Žádná naděje po britských a francouzských volbách |

Sdílet článek:

JIŘÍ WEIGL

Ve dvou klíčových evropských mocnostech – Velké Británii a Francii – proběhly ostře sledované parlamentní volby. Obě země se potácejí v ohromných problémech, které mají stejný charakter – rozklad společnosti způsobený nekontrolovatelnou masovou migrací z nepřizpůsobivých odlišných kultur, deindustrializace a celkově špatný vývoj ekonomiky působený absurdní klimatickou politikou, rozvrat veřejných financí a neúnosná výše veřejného dluhu (třetí největší v EU), deziluze obyvatelstva a masová nespokojenost s dosavadním vývojem. Nejedná se o momentální stav, společenský marasmus v obou zemích má dlouhé kořeny a prohlubující se trend.

Velká část britské veřejnosti byl dlouho přesvědčena, že příčinou neuspokojivého hospodářského a společenského vývoje Velké Británie je nadvláda Bruselu a celkové špatné směřování evropské integrace. Věřili, že zbavením se evropského centralismu a všudypřítomných regulací se do země vrátí smysluplná hospodářské politika a s ní prosperita. Netušili, že jejich vlastní elity jsou zeleným progresivismem infikovány ještě více, než bruselští byrokraté. Brexit proto znamenal opravdu ztracenou příležitost pro návrat k racionalitě.

Británie se pod konzervativní vládou stala evropským šampiónem v multikulturalismu, klimatickém šílenství, šíření genderové ideologie a politické korektnosti. Masová migrace nevratně mění charakter britské společnosti, rozkládá ji a představuje pro chřadnoucí britskou ekonomiku neúnosné břemeno. Jakýmsi pomyslným symbolem tohoto vývoje se stal první premiér s indickými kořeny Rishi Sunak, bohatší než britský král díky majetku své rodiny v Indii, a jeho ministr zahraničí David Cameron, zkrachovalý bývalý premiér, který alibisticky vyhlásil referendum o brexitu, který nechtěl, a ostudně prohrál.

Proběhlé volby podle očekávání přinesly drtivou porážku Konzervativní strany. Pohodlné vítězství získala do té doby opoziční Labouristická strana. To se čekalo a odpovídá to logice britského většinového systému. Radikální kritik dosavadních poměrů a otec brexitu Nigel Farage v něm získal pouze 5 křesel v Dolní sněmovně.

Z hlediska šancí na léčení neduhů britské společnosti a ekonomiky je vítězství labouristů přechodem z deště pod okap. Labouristé jsou progresivističtí socialisté, zelenější, etatističtější a finančně nezodpovědnější i než dnešní pokrokářstvím zmutovaní konzervativci. Jejich politika bude přesným opakem toho, co by bylo v současné situaci potřeba – zastavit neúnosně nákladné zelené šílenství, dát do pořádku veřejné finance, snížit daně a oživit ekonomiku, razantně omezit masovou migraci atd. Nic z toho nemají labouristé v úmyslu. Příznačně nový premiér Starmer ihned po svém vítězství oznámil, že ruší projekt konzervativců odesílat nelegální migranty žádající o azyl do Rwandy, kde by čekali na vyřízení úředních procedur.

Nespokojení Britové brzy poznají, že progresivismus v podání labouristických socialistů negativní trendy nezastaví, ale výrazně prohloubí.

Ve Francii je situace rovněž dlouhodobě neuspokojivá. Společnost je rozvracena masovou migrací z Afriky, hospodářství nevzkvétá, zadluženost neúnosně stoupá stejně jako nespokojenost Francouzů. Potvrdily to evropské volby, v nichž centristická strana prezidenta Macrona utrpěla drtivou porážku. Radikální Národní sdružení Marine Le Penové, které postupně sílí tak, jak roste nespokojenost Francouzů, jasně vyhrálo jak evropské, tak první kolo parlamentních voleb, překvapivě vypsaných prezidentem Macronem. Očekávalo se proto jeho vítězství i ve druhém kole sněmovních voleb. Macron se však spojil s radikální levicí sdružující zelené fanatiky, komunisty a socialisty různých barev, vyvolali hysterii, že země padne do rukou lepenovské pravice, kterou nálepkují fašismem, a tato spojená „národní fronta“ nakonec odsunula Le Penovou až na třetí místo, zatímco z vítězství se raduje radikální levice.

Ta má na problémy země extrémně progresivistický pohled, který asi nejlépe vystihuje výrok Napoleona o Bourbonech, kteří se po jeho porážce vrátili na francouzský trůn. „Nic nepochopili a ničemu se nenaučili“, řekl tehdy. Vůdce levicového bloku Jean-Luc Mélenchon již hovoří o kontrole cen, zvyšování mezd a snižování již tak nízkého věku odchodu do důchodu. Cesta do pekel je dlážděna těmi nejušlechtilejšími úmysly.

Macron prokázal, že je mu radikální levice bližší, než pravice, která je sice ve Francii etatistická stejně jako všichni, ale alespoň je kritická ke Green Dealu a neomezené masové migraci, rozvracející zemi. Sestavování vlády bude nepochybně obtížné, Francii čeká velmi nejistá sezóna, jedno je však jisté – progresivistická politika dosud prováděná ve středovém macronovském balení bude jenom silnější a bude táhnout zemi do hlubších problémů.

Pro nás je důležitá evropská dimenze. Naděje vzbuzené u některých optimistů evropskými volbami definitivně vzaly za své. Francouzské volby ukázaly, že současný politický mainstream v žádném případě nedovolí si nechat vzít moc. Jsou ochotni se spojit i s otevřenými komunisty a uplatnit všechny možné předvolební triky a taktiky, jak konzervativní odpůrce eliminovat. Jedno je jisté – v Bruselu zůstane vše při starém. Připravme se na dražší energie a všudypřítomnou zelenou buzeraci, připravme se na příchozí z Afriky a Blízkého východu, které k nám přisunou. A vězme, že výstavbu nových jaderných bloků v Dukovanech bude mít v rukou radikální odpůrce jaderné energie Mélenchon, přiklepne-li Fiala tuto největší zakázku naší historie Francouzům.

A na Trumpa nespoléhejme. Vše směřuje k tomu, že v USA ve správný moment sestoupí odkudsi jako deus ex machina nějaký mladý pohledný nepopsaný list a překvapený národ mu podlehne, stejně jako většina u nás našemu současnému prezidentovi. Tak se to přece dělá.