Zákon mediální páky na příkladu ze života

Zcela volná úvaha na hranici satiry o zákonu, který nikdo nezná, a přesto platí.

„Dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí”. To měl říci slavný Archimedes, který většinu svého života strávil v řeckých Syrakusách na východním pobřeží Sicílie. Když byly Syrakusy obléhány římskou armádou, pomohly obráncům různé metací stroje postavené na Archimedových vynálezech.

Princip mechanické páky zná každý. Čím delší tyč, tím je větší síla na jejím konci. Zákon mediální páky funguje obdobně.

Zákon mediální páky

Zákon mediální páky říká, že společenská nebezpečnost výroku není určena jen jeho stupiditou nebo nenávistným obsahem, ale je násobena pákou, která na výrok působí. Pákou je dosah média, důležitost společenského postavení mluvčího a počet opakování.

Aby to vypadalo dostatečně vědecky, bez toho granty nikdo nezíská, lze mediální páku definovat jako součin: (nebezpečnost nebo stupidita) krát dosah krát postavení krát N jako počet opakování. Když důležitá osoba něco pronese v médiu s velkým dosahem opakovaně, je mediální páka největší. A pro absolventy progresivního školství pozor: není to součet, je to součin. V tom je velký rozdíl.

Nebezpečnost výroku nestačí

Mediální páka je důležitá, neboť občané jsou neustále utvrzováni v tom, že rozhoduje samotná nebezpečnost výroku. To není pravda. Rozhoduje nebezpečnost výroku krát mediální páka.

Občané mají věřit tomu, že nějaký nenávistný výrok neznámého občana na sociální síti je jediný nebezpečný. Že částečně nenávistný výrok významné osoby v médiích nebezpečný není. To je důmyslná manipulace, která má pouze ospravedlnit stíhání jednotlivců s nesprávným názorem.

Významné osoby v médiích s velkým dosahem označují různé skupiny občanů, třeba protestující zemědělce, jako fašisty či polofašisty. Opakovaně.

Polonenávistné výroky

Pro vyloučení pochybností, co to znamená, jsou různé skupiny občanů označeni jako podporovatelé režimu, který poslal do plynu miliony židů, rozpoutal světovou válku, která stála desetimiliony životů, a vypálil obec Lidice včetně žen a dětí. Bez uplatnění zákona mediální páky nejsou podobné výroky považovány za společensky nebezpečné, neboť výraz fašista je z nějakého důvodu považován za částečně nenávistný.

Bez aplikace zákona mediální páky lze tvrdit, že lidé v podstatě nemají právo na nějakou emocionální reakci. Byť o nich opakovaně někdo nepřímo říká, že jsou v zásadě schopni ptát se matky před plynovou komorou, které ze svých dvou dětí obětuje, stejně jako se ptali Sophie Zawistovské ve slavném románu Williama Styrona Sophiina volba.

Proč nikdo nefandí outsiderům?

Přitom nemají možnost se nikde bránit nebo k tomu něco říci, ale musí si zachovat chladnou hlavu, protože kdyby jim na sociální síti něco ujelo, dostanou reálný trest. Aby jejich ponížení bylo ještě větší, pozve je ministr na setkání, jehož cílem není zjistit, co si lidé myslí, ale dostat se do médií. Je zajímavé, že na setkání nikdo nefandí lidem, kteří jsou v pozici jasného outsidera, přestože ve sportu je outsider často miláčkem davů. Lidé, kteří neumí mluvit na veřejnosti, protože to nikdy nedělali a nemají čas se to naučit, neboť chodí do práce, jsou postaveni proti politikovi, který svoje řečnické umění cvičí opakovaně a možná se dokonce nechává školit za peníze těch lidí.

Pokud při setkání lidé svoje emoce nezvládnou a politikovi řeknou něco opravdu nepěkného, média volají „vidíte, co to je za hrůzu”. Přitom podle zákona mediální páky se nic dramatického nestalo. Stejně jako v případě Václava Klestila.

Zcela neškodný nenávistný výrok

Václav Klestil dostal v roce 2020 tříletý podmíněný trest za dvě věty, které uvedl na sociálních sítích v reakci na teroristický útok na mešity na Novém Zélandu. Na facebookový profil Hospodářských novin napsal komentář ve znění: „Konečně měl někdo koule a ukázal, jak se na Mohamedány musí. Dobrá práce.”

Výrok nepěkný, ale jaká je jeho společenská nebezpečnost? Kolik lidí si ho přečetlo a koho tím ohrozil? Podle zákona mediální páky je nebezpečnost takového výroku minimální, neboť nenávistný výrok je vynásoben minimálním dosahem, při vší úctě nepatrným společenským postavením a jedním opakováním. Přesto byl Václav Klestil potrestán.

Zkušenost odjinud

Na obranu Václav Klestila se postavil málokdo, přestože v zemi, která jako první dala do své ústavy právo na svobodu slova, by byl nevinen. Proč? Protože během 250 let pečlivě zvažovali, co svoboda slova znamená a proč je důležitá. A dospěli k závěru, že „Ústava nepovoluje státu, aby sám rozhodoval, které typy projevů chráněných svobodou slova jsou dostatečně urážlivé, aby byla nutná ochrana lidí, kteří to nechtějí poslouchat.”

To je ale zajímavá úvaha, že? Lidé to nemusí poslouchat nebo číst, když se jim to nelíbí.

Dospěli také k závěru, že v politice neexistuje nesprávný názor nebo že svoboda slova chrání i člověka, který vykřikuje nenávistné projevy. Byť s limity, ale velice úzce definovanými. Svoboda slova není zadarmo a když dostane stát k dispozici gumovou definici nenávistné řeči, skončí to vždy stejně.

Platí i rovnice

Zákon mediální páky funguje i jako rovnice, pokud se proti sobě postaví částečně nebezpečný výrok A o fašistech a výrok B frustrovaných lidí na setkání s ministrem. Při řešení rovnice totiž vstupuje do výpočtu mediální páka obou výroků. Výsledkem je zjištění, že vlastně neexistuje dostatečně vulgární výrok B, který by byl stejně společensky nebezpečný jako částečně nenávistný výrok A. To je matematika.

Post scriptum

Seznámil se s historickou diskuzí o svobodě slova někdo z věrozvěstů cenzury na obranu demokracie? Diskuze, jak by to mělo být, je nutná a obtížná, ale neseznámit se s tím, k čemu dospěli ne úplně blbí lidé v posledních více než dvou stech letech, je vrcholem arogance nevědomosti.

Dokud nebude důsledně uplatňován zákon mediální páky, budou občané trestáni za zcela neškodné úlety a vláda je spolu se svými PR agenturami, na které musí občané nedobrovolně přispívat, bude nazývat hanlivými výrazy dle libosti.

Přitom vládní polonenávistné výroky na adresu vlastních občanů jsou výrazně nebezpečnější, neboť rozdělují společnost. Možná je to ale úmysl, protože rozdělená společnost se lépe ovládá, jak věděl již Aristotelés.