

Toto přesvědčení o izraelské nadvládě bylo také tím, co přimělo některé arabské státy vzdát se boje, což vedlo k mírovým dohodám, jako byly Abrahamské dohody z roku 2020. Pokud však bude Hamásu umožněno vyjít z války, kterou začal prolomením izraelské obrany, nejen živý, ale i korunovaný jako vítěz, antisemity to nejen povzbudí. Budou si myslet, že přes všechnu svou sílu a úspěchy postrádá židovský stát, který si Jabotinskij představoval, onu železnou zeď, kterou stále potřebuje.

Ti, kterým na Izraeli záleží, si musí vzít tato ponaučení k srdci a uvědomit si, že jediným řešením jeho současné situace je, aby Jeruzalém ignoroval své kritiky a prosadil se až k vítězství, bez ohledu na to, jak obtížné to může být z hlediska vojenských a diplomatických problémů. Jedině jasným poražením zločinců z Hamásu, stejně jako jejich četných podporovatelů a pomahačů, se mohou okolnosti trochu zmírnit. Cokoliv jiného bude nevyhnutelným výsledkem noční můry, kterou si představují antisemitští nepřátelé – kdy se Izrael skutečně stane státem vyvrhelem.