Zákon lásky? Angažovaný film za peníze daňových poplatníků |

Sdílet článek:

Předevčírem jsem po dlouhé době vyrazila do kina. Já a spolu se mnou i celá Aliance pro rodinu jsme se totiž stali nedobrovolnými aktéry, účinkujícími bez souhlasu v novém dokumentárním filmu Barbory Chalupové Zákon lásky. Žijeme ve zvláštní době. Na jedné straně dnes potřebujete informovaný souhlas téměř ke všemu, skoro i k sexuálnímu aktu a vaše osobní údaje jsou chráněny přísným zákonem. Na druhé straně můžete hrát ve filmu, aniž byste o tom věděli, a natož o tom, o co vlastně půjde. Fér bylo jenom to, že nás autorky a režisérka pozvaly na premiéru, když už tedy záříme na filmovém plátně.

Pojďme se podívat na pár momentů. Film má dokumentovat, jak v ČR probíhá proces schvalování zákona o tzv. homosexuálním manželství. Dobrých 80 % děje se odehrává v zákulisí a domácnostech propagátorů novely zákona z hnutí Jsme fér. Představuje pracovní i osobní atmosféru tohoto aktivistického hnutí, dokumentární štáb s nimi chodí i na jednání Sněmovny, skrytými připnutými mikrofony nahrává jejich komentáře k dění a každému musí být jasné, kde jsou režisérčiny sympatie. Svou jednostrannou angažovanost omlouvá režisérka Chalupová tím, že mají prostor všechny strany. O vyváženosti ale radši mlčí.

Náhodné setkání?

Zajímavé je také tvrzení režisérky, jak se k tématu dostala. Hnutí Jsme fér ji prý oslovilo jako náhodnou kolemjdoucí na ulici. Pikantní ovšem je, že hrdinkou jejího jiného dokumentu Teorie rovnosti je lidskoprávní aktivistka Lucia Zachariášová, která zrovna v roce 2017, kdy se dle svých slov režisérka s tématem seznamuje, odchází, a výslovně to v tomto dokumentu zmiňuje, z Úřadu vlády, aby se stala právničkou kampaně Jsme fér. Jako pohádka pro davy zní ovšem náhodné setkání na ulici lépe.

Neméně zajímavé je také to, že sama autorka prý přemýšlela, že by se se mnou setkala a nakoukla pod pokličku Aliance pro rodinu. To přemýšlení jí sice trvalo skoro dva roky, chápu, že čas jsou peníze a ty paní režisérce vyplácel někdo jiný (Státní fond kinematografie dotoval film jedním milionem korun, ČT jako koproducent se zatím k našemu dotazu, jestli film finančně podpořila nevyjádřila.) Ale po mých údajně extremistických výrocích v jednom rozhovoru na podzim 2019 od toho nápadu prý upustila. Tak jsem se za ní při jejím posledním natáčení na naší akci, kdy už bylo jasné k čemu to směřuje, vypravila sama. Alespoň se představit tváří v tvář.

Spravedlivost se paní režisérce nedá upřít v jedné věci, nedělá totiž blbce jen z nás, ale i z poslanců, kteří stojí za prostým faktem, že dítě má mít mámu a tátu. A vůbec jí nedochází, že i to je možná důvod, proč poslanci už téhle problematiky mají dost. A v závěru hlasují i pro přesně opačný návrh na Ústavní definici manželství jako svazku muže a ženy, což aktivisty v dokumentu viditelně nemile překvapuje. Filmem se jako červená nit táhne to, jací jsou poslanci alibisté, jak jsou ze starého světa, jak nedělají svou práci (rozumějme – nechtějí schválit na první dobrou, co jim aktivisté podsunují), jen hloupě kecají, koukají při schůzi do svých mobilů a dokonce i svačí! Zároveň film nahlíží i do kanceláře Jsme fér a zvláštní pozornost věnuje nástěnce, kde visí fotografie všech poslanců s různými poznámkami, nejspíš jak kdo už je řádně zlobbovaný a na koho je potřeba ještě zakleknout. Výborné je v tomhle kontextu také doporučení, které si tým Jsme fér po velkém závěrečném smutku, když Sněmovnou prochází do druhého čtení i Ústavní novela, dává: „Musíte se do těch partají dostat taky a kandidovat.“Jako by to nedělali už roky…

Tužby dospělých a práva dětí

Dílo koprodukované Českou televizí se také ohání výzkumy veřejného mínění, které ukazují, jak je česká veřejnost na manželství homosexuálů většinově jasně připravená. Jen jaksi náhodou vypadne autorům zmínka o tom, že jsou to výzkumy, které si objednalo a zaplatilo hnutí Jsme fér, a že existují i jiné například ten od CVVM při Akademii věd, které ukazují, že podpora tzv. homosexuálního manželství v ČR setrvale klesá.

Na celé debatě o tzv. homosexuálním manželství mě nejvíce trápí, že všichni hovoří o tužbách dospělých, ale nikdo o právech dětí. Proto jsme ještě před premiérou stáli u kina Lucerna a účastníkům pokojně rozdávali panenky, které symbolizovaly, že děti nejsou hračka a nesmí být produktem či přímo komoditou k uspokojování potřeb dospělých.

Těsně před promítáním za námi přišly dvě slečny, které (zřejmě jako brigádnice) u vchodu kontrolovaly vstupenky. Nesměle se zeptaly, co tam vlastně děláme a proč rozdáváme ty panenky. Tak jsme jim vysvětlili, že tam stojíme za děti, jejichž hlas neberou aktivisté vůbec v potaz. Dali jsme jim na vysvětlenou i naši tiskovou zprávu. Slečny odešly k pultíku u vstupu a zběžně jsem zaslechla… “Takže jim jde o děti..”. Ano, přesně tak. Jde nám o děti.