Zapomněli jsme, co je to válka

Když skončila v roce 1918 první světová válka, zaklínali se lidé pod dojmem prožitých hrůz a nespočtu mrtvých tím, že již nikdy nedopustí, aby se opakovalo něco tak ničivého. Trvalo to však jen dvě dekády, než vypukl konflikt další, daleko strašnější.

Před osmdesáti lety zazněly v Evropě poslední válečné výstřely. Bilance konfliktu byla strašná: přes 70 milionů obětí, přičemž poprvé v historii válek zahynulo více civilistů (asi 47 milionů) než vojáků na frontě. Jedním z jejích důsledků byl vznik dvou politicko-vojenských bloků, které se pak přes 40 let držely navzájem v šachu. Oba měly v čele jadernou mocnost – USA a Sovětský svaz, jejichž případný válečný souboj by nejspíš skončil nukleární apokalypsou, vedle které by dokonce i druhá světová válka vypadala jako nevinná šarvátka.

Strach z konce lidstva nejspíš zabránil vypuknutí třetí světové války. Na Zemi však rozhodně klid nebyl. Ale vesměs se jednalo o konflikty lokální, byť do nich byly často nějakým způsobem jedna či druhá (nebo obě zároveň) z mocností zapleteny, případně je iniciovaly.

Bezválečná období

Naší zemi se boje vyhýbaly, proto máme štěstí, že žijeme v naprosto unikátní době – osmdesát let v míru. Je to zatím druhé nejdelší období jeho soustavného trvání, a pokud vydrží ještě dvanáct let, stane se obdobím nejdelším. Překoná totiž 92 let trvající mír mezi koncem třicetileté války (1648) a vypuknutím války o rakouské dědictví (1740). Pravda, ani v jednom případě nebyly tyto éry dobou úplného klidu, také v nich umírali lidé. V roce 1968 při okupaci naší země a před několika staletími pro změnu při povstáních sedláků. Ale nikdy se to nezvrtlo v otevřený válečný konflikt.

Za 80 let od konce druhé světové války nás už bohužel opustila drtivá většina přímých účastníků bojů a v pokročilém věku jsou už i lidé, kteří ji zažili jako děti. Ze společnosti tak mizí pamětníci toho, jak je válka strašná. My ostatní ji tak známe pouze z filmů a zpravodajství, jež však ve většině případů pouštíme jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zkrátka vůbec netušíme, co vlastně znamená, když je země ve válce. A tak si také neuvědomujeme, jaké obrovské štěstí máme, že žijeme v zemi, které se válečné běsnění po tak dlouhou dobu vyhýbá.

Jak moc nám to uniká, se ukázalo poté, co Rusko před třemi lety napadlo Ukrajinu a část naší společnosti zachvátila „bojová nálada“. Některým lidem připadalo poskytování vojenské a humanitární pomoci Ukrajině jako nedostatečné a začali z tepla svých obýváků volat po tom, aby se naše země v konfliktu více angažovala, a to i vojensky. Samozřejmě ne samostatně, ale v rámci NATO. Podle nich je totiž jediným přijatelným koncem této války úplné zničení Ruska, a to tak, aby už nikdy nemohlo nikoho napadnout.

Kdo chce válku

Přestože si válkychtiví lidé dávají záležet, aby byli hodně „slyšet“, jde ve společnosti naštěstí jen o minoritu. Alespoň v to doufejme. Ono je totiž bezpečnější kouřit na bedně s dynamitem nebo kontrolovat množství benzinu v nádrži s hořící sirkou v ruce než si pohrávat s myšlenkou na zapojení do války. Což platí dvojnásob, pokud je jednou z válčících stran Rusko. Je to stále jaderná velmoc a případný střet s ní tak hrozí rizikem eskalace v nepředstavitelnou apokalypsu. A válkychtiví „klávesnicoví bojovníci“ by se najednou nestačili divit, že musejí „mašírovat na pozice“. Jestli by tedy ještě nějaké „pozice“ vůbec existovaly…

Zanícení, s jakým volají po další válce, do značné míry připomíná nadšení, jaké projevovali lidé před více než 100 lety poté, co se dozvěděli o zapojení své země do první světové (tehdy však ještě takto „neočíslované“). Vojáky tenkrát vyprovázeli písněmi a s přesvědčením, že s nepřítelem do Vánoc zametou a bude klid. Pravda, válka opravdu před Vánocemi skončila. Ovšem o čtyři roky později. A miliony a miliony mrtvých se jich už nedočkaly…

Zastánci války často zdůvodňují její „nutnost“ tím, že Rusku je třeba neustupovat, protože jinak by se tím legitimizovalo násilí jako prostředek pro řešení sporů mezi jednotlivými státy. Je to naivní úvaha. Násilí a války provázejí lidskou společnost odnepaměti a je zřejmé, že se jim bohužel nevyhnou ani budoucí generace. Jistě, v některých historických obdobích byly války považovány za legitimní způsob řešení mezinárodních sporů. Dnes žijeme v době, kdy tomu tak není, nicméně ani jejich nelegitimita jim ve vypuknutí nikdy nezabránila. Nebo už se snad někdy stalo, že by jedna země napadla druhou, zabrala její území a po kritice, že použila nelegitimní prostředek, se omluvila a zase se stáhla? Kdepak. Války se prostě vedou s cílem vytvořit nový „status quo“, protože ho legitimními prostředky nemůže jedna či více válčících stran dosáhnout. Což je sice strašné, ale jak říká klasik: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat…“

Důsledek bombardování Drážďan. Zdroj: Profimedia

Naivita neomlouvá

Dalším z argumentů válkychtivých je pak tvrzení, že pokud bude Rusko z Ukrajiny vyhnáno, poslouží to jako odstrašující příklad pro případné budoucí agresory brousící si zuby na cizí území. Což je očekávání, mírně řečeno, prostoduché. Vzpomeňme ostatně, jak bylo zničeno po druhé světové válce Německo. Hrozba, že dopadne stejně, by tedy podle této „teorie“ měla zabránit jakémukoli potenciálnímu agresorovi v tom, aby o nějakém válečném dobrodružství byť jen přemýšlel. Jenže přestalo se snad proto válčit? A nezapomeňme především na to, co všechno slibovali politici, jak rajský svět nám malovali vždy, když západní země v posledních desetiletích válčily, třeba v arabském světě a jinde. Srovnejme to s tím, jak to v těchto zemích dnes skutečně vypadá…

Hledání ospravedlňujících důvodů pro zapojení do válečného „dobrodružství“ je nesmírně nebezpečné. Už jsme prostě zapomněli na to, co vlastně válka všechno přináší a že může skončit úplně jinak, než nám válkychtiví lidé tvrdí. Neuvědomujeme si, že válka vždy znamená smrt, zmar, neštěstí a bídu. Že nebere jen matkám jejich syny, ženám muže a dětem otce, ale v jejím „moderním“ pojetí nejsou vůbec v bezpečí ani lidé „v zázemí“. A tak bere i vojákům na frontě ty, které zanechali doma. Tedy jejich matky, manželky a děti. Válku zkrátka známe jenom ze zpráv a z akčních filmů nebo z počítačových her, ve kterých však lze ztracený „život“ získat zase zpět. Obětem těch skutečných válek však už ten jejich nikdo nikdy nevrátí. Uvažovat o zapojení do jakékoliv války je tedy to druhé nejhorší, co můžeme udělat. A co je to úplně nejhorší? Opravdu se do ní zapojit…